Zase sázka???

takže další kapitolka... jsem strašně moc ráda za ohlasy v minulém díle a že byste chtěli, aby tahle povídka ještě pokračovala - málem jsem prorazila strop, jak jsem skákala nadšením... ale mám takový pocit, že už by to nebylo ono a nechci to nějak zkazit...

ale nebojte se... tím, že jednu povídku dokončím, se otevírají dveře pro další... mám spoustu nápadů a nějaké už rozpracované... a nyní pracuju na jedné spoluautorské povídce, která by se měla objevit co nevidět po dokončení téhle povídky a myslím, že se máte opravdu na co těšit :D

 
kapitola 17.
 
Kelly
 
Mary... nevím, Michaeli... ošklivě... Diego... takového viděl?Promiň... vnitřní krvácení a krev... i do plic... Co mám dělat?!!!... uklidni se... to nepřežije... nadechnout... jí přeměň!...Zbláznil ses?... já nevím... nechci znovu ztratit... Udělej to... prosím, zachraň ji... lásko... dobré. Miluju tě.
 
Ty hlasy zněly jako hlasy andělů. Ta slova mi nedávala smysl, ale jejich tón byl nádherný. I když to znělo zoufale a vyděšeně, přesto to bylo nádherné.
Ale jen co utichly, tak jednu bolest vystřídala jiná, ještě horší. Jak to může být možné? Víc už nesnesu, proč mě nezabijí? Já chci umřít. Umřít, umřít, umřít.
Bylo to, jako by mě spalovaly zevnitř. Jako bych vypila nějakou kyselinu, která začala působit až když byla v celém mém těle. Bylo to strašné, ještě horší, než ta první bolest. Divila jsem se, že moje srdce vůbec bije, ale ono přímo sprintovalo.
Ale když už ta bolest trvala nějakou dobu, tak jsem se jí snažila nevnímat. Zaměřila jsem se na zvuky, které naplňovaly celou mou mysl. Ale za chvíli mi ani to nestačilo. Jako bych tam měla spoustu místa, což bylo divné.
Když jsem cílila bolest už jenom v srdci, tak jsem byla připravená na odchod. Když mi srdce párkrát vynechalo, a potom přestalo být úplně, tak jsem myslela, že je konec. Byla jsem zvědavá, co mě po smrti čeká, ale tohle jsem nečekala. Moje prosby byly vyslyšeny a už nebyla žádná bolest, žádný strach a žádný třas. Vlastně… co že se to stalo? Cítila jsem se tak klidně, že to ani nebylo normální a na nic jiného jsem nemyslela. Bylo mi skvěle.
Zjistila jsem, že nedýchám a ani to nepotřebuju. Moje paměť byla obrovská a zaobírala jsem vším i ničím. Bylo to docela příjemné, cítila jsem, že už mě nebude bolet hlava. Potom jsem se přesunula na sluch. Bylo toho strašně moc, až jsem si říkala, že mě začnou bolet uši, ale bylo to dobré. Takže jsem si mohla užít toho, že vnímám tolik zvuků.
Jemné šustění listů na stromech, podobné jako tření křídel ptáků. Zpěv racků a jejich poposkakování na kamenech, jak jejich drápky vyrývají rýhy a škrábají do podkladu. Padání kapek unášených větrem do vody. Šum moře. Pravidelné narážení vln na břeh a převalování písku pod jejich tlakem. A spousty dalších, i pro mě neznámých zvuků, které jsem strašně toužila rozpoznat. Ale mou pozornost zaujal jiný zvuk.
Uslyšela jsem… znělo to jako… něčí výdech?! Takže tu nebudu sama? Začala jsem hýbat prsty u rukou a nohou. Pohrávala jsem si se zrnky písku a asi bych strávila hodnou chvíli jejich studováním po hmatové stránce, ale zajímalo mě, jestli tu se mnou někdo je. Takže bylo na čase otevřít oči.
 
