Aloha..
Dobře, napsala jsem další kapitolu ke Zpátky ke kořenům. Je to jenom taková rozjezdovka, pár stránek.
Vím, že jste o ZKK 4 měsíce neslyšeli, ale důrazně vám doporučuju /hah/ ji číst, pokud čtete Skrytou pravdu. /pro připomenutí: Kaitlin ze SP se s Carrie setkala ve třetí kapitole ZKK a první kapitole SP./
Psaní mě zase docela chytlo a kapitoly budou přibývat na střídačku. Snad se vám tohle aspoň trochu zalíbí a až se zítra ráno probudím, ujistím se, jestli vůbec to, co jsem napsala, dává smysl :D
Enjoy.
8. kapitola
Ani mě nepřekvapilo, jak rychle to Dixie zvedla, nejspíš na můj telefonát čekala celý den. "Ahoj, Carrie," pozdravila ustaraným hlasem a žaludek se mi stáhl strachy.
"Nebyl to Josh, že ne?!" vyštěkla jsem a Billie mě zpražila zvědavým pohledem.
"Ne. Josh žije. Je mimo město," opáčila a já si úlevně oddechla.
"Tak kdo? Proč?" zeptala jsem se a volnou rukou si masírovala spánek.
"Víš, že ti toho nemůžu moc říct. Všechno by se změnilo," povzdechla. "Ale nebyl to člověk," dodala rychle.
"To už vím taky," protočila jsem oči. "Jsme tady," skočila mi do rozhovoru Lee a zabrzdila tak prudce, až jsem si málem urazila hlavu o palubní desku.
"No, jdu to zjistit. Volat ti nemusím, že?" ušklíbla jsem se jízlivě, ačkoliv jsem věděla, že za to nemůže. "Hodně štěstí," popřála mi a já vystoupila z auta.
Na policejní stanici jsem skoro vběhla. "Co je?" zafuněla Lee, která se mnou sotva držela tempo.
"Josh to nebyl. Ale někdo před mým bytem zabil upíra. Není to trochu divný?!" zašeptala jsem zuřivě a bez klepání vtrhla do Villiersovo kanceláře. Skoro hned jsem se setkala s jeho chladnýma modrýma očima.
"To je dost," procedil skrz zuby a postavil se. "Tak co se děje?" odvětila jsem a opřela se o jeho stůl, takže jsme u sebe stáli dost blízko. Vrhl letmý pohled na Billie, která ještě váhavě postávala u dvěří. "Všechno ví," ujistila jsem ho.
"Fajn, tak poslouchej. Dneska odpoledne mi volali, že se v Bakerově ulici našlo několik těl. Když jsem tam dojel, našel jsem tam jedno mrtvé tělo. Tři raněné odvezli do nemocnice. A pak tam bylo tamto," odmlčel se a chvíli uvažoval, co říct.
"Na kusy, tvrdé, hýbalo se to?" pomohla jsem mu a on se ještě víc zamračil.
"Bylo mi to hned jasný, když to bylo u tebe doma," povzdechl si. "Takže, co to, sakra, je?" zeptal se a naklonil se ke mě ještě blíž.
"Kolik lidí, kromě vás tří, to ještě vidělo?" ignorovala jsem jeho předchozí otázku.
"Nikdo. Nemůžu to nikomu ukázat," řekl.
"Správně. Ukažte mi to," přikývla jsem a otočila se k odchodu.
"Máš s tim něco společnýho?" chytil mě za loket a pevně ho stiskl. "Nevím. Kéž by ne," odvětila jsem a vytrhla se mu. Villiers nás vedl dlouhou chodbou až ke dveřím, které hlídali dva policisté.
"Otevřete," pokynul jim detektiv.
"Ale pane-"
"Otevřete!" vyštěkl a jeden z policistů ho poslechl a dveře otevřel. Čekala jsem nějakou márnici s železnými mrazáky, jako jsem to vídala ve filmech, ale byl to jen obyčejný sklad. Vrhla jsem na Villierse tázavý pohled, ale on jen protočil oči. Dovedl nás k několika černým igelitovým pytlům, které se ještě stále hýbaly. Uvědomila jsem si, že Billie křečovitě svírá mou dlaň.
