Edward Cullen

 Ztracená naděje(jednorázovka)
 
Nezáleží na tom, kdo jste a odkud pocházíte. Je jedno, co všechno jste už prožili, kolik lidí vám ublížilo. ONA si vás najde…
 
Bella:
                Další rána pěstí. Už to nevydržím a sesunu se na podlahu. Co je tohle za život? Život… kéž by se tomu dalo tak říkat. Cítím, jak mi slzy stékají po tvářích, tiše vzlykám. Bratr naštvaně práskne dveřmi. Nevlastní bratr. Horšího si neumíte představit…<!--break--> Proč? Stručně vám povím ten příběh…
                - Moje jméno je Bella Swanová-Carterová. Je mi sedmnáct. Moje mamka, René, zemřela před dvěma lety. Od té doby mám pocit, že život nemůže být horší. Můj nevlastní táta, Phil… Je úplně stejný jako můj nevlastní bratr Peter. Ne, vlastně tu rozdíl je… Phil mě alespoň ignoruje. Což se o Peterovi říct nedá… Půjčuje mě svým kamarádům jako hračku. Jen na TO jedno. Ano, udělal si ze mě soukromou děvku. Občas se zapojí i on. Někdy jsem jako dárek k narozeninám, jindy jen tak. Vždycky ze mě strhají oblečení, naschvál mi ubližují, bijí mě. Je mi z toho na nic. Chce se mi umřít.
                Chcete znát důvod, proč mě Peter zmlátil tentokrát? Nebyla jsem dostatečná. Plakala jsem před Lucasem – jedním z jeho pochybných kamarádů. A ani jednomu z nich se to nelíbilo. Tak mě nejdřív zmlátil Lucas a teď ještě on. Hm… proč mě rovnou nezabili? Bylo by mi to milejší. Nedávno jsem se zase málo namalovala, což je jistě taky důvod mi třeba zlomit ruku. A tohle je můj život. Bolest, pláč, zoufalství. Žádná láska, pocit štěstí mi nic neříká. Už dávno jsem ztratila víru, že by se něco mohlo změnit.
                Peter zase nebyl doma, byl venku. Prý našli někoho nového do party. Jasně, proč ne. Třeba klidně celé město, to je v pohodě. PROČ?! Proč já? Osud. Nejspíš. „Hejbni trochu!“ ozve se za mnou nevrle. Pardon, pokusím se to vyleštit rychleji, drahý nevlastní otče. Jednu věc nechápu. Jak se maminka mohla zamilovat do někoho takového? Vždyť je to neuvěřitelnej sobec a ignorant! Já jsem pro něj smetí. Taky by mě mohl dát do ‚péče‘ Charliemu – to je můj pravý otec, rozhodně mnohem milejší. A hlavní rozdíl – má mě RÁD. A to asi tak jediný na tomhle obrovském světě.
 
**************************************************************
 
                „Dělej!“ zařval netrpělivě Peter. Už je to tu zase. Ale tentokrát už to nezvládnu. Vím to. Asi se zhroutím. Hrubě mě popadl za zápěstí a táhl mě ke dveřím nějakého hotelového pokoje. Jeho nový přítel má narozeniny, jistě. Teď se nevlastní sestřička hodí. „Pokud se bude opakovat to co minule, skončíš hůř než s modřinama“ vyhrožoval a už otevřel dveře. „Je jen tvoje“ křikl ještě potom, co mě zatlačil do pokoje. Pak práskl dveřmi. Krásný kluk s bronzovými vlasy na mě v šoku zíral. Panebože, proč tak zírá?! Hlavně ať už to mám za sebou! „TAK DĚLEJ! TŘEBA MĚ I ZMLAŤ! HLAVNĚ TAM JEN TAK NESTŮJ!“ řvala jsem na něj hystericky. Peter mě nejspíš slyšel, protože se objevil ve dveřích. Ve tváři měl naprosto zuřivý výraz a chystal se mě pravděpodobně odtáhnout v zubech a pak mě pěkně seřvat a zmlátit. „Já se o to postarám“ řekl pevným hlasem neznámý. Ten hlas byl tak krásně sametový, nechtělo se mi věřit, že je tenhle anděl vůbec schopný ublížit. Ale přátelil se s mým bratrem, takže nejspíš je. Peter se zakřenil a zase zmizel. Nohy se mi podlomily, už jsem nevydržela. Ten kluk ke mně pomalu přišel. Že by už konečně něco udělal?! Udělal. Ale něco, co jsem nečekala. Položil mi ruku na rameno a pohladil mě. „Ššš... já ti neublížím“ zašeptal. Jasně. To už se ani slzy neudržely a začaly se mi kutálet po tvářích. Jemně mi je setřel a objal mě. Vážně mi nechtěl ublížit? Porovnávala jsem jeho chování s chováním ostatních. Někteří byli ze začátku taky milí, ale pak se změnili. Jenže teď mi to přišlo jiné. Já jsem mu totiž věřila. Zabořila jsem mu hlavu do hrudi a jen tiše vzlykala. Konejšivě mě hladil po zádech. „To bude dobrý…“ snažil se mě uklidnit. Možná má pravdu. Ale jak dlouho to bude dobrý? Nejdéle ráno se vrátím ‚domů‘ a všechno bude zase při starým. Asi. Chtěla jsem alespoň znát jméno toho člověka, který mě ušetřil. „Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, moje slova byly trochu přidušené, jak jsem mu mluvila do trika. „Edward.“
 
Edward:
