Zase sázka???

tak už je to tady... závěrečná kapitolka... jsem ráda, že některé z vás to aspoň trochu oslovilo a že si třeba ode mě přečtete i další mé nápady, na kterých se pracuje ") ... další, který se v brzké době objeví, bude již zmiňovaná spoluautorská povídka... myslím, že je na co se těšit - další ze střeštěných nápadu mě a Rady... předběžný název je To byl ale blbej nápad... myslím, že víc toho zmiňovat nemusím a doufám, že si to přečtete... děkuju, Vaše Chelsea

 

 

kapitola 19.
 
 
Kelly
 
„Máš pravdu, ty změny nálad jsou hrozný. Pěkně mě to štve, protože si uvědomuju, co provádím, ale nemůžu s tím nic dělat. Je mi tak líto.“ Vážně mi to bylo líto. Byla jsem tak hnusná… hlavně na něj. Viděla jsem na něm, že ho to ranilo. A mě asi ještě víc.
Ještěže jsem se vrátila, jinak to mohlo dopadnout mnohem hůř. Všichni čtyři mi vyprávěli o upírech a že toho nebylo zrovna málo. Tolik věcí, které bych si měla pamatovat a které si musím pohlídat. Jediným mým štěstím je, že mám někoho, kdo mě pohlídá. Rozhodně bych se potom na sebe nechtěla dívat, kdybych… uklouzla. To bych se asi zahrabala pěkně hluboko.
Ale ujišťovali mě, že když jsem se dokázala ovládnout a vrátit se k nim, tak už by nijak velký problém neměl nastat. Když už jsem všechno věděla, tak jsem lépe chápala i některé věci. Muselo to pro ně být těžké se mnou být a ovládat se. Taky jsem pochopila tu změnu barvy jejich očí. Ta zlatá se mi líbila nejvíc. Ale to asi nejdůležitější poznání přišlo o chvilku později.
„Tak proto si nás opustila…“ Řekla jsem, jakmile mi to všechno došlo. Provinile jsem se na ní podívala. Obvinila jsem jí za něco, za co vůbec nemohla. Udělala to, aby nás ochránila. MUSELA odejít.
„Kelly já…“
„Ne, Mary… Nemusíš mi nic říkat já… já se omlouvám. Nevěděla jsem, že-“ Ani ona mě nenechala domluvit.
„Já vím, já vím.“ Najednou si ke mně sedla a objala mě. Tahle scénka mi přišla jako z nějakého filmu, ale byl to krásný pocit. Konečně jsem všechno chápala. Neuvěřitelný pocit.
„Děkuju.“ Řekli jsme obě najednou a začali se smát. Vážně trapný.
„No jo. Kdybych teď mohla, tak bulím jako želva.“ Řekla jsem ukňouraně a ještě jednou jsme se objaly.
„Je fajn mít zase sestru.“ Řekla taky s nakřáplým hlasem Mary a já do ní žďuchla.
„Měla jsi jí vždycky.“ Proboha už toho musíme nechat, jinak se od sebe nehneme. A já teď měla jiné plány.
„Jsem moc ráda, že to vím. Moc to pro mě znamená.“
„Jo, taky tě mám ráda.“ Usmály jsme se na sebe a já se podívala na Michaela.
„Tak a teď tě chci jenom pro sebe.“ Řekla jsem naplno, protože už to tady stejně všichni ví. No a co.
„Omluvíte nás?“ Řekl po chvilce, když se tázavým pohledem na mě ujistil, že to myslím vážně. A že to myslím smrtelně vážně… škoda, že už to teď už nemá takový význam. Ale vlastně to pro upíra má teď mnohem větší účinek. Hmmm.
„Tak jdeš?“ Vytrhl mě z přemýšlení Michael. Hned jsem byla na nohách a uvědomila si, proč se mi před tím motala hlava. Bylo to tou rychlostí.
„Samozřejmě. Nevím, kdy vám ho vrátím, ale hned tak to nebude.“ Řekla jsem se šibalským úsměvem, popadla ho za ruku a začala utíkat. Chtěla jsem se dostat na druhou stranu ostrova, protože tam bylo místečko, které se mi tam zalíbilo. Viděla jsem ho jenom z dálky a určitě nebylo přístupné lidem. Ale myslím, že to tam bude pěkné.
„Co to-“ Nestačil doříct, protože jsem už byla pod vodou a plavala skoro u dna. Bylo to super, mohla jsem si užívat krás podmořského světa bez přestávek. Ale Michael neplaval za mnou, takže jsem se po něm musela podívat.
 
