Po asi měsící jsem tu s kapitolou taky k ZKK..
Příjemné čtení :)
7. kapitola
Ray dorazil o dvě hodiny později, než tvrdil, ale nijak mě to neudivilo. "Ahoj," pozdravila jsem ho a prohlížela si jeho obličej.
"Tady to máš," natáhl ke mě silnou paži s taškou, ve které byl všechen můj majetek.
"Co se ti stalo?" pozdvihla jsem obočí a dál pozorovala jeho nateklé oko. "Se zeptej frajera. Celej byt je rozmlácenej. Jenom sem se zeptal, jestli ti ublížil a už mi jedna přiletěla," pokrčil rameny.
"Aha," hlesla jsem a převzala tašku. "Jdeš dál?" pootevřela jsem dveře.
"Nejdu, ještě mám nějakou schůzku," odvětil. Z jeho pohledu jsem jasně poznala, že čím míň toho vím, tím líp.
"Dobře. Máš to u mě. Tak se měj," usmála jsem se a zavřela za ní dveře. Podívala jsem se na tašku a párkrát zamrkala, abych zahnala slzy.
"Takže mu jednu napálil, jo?" zasmála se Lee, když jsem jí vyprávěla o tom, co mi Ray řekl.
"Naštvalo ho to. Když jsem odcházela, myslel si, že to je kvůli tomu, že mi v budoucnu ublíží," přiznala jsem a sklopila oči. Chvíli jsem jen koukala na krabici od jídla, co se válela pod stolem, ale pak jsem se znovu podívala na ni.
"Už na to nemysli," snažila se mě uklidnit a já jí věnovala vynucený úsměv. "Jo, byla to správná věc," utvrzovala jsem ji i sebe.
"Takže, co bude dál? Nemůžeš se tady navěky schovávat," zeptala se. Na chvíli jsem se odmlčela a mezitím jsem si uvázala vlasy do culíku. "Máš pravdu. Pojedu do děcáku. Musím se znovu zeptat na všechny podrobnosti a zjistit, jestli nemají nějaké další údaje o tom, odkud vlastně jsem," řekla jsem. Celou dobu jsem si pohrávala s přívěskem od Joshe.
"Řekla jsem, že tu nemůžeš být celou dobu zavřená, Owenová. Ne, že se máš rovnou vydat na smrt," opáčila a vrhla po mě naštvaný pohled.
"Tohle prostě nemůžu změnit. Zcvokla bych se z toho. Není jiná možnost," odporovala jsem jí a snažila se neuhnout jejímu uhrančivému pohledu.
"Jestli si myslíš, že tě nechám odjet někam, kde si prostřelíš palici, jsi na omylu!" vyštekla tak hlasitě, až jsem sebou trhla.
"Už mě to nebaví řešit," povzdechla jsem si. "To jsme dvě," poznamenala a natáhla ke mě ruku s mlékem.
"Díky," usmála jsem se a usrkla si. Na chvíli jsem v jejím pohledu zahlédla provinilost, ale rychle jsem to pustila z hlavy. "Pojedeš tam se mnou zítra?" začala jsem znovu a ona jen protočila oči. "Tohle beru jako ano," ušklíbla jsem se a odložila prázdný hrnek na stůl. Zbytek večera jsme jen proseděly u televize a pak se každá uložila ke spánku. S napětím jsem očekávala, co se mi bude zdát. Dost mě překvapilo, když jsem se ráno probudila a zjistila, že mám za sebou první bezesnou noc za poslední měsíce.
"Tady zahni doprava," navigovala jsem Billie. Její kamarádka jí znovu půjčila auto, ačkoliv jsem to nedokázala pochopit. I já řídila líp než ona. Skoro celou cestu jsem se křečovitě držela sedadla a pokoušela se nedívat z žádného okénka.
"Nechápu, jak ti mohli dát řidíčák," zopakovala jsem to znovu a nevěřícně přitom vrtěla hlavou.
"Příště můžeš řídit ty," mrkla na mě a já se radši dál nevyjadřovala. Chtěla jsem, aby se dívala na cestu.