Strachy se mi tajil dech, ale musela jsem se podívat a ujistit se. S povzdechem jsem natáhla ruku k jednomu z pytlů a roztřeseně ho rozvázala. Naklonila jsem se nad něj a naskytl se mi pohled na bledou paži. Tenhle fakt stačil k tomu, aby se mi udělalo mdlo. Skutečnost, že se stále ještě hýbala, mě málem srazila na kolena.
Vyslala jsem dík Bohu, že to není Josh, protože dost silně pochybuji o tom, že by se jeho tělo znovu spojilo, kdybych k sobě přiložila jednotlivé části.
"Už mi konečně řekneš, co to je?" vyštěkl za mnou Villiers, a tím mě vrátil zpět do reality.
"Nic jiného mi nezbyde. Ale stejně mi to neuvěříte," pokrčila jsem rameny a otočila se k němu čelem. "Je to upír," dodala jsem.
"Owenová, nejsem tu od toho, abych snášel tvoje žerty!" zaburácel tak hlasitě, že ho museli slyšet až v Dallasu.
"Heleďte se, koukněte se dovnitř. Připadá vám to jako člověk?" řekla jsem a strčila mu pytel s rukou pod nos.
"Samozřejmě, že ne!" vykřikl a odvrátil se od končetiny, která se sápala ven.
"Vypadneme už?!" zaskučela Lee a zacouvala ke dveřím.
"Jasně, pojďme zpátky do kanceláře," přikývla jsem. "A co s tím máme dělat?" zeptal se detektiv zoufalým hlasem.
"Spálit. A mlčet," řekla jsem jen.
"Fajn, vysvětluj," pokynul Villiers, když se posadil ve své kanceláři, ve tváři pochybovačný výraz.
"Jak jsem řekla, je to upír. Samozřejmě jsou jiní, než ti, co znáte z filmů," začala jsem a pokoušela si vybavit, co přesně mi o sobě říkal Josh. "Jsou silní, rychlí, nesmrtelní. Nejí, nepijí. Můžou se pohybovat mezi lidmi. Jsou bledí, většinou krásní," odříkávala jsem všechno, na co jsem si vzpomněla.
"A krásně voní," ozvala se Billie a pak s úsměvem pokrčila rameny.
"Fajn, okruh podezřelých se nám snížil jen na polovinu Chicaga," vyštěkl detektiv. "Proč s tím vláda nic nedělá?" dodal a opřel se lokty o stůl.
"Protože to neví," opáčila jsem.
"A jak to víš ty?" pozdvihl jedno obočí.
"Protože jsem s jedním chodila. Upíři se dělí na dvě skupiny. Ti, co se živí lidmi a ti, kteří ne. Nebudu vás zatěžovat tím, jak je od sebe poznáte. Pokud narazíte na toho špatného, už se to stejně nikdo nikdy nedozví," řekla jsem.
"To nemůže být pravda," povzdechl si a složil hlavu do dlaní. "Ani mi nemluvte. U vašich dvěřích nic takového neleželo," nakrčila jsem nos.
"Takže to byl Josh? Myslím ten, co ho zabil?" zeptal se po chvíli. "Ne. Ten to nebyl," zavrtěla jsem hlavou. Tím jsem si byla naprosto jistá.
"Tak kdo tedy?"
"Podívejte se, člověk to udělat nemohl. Dokáže to jenom upír. A musel to bejt pořádně pošahanej upír, když po sobě nezahladil stopy," vysvětlila jsem.
"Takže jich je tady víc?" Jeho hlas zněl až příliš smířlivě.
"Už to tak vypadá," poznamenala Lee.
"A co teď máme dělat?" otázal se ještě. "No, rozhodně ho nemůžete hledat. Někoho už zabil. Neřekla bych, že to bude náhoda, ale nemáte šanci s tím něco udělat. Zabil by vás, než byste si uvědomil, co je zač," řekla jsem a sama jsem se divila, jak klidná jsem.