                Zíral jsem na tu osůbku. Vypadala neuvěřitelně zuboženě. „Je jen tvoje“ křikl ještě můj ‚kamarád‘ ze dveří. Neuvěřitelně mi lezl na nervy, vlastně ani nevím, proč se s ním přátelím. Každopádně brzo přestanu. Jo už asi vím proč, jsem vděčný za jeho vnitřní ticho, ale to je tak všechno. Ta dívka byla zmatená, ale v jejích očích jsem našel ještě strach. Myšlenky jí hlavou létaly takovou rychlostí, až jsem se divil a přemýšlel, jestli je vůbec člověk. Pak se rozkřičela. „TAK DĚLEJ! TŘEBA MĚ I ZMLAŤ! HLAVNĚ TAM JEN TAK NESTŮJ!“ Bezpochyby se v jejím hlase odrážely všechny její pocity. Zoufalství, bolest, byla tam i prosba? Do pokoje div nevletěl Peter, vypadal, jak kdyby chtěl zabíjet. A díval se přitom na toho smutného anděla s kaštanovými vlasy a neuvěřitelně hlubokýma hnědýma očima. „Já se o to postarám“ pokoušel jsem se ho vyhodit. Opravdu odešel. A ona se sesunula na zem. Nedokázal jsem jen tak přihlížet a velmi pomalým krokem, abych jí nevyděsil, jsem k ní došel. „Konečně ses rozhodl, že už ses dost vynadíval a je čas na to ostatní?!“ v hlavě se jí vybavily ne zrovna pěkné obrázky – vzpomínky na ostatní, kterým jí Peter ‚věnoval‘. Zatřepal jsem hlavou a snažil se nesoustředit na to, co si myslí. Chtěl jsem jí utěšit. Tak jemně, jako bych hladil motýla, jsem se dotkl jejího ramene. „Ššš.. já ti neublížím“ snažil jsem se jí přesvědčit. Jak jí někdo mohl ubližovat? Já bych to nedokázal. Alespoň ne úmyslně, když jste upír, musíte si dávat pozor… Jo, jsem upír. Neměl bych náhodou mít chuť na její krev? Měl. Ale nemám. Po tváři se jí začaly kutálet slzy. Neodolal jsem a setřel jí je. Chtěl jsem jí být blíž. A hlavně jsem chtěl, aby se přestala trápit. Objal jsem jí. Zachvěla se. Musí jí být zima. Možná byla, ale zabořila mi obličej do hrudi a jen vzlykala. Nezdálo se, že by jí vadilo, jak je moje kůže ledová. Byl jsem absolutně spokojený. „Vážně mi nechce ublížit?“ Ne nechci. V hlavě se jí zase začaly rojit vzpomínky, porovnávala mě s NIMI. „To bude dobrý“ pošeptal jsem jí a začal jsem jí hladit po zádech. Věř mi, nemohl bych ti ublížit. Nejsem jako oni. Zdálo se mi, že se trochu uklidnila. „Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“ zeptala se slabým hlasem. Nechápal jsem, proč to chce vědět, ale bylo mi to jedno. „Edward“ odpověděl jsem jen. A jsem upír. „Nádherné jméno, jak z jiného století.“ Tak tohle celkem sedělo. „Přesné jméno pro anděla.“ No, to už ani ne. Zvedl jsem jí ze země a donesl jí na postel. Sedl jsem si vedle ní.  Na jeden prchavý okamžik si pomyslela, že jsem změnil názor, ale pak to rychle zavrhla. Začínala mi věřit, byl jsem za to vděčný. Zavřela oči, vypadala, jako když chce spát. Pak je znovu otevřela a hloubavě se na mě zadívala. „Co teď?“ zase začala zmatkovat. Dobrá otázka. „Ehm… a ty jsi?“ Uvědomil jsem si totiž, že ani nevím, jak se jmenuje. „Bella“ špitla tiše. Krásný anděl, s nádherným jménem. Rozpačitě se rozhlížela po pokoji, nevěděla kam s očima. Občas šlehla pohledem ke mně. Když si všimla, že jí upřeně pozoruju, začervenala se a odvrátila pohled. Ani jeden jsme nevěděli, co říct. Zakručelo jí v břiše. „Máš hlad?“ zeptal jsem se, ačkoliv to bylo jasné. Roztřeseně se zasmála. „Jo, trochu. A co má být?“ dodala už trochu ostřeji. „Ježiš Bell, co to vyvádíš? Vždyť ti nic neudělal!“ „Omlouvám se“ zněla upřímně. „Ale za co?“ zeptal jsem se zmateně. „Za svoje chování.“ „To se ale nemáš za co omlouvat“ odporoval jsem jí. Vděčně se na mě podívala. „Pro něco ti dojdu“ slíbil jsem a už jsem se zvedal. Udiveně na mě hleděla. „Co?“ Jen zavrtěla hlavou. „Proč to dělá?“ To, že jsem slyšel její myšlenky, neznamená, že jí budu rozumět. Lidskou chůzí jsem vyšel ze dveří a během dvou minut jsem byl zpátky s talířem plným jídla. Vůbec se nepohnula. Nebýt toho, že jí teď lezly oči z důlků, řekl bych, že je socha. Socha anděla. Položil jsem talíř na stolek vedle postele, střílela pohledem mezi mnou a ním. „To-je-pro-mě?“ vysoukala ze sebe, vypadala vážně šokovaná. „Samozřejmě“ odvětil jsem a strčil jí talíř pod nos. „Jez“ pobídl jsem jí a ona si poslušně vzala kousek, sýra nejspíš. Pak si rukama objala kolena. A pohled soustřeďovala zase na mě. Žaludek jí opět zaprotestoval, ale ona si toho nevšímala. „Asi jsem se spletla, když jsem přestala věřit v boha. Protože bůh je on. Nebo přinejmenším anděl“ nepřestávala mě pozorovat, tvářila se… skoro fascinovaně? Její hluboké oči mě doslova propalovaly. Ucítil jsem příšernou touhu jí všechno říct, ale úplně všechno. Už mi bezmezně věřila, bylo to na ní vidět. „Chceš slyšet můj příběh?“ zeptal jsem se jí. Zamrkala, jako kdyby se právě probrala z transu. „Ano. Pokud tedy chceš vyprávět“ promluvila, hlas už se jí vůbec netřásl. „Nejsem… normální Bello. Nejsem člověk“ napjatě jsem pozoroval její reakci. Nereagovala, její oči byly zvědavé. „Jsem…upír.