"Támhle to je," ukázala jsem jí, když jsem se znovu odvážila podívat na silnici. Vystoupily jsme z auta, které mimochodem zaparkovala přes dvě parkovací místa a já chvíli jen pozorovala starobylou budovu dětského domova, ve kterém jsem vyrůstala.
"Barabizna," vyprskla Lee a protočila oči. Nezbylo mi nic jiného, než jen souhlasně přikývnout. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, způsobený návalem vzpomínek, na které bych nejradši zapomněla. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila směrem k verandě, která působila dojmem, že se každou chvíli zřítí. Těžkým klepadlem jsem zabušila na dveře a čekala, až někdo otevře.
"Dobrý den, přejete si?" přivítala nás žena ve středních letech s unaveným výrazem ve tváři. Z domu se ozýval dětský smích a dusot, jako by tam pobíhalo stádo nosorožců. Nic se tu nezměnilo, posteskla jsem si v duchu a vyčarovala svůj profesionální úsměv.
"Dobrý den, jmenuji se Carrie Owenová a vyrůstala jsem tu," představila jsem se a natáhla k ní pravačku. Levým loktem jsem nenápadně šťouchla do Lee a ta se taky začala usmívat.
"Ach, těší mě, pojďte dál," vyzvala nás a otevřela dveře. Otřela jsem si podrážky do rohožky a vkročila, Billie mě následovala, aniž by se na rohožce jakkoliv zdržela.
"Můžu pro vás něco udělat?" přeměřila si nás zvědavým pohledem a já přikývla.
"Ano. Potřebovala bych se podívat do svého spisu. Nikdy jsem nezjišťovala nic o svém původu," začala jsem a došlo mi, že vlastně ani nevím, jak pokračovat.
"Aha. No tak pojďte do kanceláře," ukázala směrem ke schodišti. Přesně jsem věděla, jaký schod vrže a jaký ne a i přesto jsem na ně šlapala, abych si připomněla, jak hrozné to tu je. Cítila jsem se, jako by mě někdo pohřbil zaživa, ale musela jsem to vydržet. Došli jsme až ke kanceláři, kde seděla další z vychovatelek.
"Carrie!" vyskočila na nohy a udělala mým směrem pár kroků. Něco v mém výrazu ji muselo zastavit, ale nedokázala jsem svůj obličej vůbec kontrolovat. Sledovala jsem její světle modré oči s vějířky vrásek kolem nich a přemítala nad tím, jak moc jsem ji nenáviděla.
"Dobrý den," donutila jsem se k pozdravu a vyčarovala něco zdánlivě podobného úsměvu. "Dobrej," broukla za mnou Lee.
"Co tě sem přivádí?" zeptala se a vrátila se zpátky ke stolu.
"Chci vidět svou složku," opáčila jsem skoro automaticky a přešlápla z jedné nohy na druhou. Nejradši bych se viděla alespoň několik mil odsud.
"Najdu ji," odpověděla stručně a vydala se do vedlejší místnosti. U nás mezitím panovalo napjaté ticho, ale to se mi možná jen zdálo, protože jsem byla nervózní. Připadalo mi to jako věčnost, než se dokolébala zpátky k nám. V náruči svírala obsáhlou složku v zažloutlém papíře.
"Tady to je. Nechám vás chvíli o samotě," podala mi ji a vyšla z místnosti. Zavřela za sebou dveře a já se spolu s Billie přesunula ke stolu.
"Páni, je tam toho ranec," podotkla.
"Já vim, jsou tam i lékařské spisy," vysvětlila jsem a otočila stránku.
"Moc tam toho neni," nakrčila nos moje kamarádka a ukázala prstem na základní informace o mně. Měla pravdu. Jméno mi bylo přiděleno až tady, datum narození neznámé, místo narození neznámé, původ neznámý.
"Co je to tady?" štouchla do papíru a ukázala na ručně psanou větu na konci stránky. Naklonila jsem se blíž a nahlas ji přečetla: "Přivedli ji dne 5.11. 1995 dva mladíci, kteří tvrdili, že ji našli na ulici." Chvíli jsme byly zticha.
"Jo, máš fakt obsáhlej životopis," dodala Lee a opřela se o stůl. "Rychle to prolistuj, vůbec se mi tady nelíbí," řekla ještě a zadívala se ven z okna. Na hřišti bylo jen pár dětí, ostatní pobíhaly po domě.