Neviděla jsem ho ani nikde ve vodě, takže jsem přece jenom musela udělat přestávku. Michael stál na břehu a vykuleně na mě koukal.
„Stalo se něco?“ Ptala jsem se hned vyděšeně.
„Jenom si budu muset zvyknout, že jsi jako já. Lekl jsem se, že se utopíš. Starý zvyk.“ Řekl, usmál se a potom skočil do vody. Ve vteřině byl u mě s táhl pod vodu. Nechala jsem ho a jakmile se dostala na dno, tak se pořádně odrazila. Proti mé novorozenecké síle nemá šanci. Potom jsem ho dotáhla na to místo a tam ho nechala ho zorientovat, protože vypadal, že to potřebuje.
Já si mezitím prohlížela, kam že jsem se to dostala. Bylo to ještě hezčí než jsem si myslela. Byla to taková jeskyně a na jejích stěnách se odrážela voda. V její zadní části se právě pevnina dostala na povrch, takže tu byl písek a všechno to tu bylo dokonalé.
„Nádhera.“ vydechla jsem úžasem.
„Jak tě napadlo jít zrovna sem?“ Zeptal se Michael, když už se vzpamatoval.
„No… viděla jsem to, když jsme obcházeli ostrov. Zajímalo mě, jak to tady vypadá. A je to mnohem lepší, než jsem si myslela.“ Řekla jsem s úsměvem a otočila se na něj.
 
Vypadal tak nádherně. Krásná tvář, ostře řezané mužské rysy, oči tmavé jako nejčernější noc… Z vlasů mu odkapávaly kapky vody a to oblečení se na něj neférově lepilo. A ta jeho neodolatelnost patřičně působila na mě. Začala jsem po něm toužit. Ale byla jsem za to ráda, protože říkali, že když jsem novorozená, tak budu chtít jenom jediné… a to byla krev.
„Můžu se na něco zeptat?“ Vytrhl mě z přemýšlení Michael. Škoda že nepřerušil i tu vlnu touhy.
„Do toho.“ Pobídla jsem ho a popošla o krok k němu. Připadalo mi, že je až moc daleko ode mě. Hloupé.
„No… říkal jsem si… Jak to, že jsi zase přišla zpátky? Teda… jsem rád, že si zase se mnou, o tom žádná, ale… jak tě napadlo, co jsi? Kde si našla vůli k tomu, aby ses vrátila a nepoddala se instinktům?“ Tak to ho trápilo?
„No… Myslím, že rodiče asi věděli, co je Mary zač. Jinak si nedovedu představit, proč mi vykládaly všechny ty báchorky o krvelačných potvorách… o upírech. Tehdy mi to přišlo hloupé, ale poslouchala jsem. A tak jsem i věděla, že pokud jsem tím… upírem… tak budu potřebovat krev. Kolem mě byla jenom voda a tam jsou ryby. A tebe jsem tam navíc vždycky našla – lovil jsi.“ Byla jsem na sebe hrdá, jak jsem to všechno vyřešila. Krásně se usmál a pokýval hlavou.
„To je pravda. Ono přece jenom být týden bez potravy a být vedle člověka nebylo nejbezpečnější. Ale proč jsi se vrátila?“ Chápu, že tomu nemůže uvěřit. Docela jsem se lekla, jak mi ty novorozené popisovali. Ale já jsem si zatím vedla docela dobře.
„Uvědomila jsem si, co jsem ti to vlastně řekla. A moc se za to omlouvám. Já… nemyslela jsem to tak… teda… v tu chvíli asi jo, ale potom mi to všechno došlo a když jsem tě pak viděla, jak tě to ranilo… Nevěděla jsem… nevěděla jsem, jestli se ještě můžu vrátit, ale musela jsem ti to vysvětlit, protože…Protože tě miluju, Michaeli.“ No jasně, láska k němu mě donutila jít zpátky. Protože postupem času bych se trápila výčitkami a nikdy bych si neodpustila, kdybych se mu to alespoň nepokusila vysvětlit.
Michael na mě chvíli jenom nevěřícně koukal. No jasně, kdo by věřil ztřeštěné upírce, ještě k tomu novorozené. Ale po chvilce se jeho výraz změnil. Něžně se usmál a jeho pohled byl tak vřelý, plný lásky. Ještěže jsem se vrátila.
„Vrátila ses kvůli mně?“ Řekl tiše a najednou byl těsně u mě. Jeho blízkost byla velmi příjemná. Cítila jsem ale potřebu, aby byl ještě blíž. Pořádně jsem ho objala a nalepila se na něj. Dávala jsem si však pozor, abych mu neublížila. Jen už když mi to Viky vykládal, tak se mě měl srandu.
„No jo, nějak ses mi dostal pod kůži.“ Vydechla jsem a pořádně se mi ulevilo. Protože jsem měla pocit, že jsem konečně našla klid, rodinu a že už mi nic neublíží.
 
