Vypravěč
Je to už hodně dávno, co ta nádherná dívka zažila lásku, co se usmála. Už celá staletí žije v hradu plném upíru, slýchává utrpení nevinných lidí, hraje na piáno smutné písně a ještě nádherněji zpívá. Ona upírka byla nádherná, mnohem krásnější než jakákoliv jiná z jejího druhu. Bledá pokožka, vlnité kaštanové vlasy, oči černé žízní, plné rudé rty,hlas tisících zvonečků, tak nádherný a jemný až je to úžasné, srdcovitý obličej, dlouhé krásné nohy, štíhlá postava a dobrá duše. Tím vším tato upírka oplývá, ale není to vše má i pozoruhodné dary, ovládá matku přírodu a je štít. Na hradě není šťastná, když jí přivedly společně s ostatními za účelem nasytit se, tak Ara uchvátila natolik že jí proměnil. Sama zapomněla svou minulost, vše co si ze svého lidského života pamatuje je jméno a to že žila v Americe. Její jméno je Isabella. Umí mluvit všemi jazyky. Je chytrá, mazaná a nejlepší v boji. Aro se už nemůže dívat jak se trápí, a tak zavolal svému příteli a požádal o laskavost, ale přitom si je mohl zároveň pohlídat.
Aro
„Pane, přijely Cullenovi,“ ohlašovala mi Giana.
„Jistě, přiveď je do sálu, Alecu, dojdi pro Isabellu, ať si vezme plášť a kápi,“ rozkázal jsem. Jak jsem řekl, tak se i stalo. Giana zavedla Cullenovi do trůní ho sálu, kde jsem seděl jenom já a okolo byla má garda.
„Carlisle, příteli vítej,“ vítal jsem ho a upřímně doufal že Isabelle pomůže.
„Aro,“ opětoval mi Carlisle.
„Jistě chcete vědět proč jste zde že?“ Bylo to konstatování, Carlisle jen přikývl. Právě do dveří vstoupil Alec s Isabellou.
„Carlisle, dovol abych ti představil Isabellu,“ stála za mnou a jen na něj kývla hlavou.
„Chtěl bych tě příteli požádat o laskavost, jestli by jsi Isabellu nemohl vzít pro svou střechu, již dvě staletí žije pod střechou Volterri a jen se tu užírá smutkem,“ žádal jsem ho. Slyšel jsem zalapání po dechu. Můj pohled se přesunul na Isabellu. Ta sledovala Carlisla.
„To není problém, ale mám jisté pochybnosti ohledně stravování.“ Oh jistě málem bych zapomněl.
„Přál bych si, aby se Isabella živila zvířaty.“ Carlisle se zdál být zaskočený. Ale nejen on, ale i jeho rodina a Isabella také.
„Jestli teda mohu o toto požádat,“ ptal jsem se ho.
„Ne, Aro, bude mi ctí,“ pousmál se.
„Isabello, jdi si zabalit věci a až budeš hotová tak přijď ke mně do pracovny,“ nakázal jsem jí. Jen kývla hlavou a odešla. Přesunuli jsme se do mojí pracovny, trvalo asi půl hodiny a někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ řekl jsem, vstoupila Isabella. Na sobě měla džíny které obepínaly její postavu, tenisky, bílí top, vlasy ledabyle rozpuštěné po zádech.
„Isabello, je dobře že jsi tu tak brzy, nebudu Vás dlouho zdržovat, jen bych ti chtěl dát tohle,“ přešla ke mně, ze stolu jsem vytáhl sametovou krabičku a podal jí Isabelle. Ta si jí ode mě vzala a otevřela. Vytála z ní náhrdelník s erbem Volturriu, ale tento byl jiný, přívěšek byl velký pravý diamant. Okouzleně ho sledovala, přejela po něm párkrát prstem, pak pohledem střelila ke mně.
„To nemohu přijmout.“ Nesl se vzduchem její nádherný zvonkový hlas, Cullenovi zalapaly po dechu a já se zamračil.
„Proč bys nemohla? Zasloužíš si ho, jsi jedinečná, stejně jako tento drahokam a stejně čistá,“ vstal jsem, obešel stůl a vlastnoručně jí ho připnul.
„Děkuji Aro,“ pousmála se, to bylo poprvé co jsem jí viděl se byť jen nepatrně usmát.
„Nemáš zač a teď už jdi,“ rozloučil jsem se. Jen kývla a šla ze dveří.