"A co ti lidé v nemocnici?" Chvíli jsem přemýšlela nad smyslem jeho věty a pak se prudce vymrštila. "Lidé v nemocnici?!" vykřikla jsem a můj klid byl tatam.
"Ano. Tři zranění, už jsem ti to říkal! Nikdo neví, co s nimi je, lékaři si myslí, že je někdo otrávil.
"Panebože," vydechla Lee, když jí to došlo.
"Musíte je zabít!" vyhrkla jsem zděšeně.
"Zabít?" zopakoval po mně a taky se postavil.
"Zabít. Než se jejich přeměna ukončí. Nebo snad chcete mít v místní nemocnici tři nové a pořádně hladové upíry?" Srdce mi se mi znovu rozbušilo už jenom z představy, že by se něco takového mohlo stát.
"Proboha," vydechl a vytřeštěně se na mě díval.
"Jedno je jisté. Tohle není normální. Upíři to takhle nedělají. Nepřeměňují lidi jen tak a rozhodně nezabíjejí své druhy. Já musím jít. Vy to ututlejte, nesmí se to dostat dál. Víte, co se potom stane," vychrlila jsem a otočila se k odchodu. Billie už mi otevírala dveře a přitom na mě třeštila oči.
"Počkej," zastavil mě ještě. "Informuj mě," řekl jen a zvedl sluchátko od telefonu.
"Nemějte obavy," ujistila jsem ho a spolu s Lee se vydala k autu.
"Tohle neni dobrý, že ne, Owenová," řekla, když jsme si nastoupily.
"Rozhodně ne."
"Máš nějaký teorie?" zeptala se jen a nastartovala.
"Pár jo. Už jsem ti řikala, že jejich královská rodina v Itálii byla vyhlazena. Teď je u vlády Joshova rodina. Možná se nějaký upír snaží začít válku. Možná je to upír, co jde po Joshovi a spletl si byt, i když je to asi tak pravděpodobné, jako by na nás z nebe spadl trakař. A možná jde po mně," sdělila jsem jí všechny své nápady.
"Nevím, co by bylo lepší," utrousila a dál se věnovala řízení. Štvalo mě, že mi Dixie nemůže nic říct. Ještě víc naštvaná jsem byla z toho, že nemám Joshe, který by to určitě nějak vyřešil. Také jsem věděla, že se nemůžu objevit u jeho bytu a prosit ho o pomoc, aniž bych mu řekla, že jsem se s ním rozešla jenom proto, aby nezemřel. A pak mi konečně začaly docházet souvislosti.
"Už chápu, proč by Josh zemřel. A taky už vím, kterou možnost můžeme vyškrtnout," ozvala jsem se po chvíli.
"Proč?"
"Zemřel by, kdyby mě chránil. Zabil by ho upír, který jde po mně," vysvětlila jsem jí svou domněnku.
"Ale v tvém snu tě zabil člověk," řekla jen. "Ne. V mém snu jsem se zabila sama," opravila jsem ji.
"Hm, to je fakt paráda," zaskučela.
Po příchodu k Billie jsme ani nezapnuly televizi. Každá se zaobírala svými myšlenkami. Nechápala jsem, proč se mi v noci nezdál žádný sen, který by mě na to připravil. Doufala jsem, že moje schopnost nezklame zrovna teď, když ji nejvíc potřebuji.
"Tady máš čaj," podala mi Billie hrníček a já jen přikývla. Ani jsem si nevšimla, že odešla z místnosti.
"Dojdu si pro cukr," zvedla jsem se rovnou. Chvíli jsem jen tak postávala v kuchyni a dívala se ven na ulici. Někde tam běhal šílený upír a zabíjel nevinné lidi. A já s tím nemohla udělat vůbec nic.
Otevřela jsem skříňku, ve které jsem doufala, že najdu cukr, a vypadla na mě krabička léků. Sehla jsem se pro ni a přečetla si důvěrně známý nápis. Byly to prášky na potlačení snů, které jsem brala celé dětství.