“ Jakoby to ani nevstřebala, dál tam jen tak klidně seděla a naslouchala. A tak jsem jí řekl o všem. Kolik mi doopravdy je, o Carlislovi, Esme a ostatních. O našem způsobu potravy, že dokážu číst myšlenky… Na čtení myšlenek reagovala. „COŽE?!“ vyjekla zděšeně. Konečně normální reakce. „A teď mě jako slyšíš?“ zeptala se mě v myšlenkách. „Ano“ odpověděl jsem jí prostě. „WOW“ vypadlo z ní, „To je zajímavé.“ Nevypadala vůbec zděšeně. „To se mě nebojíš?“ zeptal jsem se jí nevěřícně. „Ne“ řekla zase jen v myšlenkách a usmála se. Je jen v šoku, musí být. Už dávno by jinak utekla. „Chceš znát můj? Ale nebude tak zajímavý.“ „Samozřejmě, že chci. Ale…jestli ti vadí o tom mluvit-“ „Nemusím mluvit.“ A začala vyprávět ona. Bylo zvláštní vidět to jen v její hlavě. Dost často mě popadala zuřivost a měl jsem chuť zabíjet, zpravidla to bylo vždy, když se jí v hlavě objevily vzpomínky na některou z…nocí. Což bylo v podstatě pořád. A pak se dostala do přítomnosti. „To je všechno. Celkem jednotvárné, nemyslíš?“ Smutně se usmála. Potlačil jsem zavrčení. Oči se jí zavíraly. „Měla bys spát“ zašeptal jsem a položil jí do polštářů. „Nechci spát“ promluvila, byl to spíš zlomený vzdech. Opatrně jsem jí přikryl, už v podstatě spala. „Sladké sny Bell.“
                Nevím, jestli si to uvědomovala, ale byla hrozně roztomilá, když spala. Ale tak rozkošně krásná. Celou noc jsem jí fascinovaně pozoroval, i její sny. Některé byly děsivé, odrážely, co všechno už si musela prožít. A pak tu byly takové, u kterých jsem musel usmívat; hrál jsem v nich hlavní roli a zároveň jsem byl anděl. Anděl… to sotva. Ten teď ležel na posteli. Sny se začaly ztrácet. A pak na mě Bell upřela své čokoládové oči. Pořád se netvářila vyděšeně, ale zahlédl jsem něco, co jsem neuměl pojmenovat. „Ehm… dobré ráno…“ pozdravila nesměle. „Hlavně tobě“ usmál jsem se. Jenom tobě. Srdce se jí rozběhlo šílenou rychlostí. „Jsi v pořádku?“zeptal jsem se a položil jí ruku na čelo, hledajíc zdroj jejího rozhozeného pulsu. Tentokrát se její srdce na chvíli zastavilo. Musím jí děsit došlo mi a urychleně jsem svou ruku stáhl. „Kolik je hodin?“ „Něco kolem deváté“ odpověděl jsem nevzrušeně. „Jejda“ vypadlo z ní. „Peter mě zabije… Tedy, ne že by se mi chtělo odejít…“ První myšlenky jsem se děsil, druhá mě naopak velmi potěšila. „Tak tu ještě zůstaň“ snažil jsem se, aby nebyl slyšet můj zoufalý tón. Nechtěl jsem, aby už odešla. Krev se jí nahrnula do obličeje a podívala se stranou. „Ježiš to je trapas! Jak jsem na to mohla zapomenout?“ Zakručelo mi v břiše a pohled jí padl na skoro plný talíř od včerejška. „Zapomeň, donesu si něco jiného“ prohlásil jsem rozhodnutý a vzal jsem jí talíř zpod ruky, jak se pro něj už natahovala. Zamračila se na mě. „Proč bys to dělal? Tohle je víc než dostačující“ zamručela a sápala se po jídle, úspěšně jsem uhýbal. Radši jsem jí zmizel úplně a snažil jsem se vrátit co nejdřív. Když jsem se objevil ve dveřích, zjistil jsem, že se vůbec nepohnula. „Tohle není nutné“ zakabonila se. „Nemusíš mi pořád připomínat, že ty si to můžeš dovolit.“ Opravdu si myslela, že to dělám proto? Teď jsem se zase zamračil já. „Máš snad jiný důvod tohle dělat?“ zeptala se v myšlenkách a zvedla jedno obočí. „Ano“ odpověděl jsem. „No to bych ho tedy ráda znala…“ „Důvodem je, že máš hlad a…že mi na tobě… záleží“ vymáčkl jsem se a studoval jsem vzorek tapety na zdi. „Vážně? Aspoň trošičku ti na mně záleží?“ zeptala se s nadějí v hlase. Neodolal jsem a podíval se zase zpátky na ní. V očích se jí objevila jiskra, kterou jsem u ní ještě neviděl. „Ano, vážně“ propaloval jsem jí pohledem. Na tváři se jí objevil blažený úsměv. „Tak to jsi asi jediný…jediná osoba.“ Zatvářila se znovu smutně. Ohromně jí to slušelo, ale když se usmívala, byla ještě hezčí. Podstrčil jsem jí radši talíř s jídlem, vděčně se do něj pustila. Mobil v mé kapse zavibroval. Otráveně jsem ho zvedl. „Tak co? Neruším?“ zeptal se zvědavě Peter. Měl jsem chuť zjistit, kde teď zrovna je a jít mu zakroutit krkem. „Trochu.“ To nebyla zas taková lež. Ale měl jsem plán. „Takže jsi spokojený?“ Věděl jsem, že se zeptá. Zakryl jsem mikrofon. „Vadilo by ti, kdybych si tě ještě chvíli nechal?“ syknul jsem na Bellu. Zatvářila se překvapeně. „Ehm… ne“ zamumlala rozpačitě. „Nadmíru“ odpověděl jsem do sluchátka, „vlastně jsem tě chtěl požádat, jestli bys mi jí ještě nějaký ten čas přenechal… Šlo by to?“ Ano, řekni že ano! „Pochopitelně“ představil jsem si, jak se u toho zubí. „Ještě zavolám“ s těmito slovy jsem to položil. Bell na mě šokovaně zírala. „Vadí ti to?“ zeptal jsem se úzkostlivě. „Ne“ vyhrkla rychle. Oddechl jsem si a neubránil jsem se úsměvu.