„Carlisle, příteli rád jsem tě opět viděl a vím že to s Isabellou dopadne lépe než zde,“ podal jsem mu ruku a potřásl si s ní, pak se všichni sebrali a odjeli. Doufám drahá Isabello, že se ti nový život povede šťastněji než zde.
Isabella
Nemohla jsem tomu uvěřit, byla jsem volná, mohla jsem konečně vypadnout z té hrozné kobky. Před dveřmi jsem si vzala svůj batoh, víc jsem toho opravdu neměla a ani nechtěla mít.
„Víc toho nemáš?“ zhrozila se malá elfa. Ten hromotluk co objímal bloncku se uchechtl.
„Ne, já toho ani víc nepotřebuji,“ opáčila jsem. Šla jsem do garáží, vedle mě šel Carlisle.
„Jak jsi se sem dostala?“ vyzvídal.
„S ostatním jídlem v roce 1816,“ odpověděla jsem mu rovnou na dvě otázky.
„Povíš nám něco o sobě?“ ptal se.
„Moc toho není, ze svého lidského života si nic nepamatuji a tady jsem nijak šťastná nebyla,“ řekla jsem mu vše. Asi pochopil že se mi už nechce na nic odpovídat. Když jsme došli do garáží nasedli jsme do auta které pro nás bylo připravené. Byla to černá limuzína která nás odveze až na soukromé letiště. Tam jsme nasedli do tryskáče a letěli do Seattlu. Uprostřed cesty jsem si sundala z krku ten přívěšek. Ten blonďák s jizvami mě celou dobu ostražitě sledoval. Se sebeovládáním jsem neměla žádný problém.
„Isabello, chtěl bych ti představit zbytek rodiny, tohle je moje žena Esme, pak je tu Alice a Jasper, Rosalie a Emmet a Edward,“ pozdravila jsem je. Levou rukou jsem si prohrábla vlasy. Jemné jako vždy, z batohu jsem vyndala mp3, zapnula jsem jí a poslouchala písničky. Ten Edward byl docela pohledný bronzové vlasy, zlaté oči, nádherné rty, sportovní štíhlá postava. Nikdy jsem se o upíry nijak nezajímala ale on byl opravdu hezký, ne hezký přímo nádherný. Když jsme přistávaly vypnula jsem mp3, vzala si batoh, dala do ní zpět mp3 a hodila ho přes rameno.
„Jak dlouho jsi nebyla na lovu?“ ptala se Esme.
„Nevím měsíc, dva nepočítám to,“ pokrčila jsem rameny. Ona vytřeštila oči.
„A to ti ta krev nevoní?“ ptala se pro jistotu.
„Ne, za ta léta jsem se dokázala natolik ovládat a nevnímat lidskou krev, že bych klidně mohla jít operovat člověka dva měsíce bez krve,“ říkala jsem pravdu. Carlisle se usmál. Nasedla jsem ke Carlislovi a Esme do Mercedesu, s námi jela ještě Alice a Jasper. Edward, Emmet a Rosalie jeli Volvem. Cesta do Forks trvala asi hodinu. Před námi se objevil nádherná dům. Vystoupila jsem z auta a hleděla na ten dům.
„Líbí se ti?“ ptala se Esme.
„Je nádherný,“ pochválila jsem ho. Ona se usmála, vedla mě dovnitř, provedla mě domem a ukázala mi můj pokoj. Byl velký, se šatnou a koupelnou která byla propojená s vedlejším pokojem, ale to mi nevadilo, protože to bylo s Edwardem. Vybalila jsem si těch pár věcí a sešla do obýváku. Tam seděli všichni ostatní, došla jsem ke gauči, postavila se ke područce, a koukala z okna.
„Isabello,“ oslovila mně Alice, koukla jsem se na ní.
„Víš, zajímalo by mně jestli by jsi s námi nešla do školy,“ začala opatrně.
„Jo jasně, už je to nějaký ten pátek co jsem tam byla naposledy,“ pokrčila jsem rameny.
„Tak to ale musíme jít nakupovat.“ Mně se do města nechce, hm tak bude slunečno. Nepatrně jsem se soustředila a venku vysvitlo sluníčko. Alice se zatvářila nechápavě.
„Mělo být celý den zataženo.“ Pak blýskla pohledem ke mně. Přivřela oči do škvírek.
„Ty s tím máš něco společného,“ obvinila mě, cože? Ona mě obviňuje? Ale vlastně má pravdu.
