Zapomnění - 4. Kapitola

Plodný den... xD Snad jsem Vám alespoň udělala radost před začátkem školy. xD Už se nám to blíží....
 
4. Kapitola
„Edwarde?“ zašeptala jsem.
 
„Ach, Bello! Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a vrhl se k mřížím. Běžela jsem mu naproti. Přes mříže ke mně natáhl ruku a já jsem se ji rychle chytila. „Bude to v pořádku, uvidíš.“ Utěšoval mě. „Nějak se z toho dostanem.“
 
Sesunuli jsme se na zem a objali se přes mříže.
„Bude to dobré.“ Šeptal stále dokola. „Nedovolím, aby ti ublížili.“ Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli v objetí, ale najednou Edward spustil:
 
„Já… Vím, že není zrovna vhodná chvíle, ale musím ti to říct… Ty víš, jak moc tě miluju. Jsi celý můj život. Bez tebe nejsem nic. A tak, Isabello Marie Swanová, staneš se mou ženou?“ vypadlo z něj. Chvíli jsem na něj jen tupě zírala. Nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo.
 
On si mě chce vzít? Vážně to řekl? Nebo mě jen šálil sluch?? Ale on mě napjatě pozoroval. Opravdu to řekl! On chce, abych si ho vzala!
 
„Ano!!!“ vypískla jsem. „Ano, ano, ano! Milionkrát ano!“ přitáhla jsem si ho k sobě a vášnivě ho políbila. Sice to šlo celkem těžko, ale nějak jsem to zvládla.
 
„Teď jen musíme vymyslet, jak se odtud dostaneme.“ Řekl, když jsem se od něj konečně odlepila. I když jsme zavření bůhví kde, oba jsme se radostně usmívali. Edward se zvedl a přešel k mřížím, které směřovaly do chodby. Jednu uchopil a snažil se ji ohnout. Ona se však ani nepohnula.
 
„To bude těžší, než jsem si myslel.“ Zamumlal. Udělal několik kroků zpět a rozběhl se proti mřížím. Ozvala se hlasitá rána a skřípání a Edward spadl na zem. Mříže byly stále nedotknuté. Avšak ten randál přivolal stráže. Rychle ohodnotili situaci a poté se vrhli na Edwarda, vytáhli ho z cely a táhli někam pryč.
 
„Kam vedete MÉHO snoubence??!“ zaječela jsem nepříčetně. Viděla jsem rudě. Proč musí všechno zkazit. Než jsem se nadála, můj štít ze mě vyletěl obrovskou rychlostí a polámal všechny mříže jako by to byly jen párátka a odhodil některé upíry v mém dosahu.
 
Vběhla jsem do chodby a viděla jsem, jak Edwarda táhnou pryč další tři upíři. Těsně za mnou se ozval lomoz, a tak jsem se bleskurychle otočila, ale i tak už bylo pozdě. Sesypalo se na mě bezmála deset upírů. Dva mě chytili za ruce, dva za nohy a ostatní šli jen jako ochranka.
 
Táhli mě chodbou na opačnou stranu, než táhli Edwarda. Míjeli jsme různé cely. V některých byli cizí upíři, ale v jiných byli členové mé rodiny. Viděla jsem, jak se na mě Esmé vyděšeně dívá. Pořádně jsem si ji prohlédla. Možná to je již naposled, co ji vidím.
 
Na konci chodby se nacházely titanové, kulaté dveře jako od trezoru. Jeden z upírů naťukal do číselnice kód. Dveře se pomalu otevřely a do místnosti se nahrnulo světlo z chodby. Místnost byla úplně prázdná.
 
Vhodili mě dovnitř a zavřeli dveře. Kolem mě se rozprostřela naprostá tma.