 
Bella:
                Zírala jsem na něj v němém šoku. Vážně právě zařídil, že ještě nebudu muset domů? „Vadí ti to?“ zeptal se, hlas úzkostlivý. Vypadal, že ho to vážně trápí. Ptal se na můj názor? Nezvyk. „Ne“ vypadlo ze mě, možná až příliš rychle. Zářivě se usmál. Málem jsem se zadusila soustem, které jsem právě žvýkala. Má vůbec ponětí, jak krásný má úsměv? Sakra Bello! Dávej si bacha na myšlenky! „Co takhle malý výlet?“ otázal se, stále usmívajíc. „Výlet?“ Přikývl. Doopravdy se ptá? „Jasně!“ vyhrkla jsem nadšeně. Obávám se, že bych souhlasila s čímkoli, když by to nabízel on. Talíř už byl prázdný, jsem to ale žrout. „Můžeme?“ zeptal se na tváři snad ještě širší úsměv než předtím. Srdce se mi rozbušilo tak divoce, že jsem se bála, aby mi nevyskočilo z hrudi. Vsadím se, že on to slyšel. Místo odpovědi jsem vyskočila z postele. Moc rychle, takže jsem se zavrávorala. Včas mě zachytil. Byla jsem teď nakloněná, jednou paží mě podpíral, obličej jen kousek od mého. Dívala jsem se do jeho dokonalé tváře z bezprostřední blízkosti, ztrácela se v jeho zlatých očích. Pocítila jsem velmi silné nutkání ho políbit. Ale strach z toho, že by se odtáhl, byl silnější. Zřejmě si uvědomil, v jaké poloze se nacházíme, narovnal mě a pustil. Tvářil se dost rozpačitě, vsadím se, že já taky, jen u mě to ještě zdůrazňovalo to moje červenání. „Ehm…půjdeme?“ zeptal se. Přikývla jsem a vydala se s ním ke dveřím.
                Celý den jsem se smála, on taky. Neřekl mi, že půjdeme nakupovat, bylo to nejdřív celkem nepříjemné překvapení. Ale ukázalo se, že je to vlastně obrovská legrace. Teda, kromě chvil, kdy za mě platil, to mi bylo dost proti srsti, na druhou stranu, já platit nemohla. Koupil mi i plavky, takže jsme si šli zaplavat do bazénu, blbli jsme tam absolutně nepřiměřeně našemu věku, byli jsme jak malé děti. Bylo to neuvěřitelné, ale mě přišlo, že jsme se stali přáteli, jen za necelý den. Hodně mi pomohl, ani jsem si nevzpomněla na svojí ‚rodinu‘. Ale když jsem naprosto hotová seděla v jeho autě, začínalo mi pomalu docházet, že tohle šťastné období končí… Když jsem vystupovala a Edward se se mnou loučil s tím, že se ještě někdy musíme vidět, popadlo mě zoufalství. Nebyla jsem si jistá, jestli ještě dokážu žít jako předtím, potom co mi Edward ukázal, jak krásný může život být. Něco mi říkalo, že to nepůjde. Zírala jsem oknem na jeho auto, jak mizí v dálce, po tváři mi tekly slzy. Zase. Všechno je jako dřív. Jsem zpátky v tomhle mizerném světě. Už ne. Nebude to úplně stejné. Uteču, uteču z takzvaného ‚domova‘. V tu chvíli mi bylo jedno, jak budu žít, co budu jíst, kde budu spát. Ale nezůstanu tu už ani minutu.
                Vyrazila jsem do chladné noci, na zádech batoh, s několika málo věcmi, co mi zbyly – jako třeba fotka maminky, něco málo oblečení, co jsem měla, všechno jídlo, co jsem doma našla, a pak jsem si pochopitelně vzala všechno, co mi Edward koupil. Překvapilo mě, kolik toho bylo, musel utratit hrozně moc peněz, cítila jsem se kvůli tomu provinile. Horší ale bylo, že ho nejspíš už nikdy nepotkám. On může za to, že jsem utekla. To bylo samozřejmě nezodpovědné, ale byla jsem ráda, že opouštím svůj starý život. Kam teď? Do města rozhodně ne, tam by mě někdo poznal. Pokud vím, tak mi zbývá jen les. Něco k jídlu by se tam najít mohlo. Tak jsem zamířila do toho tmavého lesa.
                Probudila jsem se a mžourala do slunečního světla, které na mě prosvěcovalo skrz větve stromu. Celé tělo jsem měla ztuhlé, navíc mi byla hrozná zima. Byla jsem absolutně dezorientovaná, nevěděla jsem, jak daleko jsem včera došla, ani z kterého směru jsem přišla. Vydala jsem se, kam mě nohy nesly, hledajíc zdroj vody – měla jsem štěstí, narazila jsem na něj asi tak o kilometr později – byl to malý potůček, bohatě mi to stačilo. Nabrala jsem trochu vody a opláchla si obličej. Pak jsem se ještě napila a najedla a šla jsem dál, doufajíc, že jdu co nejdál od své minulosti.
                Jen podle střídání tmy a světla jsem poznávala, kolik dnů už jsem pryč. Neměla jsem tušení, že lesy jsou tak hluboké a rozsáhlé, ale byla jsem za to vděčná. Byla jsem pryč už týden, docházely mi zásoby jídla. Alespoň jsem permanentně narážela na vodu, takže s pitným režimem jsem problém neměla. Zakručelo mi v žaludku. Sakra! Vydrž ještě Bell! Už máš jenom jeden krajíc chleba, pak už nic. Vydržela jsem to. Ten den jsem usnula snad ještě dřív než obvykle, byla jsem velmi vyčerpaná, i nedostatek cukru na tom měl svůj podíl. Probudil mě hlad, byla ještě tma. Nesmíš! Pak už nic nezbude! Ale bylo to silnější. Spořádala jsem svojí poslední zásobu jídla. Co teď? Rozhodla jsem se porozhlédnout, jestli někde nenajdu jahody nebo něco takového. Nic jsem neobjevila. Snažila jsem se tedy přesvědčit, že později na něco narazím a šla jsem. Mohlo být už tak poledne, žaludek už zase protestoval. Na nic jsem nenarazila, navíc jsem musela jít na nějakou horu, bylo to pořád do kopce, ještě víc mě to unavovalo. Slunce se pomalu schovávalo za horizont, už jsem neměla žádnou sílu. Padla jsem do měkké trávy. Před očima se mi udělalo černo. Pak mě tma pohltila úplně.