„Já nikdy.“ Byla jsem nevinná jak andělská prdýlka, tak Bello nahodit úsměv. Ehm co to je úsměv jak dlouho to bylo kdy jsem se naposledy usmála. Sto, dvě stě let? Kdo ví. Ale to je vlastně to co se roztahuje po tváři.
„Ale jo to jsi byla ty a nedělej že o ničem nevíš,“ dupla si. Já se musela zasmát. Vypadla opravdu komicky.
„Ale já opravdu o ničem nevím.“ Nevinnost sama. Prudce nasála vzduch do plic jako rozzuřený býk, pak se sebrala a za velkého dupotu utekla uraženě do pokoje. Rozhlédla jsem se po místnosti a zrak mi padl na piano. Ukázala jsem na něj prstem.
„Kdo na něj hraje?“ ptala jsem se a omámeně k němu došla.
„Já.“ Edward. Sedla jsem si za klaviaturu a začala si brnkat.
„Hraješ?“ ptala se Esme. Jen jsem přikývla a rozehrála se naplno. Bylo to něco úplně nového, něco co mělo naději na nové zítřky. Když jsem dohrála poslední tony tak bylo v domě naprosté ticho. Zavřela jsem klaviaturu a zvedla se ze stoličky. Z patra se přiřítila Alice.
„Co kdybychom šli na lov?“ Dobrý nápad.
„Jasně, půjdeme všichni,“ prohlásil Carlisle. Tak jsme se sebraly a šli do lesa. Moje první vegetariánská strava. Běželi jsme asi pět minut, všichni se rozprchly po párech a já tam zůstala trčet s Edwardem. Ten mě pozoroval. Nadzvedla jsem obočí ale on jen zakroutil hlavou. Nasála jsem zhluboka vzduch do plic a cítila omamnou vůni. Vydala jsem se hned za ní a narazila jsem na medvěda který u potoka pil. Skočila jsme mu na záda a hned zabořila zuby do jeho krku, polykala jsem tu lahodnou tekutinu. Když jsem dopila, tak jsem medvěda strčila pod velký balvan, když jsem pustila ten balvan, tak jsem slyšela jak křupou medvědovy všechny kosti v těle. Někdo mi šáhl na rameno a já jsem instinktivně toho dotyčného skolila k zemi, pak jsem si všimla že je to Edward.
„Omlouvám se, neslyšela jsem tě přijít,“ omlouvala jsem se mu ale zatím jsem z něho neslezla. Seděla jsem na něm obkročmo, ruce uvězněné nad hlavou. Dívala jsem se do těch nádherných zlatých očí.
„Pověz mi něco, opravdu jsi to slunce nechala vykouknout ty?“ ptal se.
„Co myslíš?“ Blýskla jsem po něm úsměv.
„Jo.“ Tak nádherný, sexy, a sametový hlas má.
„Tak proč se ptáš když to víš?“ Chtěla jsem mu udělat ukázku, tak jsem nechala kořeny aby se po něm plazily pomalu a aby na to nepřišel, ovázala jsem mu ruce, pas i nohy. A pak z něj seskočila, když se chtěl zvednout tak nemohl. Zmateně se kouknul na ruce ale i nohy.
„Co to?“ Pak se kouknul na mně.
„To je tvůj dar?“ ptal se já jen kývla.
„To je úžasné ale mohla by jsi mě už pustit,“ domlouval mi.
„Jo? A co za to.“ Mávnutím ruky jsem mu uvolnila pas.
„No já nevím co by jsi chtěla“ ptal se vyzývavě. Tebe brouku, tebe. Panebože od kdy mám sexistický choutky? Sklonila jsem se k němu až jsme se téměř dotýkaly nosy, uvolnila jsem mu ruce, nohy i pas.
„To taky záleží na tom co chceš ty.“ Blbá odpověď, ale nic jiného mě nenapadlo. Najednou jsem ležela pod ním.
„Co když tě chci políbit? Chránit, milovat? A to tě znám jen pár hodin,“ přibližoval se ještě víc. Jeho sladký dech mi ovanul tvář, a já cela roztála. Pak najednou, spojil naše ústa v polibku. Něco takového jsem ještě nezažila. Pak najednou zmizel, když jsem se rozhlédla kolem sebe nikde nebyl. Svraštila jsem nechápavě obočí, to opravdu líbám tak špatně? Všimla jsem si že louka co je kolem mě je rozkvetlá, ale najednou začala povadat. Ale ne, při velkém citovém rozpoložení, mně moje schopnosti zradí. S povzdechem jsem vstala ze země, a vydala se domu. Ano domu to je teď můj domov.