"Nic zajímavého tu není. Jen výsledky vyšetření kvůli těm snům a předpisy léků," zaklapla jsem spis a nechala ho ležet na stole.
"Pamatujete si, kdo mě přivedl?" zeptala jsem se s nadějí v hlase vychovatelky dole v přízemí. Jen zavrtěla hlavou a věnovala mi soucitný pohled. Zaslechla jsem několik nadávek směrem od Lee, tak jsem rychle mávla na rozloučenou a vyběhla na parkoviště. Neměla jsem v úmyslu se někdy vracet.
"Takže si to shrneme. Přivedli tě 5. listopadu, což je den, kdy slavíš narozeniny. Jméno ti dali oni. A našli tě nějaký dva kluci, kteří se nejspíš ani nepředstavili. Zbytek života si strávila jako outsider a po vyšetřeních, jestli nejsi magor," převyprávěla Lee všechno, co jsme se dneska dozvěděly a prudce se vyřítila na hlavní silnici.
"Přesně tak. Šance, že bych narazila na svoji matku je mizivá," pokrčila jsem rameny a zalitovala, že jsem se naprosto zbytečně rozešla s Joshem. Potřásla jsem hlavou, abych tyhle myšlenky zaplašila. Dixie to taky viděla, ujišťovala jsem se.
"Co teď budem dělat?" zeptala se Lee ve snaze mě rozpovídat. Než jsem stačila odpovědět, rozezněl se můj mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a chvíli jen zírala na jméno volajícího.
"Co je?!" podívala se na mě Billie a málem přitom sjela ze silnice. Zpražila jsem ji vražedným pohledem a přijala hovor.
"Halo?"
"Tady Villiers. Detektiv Villiers," představil se volající.
"Bond. James Bond," zašklebila jsem se. "Děje se něco?" dodala jsem rychle.
"Ehm, vlastně ano," řekl. Po zádech mi z toho přeběhl mráz. Nikdy nevolal jen tak, to mě mohlo napadnout.
"A co?" Začala jsem nervózně poklepávat nohou.
"Chtěl sem se tě zeptat, jestli jsi v poslední době neměla nějaký divný sen," začal.
"Heleďte se, já mam divný sny pořád, máte na mysli něco konkrétního?!" opáčila jsem a zajela si volnou rukou do vlasů.
"Stala se vražda," řekl a jeho hlas byl zase chladný jako obvykle. Už si konečně přestal hrát na zdvořilého. "A co s tím mám dělat?" povzdechla jsem.
"Takže se ti nic nezdálo," konstatoval.
"Ne. Zdá se mi jenom o tom, co se týká mě," vysvětlila jsem mu trpělivě. Nebo jsem se tak alespoň pokoušela znít.
"Fajn, tak se přijeď podívat na tělo," navrhl mi.
"Vy jste se zbláznil, že jo?" zasmála jsem se, ale věděla jsem, že to myslí smrtelně vážně. "Mě tohle nezajímá jasný?" dodala jsem, abych mu dala najevo svůj nesouhlas.
"Našli je u tebe před bytem." Napřímila jsem se na sedadle spolujezdce, jako by mě někdo píchl špendlíkem.
"Cože?" kníkla jsem, protože už jsem nedokázala udržet svůj hlas v klidu.
"Jo. Byli před dveřmi. A jedno tělo je opravdu divné. Vypadá jako člověk, ale.. Viděl jsem ho zatím jen já a dva mí kolegové. Musíme zjistit, co to bylo zač. Přijeď ještě dneska. A jestli jsi do toho nějak namočená, tak si mě nepřej," zavrčel a ukončil hovor.
"Dovolená skončila, otoč to," zavelela jsem a vrhla na Billie zmučený výraz.
"Řekneš mi, co se děje a kam jedu?" opáčila a otočila se uprostřed silnice. To už mě ale vykolejit nedokázalo.
"Na policejní stanici. Někdo pošel za mýma dveřma a jeden z nich nejspíš nebyl člověk," řekla jsem a vytočila Dixiino číslo.