Michael
 
Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Když ji ochablou pustil na zem, tak hned padla na kolena. Asi si mě ani nevšimla, protože jsem letěl jako blesk k nim a srazil toho upíra k zemi. Pořádně jsem ho zmlátil, i když jsem věděl, že mu to nemůže pořádně ublížit.
Odtrhli mě od něj kluci a ti už se o něj postarali. Já jsem padl k zemi vedle mé lásky a cítil se hrozně. Nedokázal jsem jí ochránit. Co jsem to za idiota? Proboha Kelly, je mi to tak líto.
„Mary, co mám dělat?“ Zeptal jsem se zoufale.
„Já nevím, Michaeli. Vypadá to ošklivě.“ Byla vyděšená, jako já, ale přesto jsem se neudržel.
„To mi říkat nemusíš, všichni to vidíme. Diego, už si něco takového viděl? Víš, co jí je?“ Zeptal jsem se ho, když padli vedle nás. Vypadala strašně. Vůbec se nehýbala, byla strašně bledá a z úst jí tekl pramínek krve. Nikdo z nás však teď pomyšlení na krev neměl.
„Promiň, ale nevím přesně. Vypadá to, že má vnitřní krvácení a krev se jí dostává i do plic. Pravděpodobně bude mít hrozně moc zlomenin a nedivil bych se, kdyby měla zlomenou páteř. Ten zvuk byl strašlivý a musí mít strašné bolesti, ale vůbec se nehýbá.“ I v jeho hlase byla strach. Doktořinu dělal sice jenom jednou, ale s naší pamětí to nebyl problém.
„Co mám dělat?!!!“ Skoro jsem to zakřičel, ale bylo to nesnesitelné.
„Michaeli uklidni se. Vidíš sám, že to nepřežije. Udusí se, protože se nemůže nadechnout, anebo se utopí ve vlastní krvi! Tak jí přeměň!“ Vyhrkl na mě Viktor.
„Zbláznil ses? Mary, to nemůžu, že ne? Musí se z toho dostat.“ Neví o nás a tenhle život si nevybrala. Ale hned jsem si uvědomil, že má Viktor pravdu. Jestli chci, aby žila, tak jí musím přeměnit. Teda jestli to zvládne.
„Michaeli, já nevím. Už jí nechci znovu ztratit. Udělej to. Zvládl si to i s Vikim. Prosím, zachraň ji…“ Taky si nebyla jistá, ale jiná cesta není.
„Promiň lásko. Už to bude dobré. Miluju tě.“
 
 
Tak nevím, co bylo těžší – jestli jí kousnout, anebo přečkat ty následující tři dny. Ale to čekání bylo asi horší. Protože jsem měl čas přemýšlet. Seděl jsem pořád na pláži – nechtěli jsme jí přenášením přivodit větší bolest – a ani se nehnul. Stále jsem přemítal, co jsem mohl udělat.
Kdybych holky aspoň sledoval nebo tak něco. Být jim na blízku… být Kelly na blízku. Mohl jsem to lépe předvídat. Mohl jsem čekat, že udělají něco takového. K čemu mám tak dobré bojové schopnosti, když je ani neumím využít? Jsem hlupák.
Ale už se stalo. A vůbec netuším, co se bude dít dál. Musel to být neuvěřitelný šok. A o bolesti ani nemluvě. Kdoví, co se jí bude honit hlavou. Bude si to pamatovat? Nebo si vlastně si vůbec pamatovat bude? Zapomene na nás… na mě? A jak vezme to, že je neexistující tvor, který zabíjí, protože má hlad?
Jak přijme tenhle nadpřirozený život? A jak přijme naší volbu? A zůstane potom s námi. Měl jsem hromadu otázek a žádnou odpověď. Bylo to k nevydržení. Chvílemi jsem si říkal, jestli jsem neudělal něco špatně, nebo jestli jsem nečekal moc dlouho, protože se vůbec neměnila. Tedy… ona byla upírovi neuvěřitelně podobná. Kdybych ji neznal a někde potkal, tak si ji klidně s upírem spletu.
Měla hodně světlou kůži a chlad jí evidentně nevadil. A co se týče vzhledu, tak už jako člověk byla nádherná, takže ohledně téhle změny to nebylo nijak moc viditelné. Takže mě ujišťovalo jenom její srdce, které běželo svůj poslední závod.
A jak jsem tak seděl a přemýšlel, vůbec jsem nevnímal čas. Takže mě na dobu strávenou u ní upozornilo opět její srdce. Údery extrémně rychle jdoucí za sebou a občasné vynechání. Už to bude. Povedlo se, za chvilku se probudí. Už bude zase se mnou. Určitě jí přesvědčím, kdyby se nepamatovala. A kdyby odešla, tak půjdu za ní. Kamkoliv.
Tu změnu ucítili a ti tři, kteří na tom nebyli o moc lépe než já. Stoupli jsme si kousek od ní, aby to nebyl takový šok. Měl jsem strašnou chuť jí obejmout a už jí nepustit, ale ovládl jsem se. Moc dlouho bych si toho totiž neužil, protože by mě v mžiku zabila. Na novorozené je i ten nejlepší bojovník krátký, když už je v jeho náruči.
Viděl jsem na ostatních to samé napětí. Viděl jsem na Mary, jak se taky přemáhá. Všem se ulevilo, když otevřela oči. Sice byly karmínově rudé, ale byly její. Ta jiskra se z nich nevytratila. Ale její výraz byl totálně neutrální. Už jsem se bál, že bude opravdu tak špatné, jak jsem si myslel. Ale bylo to ještě horší. Usmála se?