 
Edward:
                Od té doby, co jsem odjel od Belly, jsem se cítil podivně prázdný. Vydržel jsem to týden, než jsem se objevil u jejich domu a zvonil. Přišel mi otevřít Peter. „Nazdar“ vypadal překvapeně, že mě tu vidí. „Ahoj…“ zamumlal jsem rozpačitě, nevěděl jsem, jak se zeptat, jestli je Bell doma. „Dlouho ses neukázal“ zkonstatoval. „Jo, já vím, měli jsme menší problém v rodině…“ plácal jsem, co mi přišlo na jazyk. „Hm… máš doma nevlastní ségru?“ snažil jsem se znít nezaujatě. „Utekla“ řekl naprosto lhostejně. Utekla? Jak utekla? Jako z domova? „Den potom, co jsi s ní byl, už tu nebyla, prostě zmizela, asi přes noc“ zněl naprosto nevzrušeně, jako by se ho to netýkalo. „AHA“ dokázal jsem ze sebe vydat. „Tak se měj“ zasyčel jsem na něj nenávistivě. To jí jako nechal jen tak odejít? Vůbec jí nehledali? Byla jim ukradená? Ano, myslím, že byla. Jenže mně ne. Otočil jsem se na patě, než jsem mu stihl jednu vrazit, což by znamenalo přinejmenším zlomeninu. Cestou domů jsem pevně svíral volant, mísil se ve mně vztek se zoufalstvím. Zoufalství pomalu vyhrávalo. „Edwarde! Co se stalo?“ vyjekla Esme. Zavrtěl jsem hlavou, jakože o tom nechci mluvit. Zamířil jsem k Alici do pokoje, už mě čekala. „Hele Edwarde, nebude to jednoduché, zaměřit se na někoho, koho jsem v životě neviděla“ bránila se už předem. „Já vím… zkus to. Odešla před týdnem, nikdo neví kam“ zněl jsem dost zničeně. „To dík za obsáhlé informace“ pomyslela si ironicky. Ale zkoušela se soustředit. Nic neviděla. Takhle se o to pokoušela asi dvě hodiny, ale pak jsem musel uznat, že to nemá cenu a se svěšenou hlavou jsem odešel k sobě do pokoje. Stýská se mi po ní. Možná víc, než by mělo, když vezmu v potaz, že jsme spolu strávili přibližně jeden den. Nemohl jsem na ní ale přestat myslet. Na její krásně hluboké čokoládové oči, její dokonalou tvář, na její okouzlující smích…
                Jasper ze mě byl na prášky, a to jsem ani nevycházel z pokoje, moje pocity ho ničily, stejně jako mě. Rozmýšleli se, jak mě rozveselit, zapojila se do toho celá rodina, dokonce i Rose, což mě překvapilo. Nakonec rozhodli, že rodinný lov mě rozptýlí. Nemohl jsem jim zkazit tu radost, tak jsem s nimi šel a snažil jsem se vypadat spokojeně. Uvěřili mi, kromě Jaspera, samozřejmě. „Mrkej brácha“ pochechtával se Emmett a provokoval medvěda, ZASE. Aby se z těch svých medvědů nezbláznil. Může se upír zbláznit? Očividně ano. Správná otázka by byla, jestli se může upír zbláznit dvakrát – Emmett už blázen byl. Zavětřil jsem stádo losů, vydal jsem se za nimi, abych se taky nasytil. Jenže pak jsem zachytil i jinou vůni. Daleko vábivější. Moje první reakce byla instinktivní, rozběhl jsem se za svojí kořistí. Pak jsem si s hrůzou uvědomil, že je to člověk. A že je mi ta vůně povědomá, jen nevím odkud. Přepadla mě zvědavost a já se zase rozběhl. Zastavil mě Carlisle. „Edwarde, je to člověk, přestaň!“ varoval mě. „Já vím Carlisle. Jen je mi ta vůně povědomá, jsem zvědavý“ přiznal jsem. Překvapeně se na mě podíval, ale uhnul mi z cesty a pak běžel za mnou. Na zemi ležela nějaká dívka, okamžitě jsme k ní zamířili. A já zalapal po dechu, jak jsem ji spatřil. „Bello“ uniklo mi nevěřícné zašeptání. Carlisle, který doteď zkoumal její zdravotní stav se na mě šokovaně otočil. „To je ona?“ zeptal se nevěřícně. Jen jsem přikývl. „Co je s ní?“ zajímal jsem se, můj hlas byl plný obav. Vážně jsem se o ní bál, její srdce tlouklo velmi pomalu a tiše. „Je velmi vyčerpaná. K smrti vyčerpaná, řekl bych.“ K smrti? Ona umírá??? Nesmí zemřít! Prostě NESMÍ! „Měl bych jí proměnit?“ zeptal se mě v myšlenkách Carlisle, když zhodnotil můj výraz. Dobrá otázka. Je lepší smrt nebo věčné zatracení? A ta bolest při přeměně… „Ano. Prosím“ žádal jsem. „Jsi si jistý? Nevíme, co si budou myslet ostatní…“ To je pravda. Rozhoduji tady sám za sebe, ne za rodinu, to není správné. Její tep se ztrácel. „Carlisle!“ vyjekl jsem zděšeně. „Není čas“ zamumlal. Chvíli se ještě rozmýšlel, ale pak ji kousl. Hned jak se od ní odklonil, začala sebou prudce škubat. Carlisle těžce oddychoval, jak se snažil ovládnout. Obdivoval jsem ho, já bych tohle nedokázal. Bella vykřikla bolestí. Bylo to správné rozhodnutí? Neměli jsme ji raději nechat zemřít? Ne, nesnesl bych to. Vím, je to sobecké, ale já bych to prostě nedokázal snést. „Myslím, že si půjdu něco ulovit“ Procedil skrz zaťaté zuby a už byl pryč. Chápal jsem ho, tak nějak. Vrhnul jsem se k Belle a vzal si jí do náručí. Bylo mi jedno, že jsem si dneska nezalovil, najednou byla jen ona.
