Zapomnění - 5. kapitola

 

5. Kapitola
Tma…
 
Neproniknutelná temnota…
 
A naprosté ticho.
 
Bezmocně jsem seděla v rohu místnosti. Neviděla jsem si ani na špičku nosu i přes to, že jsem upírka a mám skvělý zrak.
 
Vstala jsem a podle hmatu jsem došla k titanovým dveřím a začala do nich mlátit pěstmi.
 
„Okamžitě mě pusťte ven!!“ křičela jsem, i když jsem věděla, že je mi to houby platné. „Pusťte mě!!! Edwarde!“ skuhrala jsem. „Prosím, neudělejte mu nic…“
 
Po několika minutách marného bušení jsem se svezla na zem a poddala se vzlykům. Utišila jsem se a ve chvíli, kdy mě vyrušil lomoz vycházející od dveří. Hbitě jsem se postavila na nohy a čekala, co přijde. Dveře ještě několikrát cvakly, poté se otevřely a do mého vězení se vlilo světlo.
 
Na chodbě stálo několik upírů. Jeden z nich se ke mně přiblížil a chytil mě za paži. Vyvlekl mě z místnosti a táhli chodbou. V okolních klecích, kde se před pár hodinami nacházeli členové mé rodiny, bylo prázdno. Začala jsem propadat panice.
 
Dovlekli mě až do místnosti s trůny. Na nich seděli Aro, Marcus i Caius. Kolem nich v půlkruhu stála celá má rodina až na Edwarda. V hlavě mi šrotovalo. Snažila jsem se přijít na způsob, jak nás odtud dostat. Aro nejspíš viděl, jak usilovně přemýšlím.
 
„Ani na to nemysli.“ Řekl tvrdě. „Jestli se o cokoli pokusíš, Edward okamžitě zemře. Stačí jediný signál a zbude z něj jen hromádka popela.“
 
Obličej se mi z toho pomyšlení stáhl do bolestné grimasy. Jen myslet na to, že by Edward neexistoval, mě strašlivě bolelo. Připadala jsem si, jako by mi někdo vytrhl mé netlukoucí srdce z těla.
 
„Proč si nás nechal přivést?“ zeptal se rozhněvaně Carlisle. Aro se na něj otočil a hraně se usmál.
 
„Dobrá. Nebudu to dál protahovat. Nechal jsem Vás zde přivést, abych konečně vyřkl rozsudek. Rozhodl jsem se takto…“ odmlčel se. „Isabella Swanová se odsuzuje k trestu smrti a Cullenovi se odsuzují k práci v gardě po zbytek jejich existence.“
 
Na moment se rozhostilo v celém sále ticho.
 
„Nikdy Vám nebudeme sloužit!“ zakřičel Emmet.
 
„Nedovolíme, abyste zabili Bellu!“ křikla Rose.
 
„TICHO!“ zaburácel Caius.
 
„Vy si myslíte, že nám nebudete sloužit?“ uchechtl se Aro. „Tak to se šeredně pletete. Demetri, přiveď Romildu. Máme tu pro ni prácičku…“