Ale aby ten krásný pocit byl úplný, potřebovala jsem jeho. Tahle noc bude začátkem mého nového života. Šťastného a skoro bezstarostného života s rodinou a mužem po mém boku.
Kousek jsem se odtáhla, abych sem u mohla podívat do obličeje. I na něm jsem viděla, že ho pomalu naplňuje touha. Ten pohled jsem už viděla… Pomalu jsme se přibližovali k sobě, dokud jsme nepřekonaly i tu nejmenší vzdálenost a naše rty začaly tančit vášnivý tanec.
Bylo to, jakoby by mě líbal poprvé. Už si nemusel dávat pozor, aby mi neublížil. Byl to neuvěřitelný a velmi, velmi dlouhý polibek. Snažila jsem se mu být co nejblíže a ruce si hrály s jeho vlasy. Zato jeho ruce si začali hrát s mým oblečením.
 
 
Tahle noc byla dokonalá. Plná vášně a jemnosti. Oba jsme byli plní emocí a dali tomu průchod. Taky že to nějakou dobu trvalo, takže jsme se zpátky vracely až další den ráno. Ale nijak nám to nevadilo. Ruku v ruse jsme šli pomalým krokem po pláži a ještě z nás kapala voda, jak jsme museli přeplavat zase na břeh.
Když jsme se blížili k domu, tak jsme slyšeli smích a nějaký rachot. Pobaveně jsme se po sobě podívali a Michael vešel radši první. Já jsem se ovšem stále odmítala pustit, takže jsme vyšli nastejno. Oba jsme se nestačili divit.
„No skvělý, další hrdličky. Asi to zabalím a půjdu si taky někoho najít. No podívejte se na ně! S nima se nedá nic hrát!“ Stěžoval si Viki, který seděl naštvaně na křesle a vypadal jako nafouknutý krocan. Už mi scházela jenom ta červená barva. Začali jsme se s Michelem smát. Byl to pohled k pokukání.
„Nesmějte se. Vy byste byli taky naštvaní. Tohle je teprve první hra a dívejte, jak to dopadlo.“ Řekl jako dítě, kterému vzali hračku a smutně ukázal na ty dva. Byli nenormálně propletení a líbali se. No jo, twister dělá divy. Potutelně jsem se podívala na Michaela a ten uhodl, na co myslím.
„Nedivím se, že se nás tak lekli, když sem přijeli. Taková pletenice…“ Dal mi pusu na tvář a potom jsme šli blíž k nim.
„Nazdárek cucálisti, už byste toho mohli nechat.“ Řekla jsem s úsměvem na rtech a bylo mi jasné, že mě nebudou vůbec vnímat. Taky jsem v noci nevnímala. Takže jsem se otočila na Viktora.
„A co kdyby sis něco zahrál se mnou?“ Zkusila jsem, protože mi bylo Vikiho docela líto. Tvářil se tak smutně. Na chvilku pookřál, ale potom zase zesmutněl.
„Jenomže s tebou se nic hrát nedá. Vždyť by si mi utrhla hlavu, jakmile bys prohrála.“ To je ale zmetek.
„Ale já nemám v plánu prohrávat. Stejně mě neporazíš.“ Řekla jsem sebevědomě. Na novorozenou se cítím docela dobře.
„Vsadíš se?“ Ach jo, ty sázky… Tenhle život bude opravdu fajn.
 
 
 
 
Konec
moc děkuju :D