 
Bella:
                V té tmě, jsem najednou pocítila obrovskou bolest. Překvapením jsem vykřikla. Nebo jsem si to možná jen představovala. Další vlna bolesti a nesnesitelný žár uvnitř mého těla. Třeba jsem usnula a tohle se mi jen zdá. Nebo spíš ne. Tohle jsem si prostě vymyslet nemohla.
 
Edward:
                Všichni na mě koukali ‚mírně‘ vykuleně, když jsem si v náručí přinesl dívku přeměňující se v upíra. Zírali na nás jak na zjevení. Necelou minutu po mně se objevil i Carlisle a všichni společně jsme se vydali domů. Tam jsem jim vysvětli, kdo je Bella, každý na to reagoval jinak – Rosalie se tvářila, jako by se jí to netýkalo, ale její myšlenky prozrazovaly, že se celkem těší a je na Bell, navíc coby upírku zvědavá; Alice byla nadšená, protože měla dalšího otroka na nákupy a v jedné vizi viděla, jak budou s Bellou nejlepší kamarádky; Esme se tvářila starostlivě, Carlisle taky, Jasper se především obával, jak se bude chovat, a Emmett… jančil jak malej, že bude mít novou malou sestřičku – musel jsem jeho nadšení krotit tím, že s námi třeba ani nebude chtít zůstat. A toho jsem se obával ze všeho nejvíc. Byl jsem sobecký, když jsem prosil Carlislea, aby ji přeměnil – možná to bylo úplně zbytečné a stejně s ní nestrávím ani minutu. Byla moje osobní slunce, její smích hřál. A teď sebou škubala na pohovce v obýváku, obličej zkřivený maskou bolesti. Nechali mě s ní o samotě, jen Carlisle přišel občas zkontrolovat její stav. Každý si šel za svojí zábavou.
                Od Belly jsem neodcházel, za celé tři dny jsem neopovážil ani pohnout, aby mi něco neuniklo. Do obýváku přitančila Alice. „Probere se během pěti minut“ řekla a zatvářila se nedočkavě – já určitě taky. BYL jsem nedočkavý – těšil jsem se, až ji uvidím s otevřenýma očima a zároveň jsem se bál její reakce na tohle všechno. Zmínil jsem, že ještě zkrásněla? Ne? Tak tedy - je ještě hezčí než předtím. Ostatní Alici slyšeli a dostavili se taky. Všichni hořeli nedočkavostí. „Už“ zašeptala Alice a Bella vteřinu na to otevřela oči. Fascinovaně zírala nad sebe. Emmett se uchichtnul – tenhle šok jsme si prožili všichni, jen bylo zábavné to sledovat. Pak Bellin pohled padl na mě. Po tváři se jí roztáhl úsměv. „Jsem v nebi že?“ zašeptala nesměle. Ruka jí vylétla k puse, když zaslechla svůj zvonivý hlas. Zamračil jsem se. Myslela si, že je v nebi? Myslela si to? MYSLELA? Do háje! Já ji neslyším!!! To je zlé. „Ne, nejsi v nebi“ řekl jsem pomalu. „Když nejsem v nebi, tak proč tu jsou andělé?“ špitla si pro sebe, jenže my jí slyšeli. Emmett vyprskl smíchy, Bella na něj hodila nakvašený a překvapený pohled zároveň. „Bello… pamatuješ se, jak jsem ti vyprávěl o mojí rodině?“ zeptal jsem se opatrně. Přikývla a očima jí problesklo pochopení. „Co se stalo? Pamatuju se jen, že jsem šla, pak byla tma a pak…“ odmlčela se. „Bello… my...já… Carlisle… přeměnili jsme tě. Jsi upír Bello“ řekl jsem a úzkostně sledoval její reakci. „Vážně? To je… skvělý“ vypadlo z ní a na tváři je jí objevil ještě širší úsměv. „Asi bychom se měli představit…“ poznamenala Esme, „Jmenuji se Esme, kdykoli budeš něco potřebovat, můžeš za mnou přijít.“ Usmála se na Bellu, ta jí úsměv oplatila. „Edward říkal, že jste skvělá máma“ poznamenala a Esme se na mě dojatě podívala. „Já jsem Carlisle, našli jsme tě v lese, umírala jsi, Edward mě poprosil, abych tě přeměnil“ taky se na ní usmál. „Jsem Rosalie“ představila se krátce má blonďatá sestra. „Emmett, největší a jediný srandista rodiny“ zazubil se na Bellu a předvedl poklonu. Bella se rozesmála a Emmett se zatvářil spokojeně. „Jasper“ řekl jen a snažil se vysílat vlny klidu. „A já jsem Alice. Jsem tak trochu přes módu…“ „Bacha na ní! Je to nakupovací maniak!“ varoval jí Emmett okamžitě a všichni jsme se rozesmáli, Alice se zatvářila dotčeně. „Já jsem Bella, ale to už asi víte… Chci vám poděkovat, že jste mě přeměnili, jenom… nebudu se muset vrátit domů, že ne?“ zeptala se s obavami. „Tady je tvoje doma“ řekla Esme a povzbudivě se usmála. „Děkuju“ špitla Bella. „Takže, jak se cítíš?“ promluvil jsem. „Fajn. Nikdy mi nebylo líp“ obdařila mě úsměvem. „Nepálí tě v krku?“ zeptal se Carlisle. „Trochu,“ přiznala, „ale není to nic hrozného.“ „Měla by jít na lov“ poznamenal Jasper. „Na lov?“ vyjekla Bella zděšeně. „Neboj, všechno ti ukážeme“ uklidňovala jí Alice. „Dobře“ povzdechla si Bella a vstala. Lekla se svojí rychlosti. „Zvykneš si“ ozvalo se od Rosalie, vážně mě překvapovala. Šli jsme tedy na lov - Alice, Jasper, Emmett, Rosalie, Bella a já. Belle to nejdřív moc nešlo, ale pak už to bylo dobré. K Emmettově velké nelibosti si oblíbila medvědy. Byla neuvěřitelně půvabná, když se naučila lovit, vyrazilo mi dech. Ale budeme přátelé, ona to chtěla. Alespoň tak jsem to pochopil.
 
Bella:
                Bylo to dokonalé. Přestěhovali jsme se, aby lidé neměli otázky a potřebovala jsem jít někam, kde mě nikdo nezná. Všichni Cullenovi byli hrozně milí, někdy až nečekaně lidští. Alice byla doopravdy nakupovací maniak a Emmet byl nenapravitelný kašpar. Lidská krev mě vůbec nelákala, měla jsem takovou praštěnou teorii, o které jsem nikomu neřekla – když mě přeměnily, umírala jsem hlady, tak jsem si na to tak nějak zvykla a teď nemám takovou potřebu se nasytit, zvířecí krev mi absolutně stačí. Esme mi zařídila krásný pokoj. Nemohla jsem být šťastnější. S Edwardem jsem trávila všechny volné chvíle, co mi zbývaly, většinou to bylo v noci, když ostatní měli ‚co dělat‘ se svými drahými polovičkami. Edward se mi svěřil, že mi nemůže číst myšlenky a hrozně ho to štvalo, zezačátku. Já jsem za to byla neskonale vděčná, protože asi po dvou měsících našeho přátelství, jsem ho začala vnímat jinak. Tak jako jsem ho vnímala úplně na začátku. Všímala jsem si jeho krásného úsměvu, jeho těla, chtěla jsem s ním být jinak. A to mě trápilo. Byla jsem ohromně šťastná v téhle rodině, ale tohle to kazilo. Rozhodla jsem se odejít, nemohla jsem tu být. Už ne. Rozhodla jsem se, zrovna když jsem byla s Alicí na nákupech. „Bello! To nemůžeš!“ stěžovala si a smutně se na mě dívala. „Neodcházej, prosím!“ „Alice, já musím“ snažila jsem se jí o tom přesvědčit. „Proč?“ A sakra. Co jí mám říct? Že jsem zamilovaná do jejího a zároveň i svého bratra? „Už jsem s vámi dlouho, nemůžu už vám viset na krku…“ vymýšlela jsem výmluvy. Zamračila se na mě. „Myslíš si, že nám vadíš? Nebuď blázen Bell!“ „Ale-“ „Edwarda to zničí“ argumentovala. „COŽE?!“ „To nic, neměla jsem to říkat. Bell, on je teďka šťastnější. Od té doby, co jste přátelé se změnil. Býval to děsný bručoun“ postěžovala si. Edward a bručoun? Tak to si nedovedu představit. Zachichotala jsem se. „To si nedokážu představit“ přiznala jsem se. „Ale to nic nemění na tom, že k vám nepatřím Alice. Jsem ve vaší rodině vetřelec.“ „Nejsi-“ „Už jsem se rozhodla“ ukončila jsem ten rozhovor, než jsem si to stihla rozmyslet. Edward mi bude velmi, velmi chybět. Ostatní pochopitelně taky, ale on nejvíc. Jeli jsme domů dřív, obě jsme měli náladu pod psa. „Děje se něco?“ zajímal se hned Edward, jakmile jsme prošli dveřmi. „JO, děje!“ zabručela Alice. Nic víc neřekla, došlo mi, že na něj mluví v myšlenkách. Edward zbělel. „Bello-“ „Jsem rozhodnutá.“ A zdrhla jsem do svého pokoje. Tam jsem sebou plácla na pohovku a vzlykala. Jak to mám dokázat? Jak odejít od osoby, kterou miluju? On mě nemiluje. To je to podstatné. Prostě odejdu, až to bolí sebevíc.
 
Edward:
                Alice s Bellou byly nakupovat, byl jsem smutný. Chyběla mi, moc mi chyběla. Možná víc, než jsem si chtěl přiznat. Vzal jsem do ruky knížku, abych se zabavil. Od té doby, co k nám přibyla Bell, jsem byl v podstatě pořád s ní. Bylo mi s ní moc, moc dobře. Užíval jsem si každou minutu v její přítomnosti. Teď jsem se vyloženě nudil, textu jsem nevěnoval pozornost. Neskutečně se mi ulevilo, když prošli dveřmi a byli konečně doma. Úleva zmizela, kdy jsem uviděl jejich výrazy. „Děje se něco?“ ptal jsem se hned, snažíc se skrýt paniku v mém hlase. „JO, děje!“ zabručela Alice naštvaně a pak mi přehrála scénu z jednoho obchodu. Bella chce odejít? NÉÉÉ! Já nechci, aby odešla! Potřebuju jí! „Bello-“ chtěl jsem jí začít přesvědčovat, udělat cokoliv, aby zůstala. „Jsem rozhodnutá“ přerušila mě a vylítla k sobě do pokoje. „Alice“ zoufale jsem u ní hledal pomoc. Zničeně se na mě podívala, taky nevěděla, co dělat. Takže Bella odejde. Odejde a my s tím nic neuděláme. „Musíme jí přesvědčit, aby zůstala!“ řekl jsem, hlas se mi zlomil. „Tak jí ukaž, co cítíš“ navrhla. „To rozhodně pomůže“ poznamenal jsem sarkasticky. Kdybych jí řekl pravdu, že jí miluju, utíkala by odsud ještě rychleji. Tohle jí tady nezadrží. Ale co ano?
 
Bella:
                Sbalila jsem si ještě ten den. Chtěla jsem odejít dřív, než si to rozmyslím. Někde kolem půlnoci svolal Carlisle schůzku dole. Nezbylo mi, než na ní jít. Posedali jsme si kolem jídelního stolu, který sloužil jako rekvizita pro hru na lidi, případně jako stůl k projednávání – jako například teď. „Bello, Alice nám oznámila, že chceš odejít“ začal Carlisle. „Ano, chci“ souhlasila jsem. „Samozřejmě ti nemůžeme bránit, ale můžeme znát tvé důvody?“ Než jsem stihla odpovědět, udělala to za mě Alice. „Nemá nás ráda“ zasyčela. „TO NENÍ PRAVDA ALICE! A TY TO MOC DOBŘE VÍŠ!“ obořila jsem se na ní. Jasper k nám vyslal vlnu klidu. „Jde o to, že jste pro mě udělali hrozně moc. Přijali jste mě do rodiny, dali jste mi skutečný domov. A já mám pocit, že už je to moc. Že už bych vás neměla víc obtěžovat. Měla bych se postavit na vlastní nohy, ne viset vám na krku“ vysvětlila jsem. Byla to sice lež jako věž, ale začínala jsem tomu věřit – opravdu jim visím na krku. „Ale to přece není pravda Bell“ řekla Esme měkce, „patříš do rodiny.“ Všichni horlivě přikyvovali. Co mám dělat teď? „Cítím se tady přebytečná“ lhala jsem, jako když tiskne. „Nejsi tady navíc“ ozvalo se od Edwarda, který doteď seděl tiše. Udělala jsem tu chybu, že jsem se na něj podívala. Zdálo se mi, nebo byl ještě smutnější, než ostatní? „Já to tak cítím,“ uzavřela jsem, „zítra odjíždím.“ „Už zítra?“ vyjekli sborově – tedy až na Alici, ta to věděla předem. „Ano, už zítra“ přitakala jsem. „Můžu už jít?“ zeptala jsem se a doufala, že řeknou ano, potřebovala jsem být sama. Carlisle přikývl a já vylítla do pokoje jako střela. Za chvíli u mě zaklepala Esme. „Kam půjdeš? Kde budeš bydlet?“ zajímala se. Sakra, na to jsem nemyslela. „Ještě nevím, něco si najdu“ pokrčila jsem rameny. „Tohle není správné Bello, musíš někde bydlet. A co budeš dělat?“ vyptávala se dál. Zase jsem pokrčila rameny. Rozhodovala jsem se tak narychlo, že jsem nad takovými věcmi vůbec nestihla přemýšlet. „Neodjedeš, dokud si neseženeš byt a práci“ rozhodla. „Ale-“ chtěla jsem protestovat, ale Esme už v pokoji nebyla. S povzdechem jsem sešla dolů do obýváku, kde byl notebook. Budu klidně hledat celou noc, abych si něco našla. Netrvalo to ani dvě hodiny a měla jsem vybranou maličkou garsonku, poblíž centra jednoho kanadského městečka. Snažila jsem se vybírat co nejlevněji, tohle mi dokonale vyhovovalo. Hned pod bytečkem byla restaurace, kde jsem si našla práci jako obsluha. Teď už nikdo nemůže nic namítat. Spokojená sama se sebou jsem se vydala zase do -teď už asi ne mého- pokoje. Pomalu začalo svítat. Byl čas se rozloučit. Čekalo mě tedy to nejtěžší. Pomalu jsem sešla dolů, čekali tam na mě. Společně jsme šli ven. Čekalo tam na mě Edwardovo Volvo. „Co je to?“ zeptala jsem se znepokojeně. „Auto“ odpověděl Emmett a pousmál se. Jeho malý vtip nikdo neocenil, ani on sám. „Ber to jako dárek na rozloučenou, nemůžeš být bez auta“ vysvětlil Edward s pohledem zavrtaným do země. Nesouhlasila jsem s tím. Kdyby to alespoň nebylo JEHO auto. Ale pohled všech mi naznačoval, že na tohle téma žádné diskuze nebudou, takže jsem to vzdala předem. Hodila jsem věci do kufru a šla jsem se s každým rozloučit. Esme vzlykala, Alice a Rose taky. Co mě překvapilo, bylo to, že nabíral i Edward. „Neodjížděj“ prosil mě, zněl opravdu zoufale. Ale já musím! Už kvůli tobě, pochop to. Nakonec jsem pustila i jeho a vydala jsem se k autu. Už jsem otevírala dveře, když jsem si uvědomila, že to tak nemůžu nechat. Až se znechuceně odtáhne, jen mě to podpoří v mém odjezdu. Rozhodla jsem se v setině vteřiny, ani Alice to postřehnout nemohla. Přiletěla jsem k Edwardovi a políbila ho na jeho překvapením ztuhlé rty. Pomalu jsem rukou sjela po jeho paži a odcházela jsem. Jenže mojí dlaň někdo uchopil, pevně, nemohla jsem se vykroutit. Otočila jsem se na něj, zděšená a čekajíc, co se chystá udělat. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se. Soustředěně jsem sledovala trávník u jeho nohou. „Protože…tě miluju“ zašeptala jsem tak tichounce, že to snad ani nemohl slyšet. Dokonale mě překvapil. Protože si mě přitáhl zpátky a přitiskl svoje rty na moje, stejně tak jako předtím já. Držel mi obličej v dlaních a téměř mě drtil svými rty. Odtáhl se, ale nepouštěl mě. „Já tebe taky víš“ zašeptal a jeho sladký dech mi ovál tvář. Byla jsem absolutně omámená. Zírala jsem do jeho očí, které překypovaly láskou. Cítila jsem šokované pohledy všech kolem. Věděla jsem, že teď neodejdu, nemám tak trochu důvod. Edward se pootočil na Alici. „Alice?“ zeptal se, nechápala jsem. „Zůstává. Já ti to říkala“ vyplázla na něj jazyk a vzápětí se usmívala na všechny přítomné. První se probral Emmett. Začal tleskat a nadšeně pískat, ostatní se přidali. A já s Edwardem jsme tam stáli uprostřed toho veselí a zamilovaně jsme si hleděli do očí. Skočila jsem mu kolem krku, točil se se mnou dokola a šeptal moje jméno. Tohle bylo víc, než v co jsem si kdy dovolila doufat. Tohle byl můj šťastný konec a zároveň začátek.
 
Nezáleží na tom, kdo jste a odkud pocházíte. Je jedno, co všechno jste už prožili, kolik lidí vám ublížilo. Láska si nevybírá. A najde si vás…