Zapomnění - 3. Kapitola

Normal
0
21

MicrosoftInternetExplorer4

/* Style Definitions */
table.MsoNormalTable
{mso-style-name:"Normální tabulka";
mso-tstyle-rowband-size:0;
mso-tstyle-colband-size:0;
mso-style-noshow:yes;
mso-style-parent:"";
mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt;
mso-para-margin:0cm;
mso-para-margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:10.0pt;
font-family:"Times New Roman";}

3. Kapitola
Jeden z upírů na mě skočil a přimáčkl mě k zemi. Můj pud sebezáchovy mě nutil bránit se, ale nebylo mi to nijak platné. Kopala jsem nohama a snažila jsem se shodit ho ze sebe, ale byl na mě moc silný. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, uviděla jsem, že jsem jediná, kdo se brání. Ostatní museli být pod vlivem nějaké psychické schopnosti.
 
Nasadili nám pouta. Snažila jsem se je roztrhnout, ale byly odolné. Musely být z nějakého velmi kvalitního materiálu vyrobeného speciálně pro upíry. Stále jsem se vzpírala svému vězniteli.
 
„Okamžitě toho nech.“ Zasyčel na mě Alec. „Jinak se můžeš rozloučit se svou rodinou.“ Hlasitě jsem na něj zavrčela, ale přestala jsem se vzpouzet. Nesmím dovolit, aby jim ublížili.
 
Viděla jsem, jak si Demetri přehodil Edwarda přes rameno a nesl ho k jednomu z aut.
 
„Ne!“ zakřičela jsem. „Kam ho vedete?!!“
 
„Sklapni!“ sykl mi Alec přímo do obličeje. „Tohle je poslední varování! Ještě jednou cekneš a…“ výhružně se podíval na Edwarda a nechal větu nedokončenou. Ten pohled mluvil za vše. Strachy jsem se rozklepala a raději držela jazyk za zuby.
 
Můj věznitel mě táhl k dalšímu autu. Poslušně jsem za ním klopýtala. Poté mě ne zrovna šetrně strčil dovnitř.
 
Vystrašeně jsem se rozhlížela zpoza tmavých oken a hledala jsem zbytek mé rodiny. Všechny postupně nastrkali do zbylých aut. Alec, který se posadil vedle mě, mi zavázal oči černým šátkem, takže jediné, co jsem viděla, byla struktura látky. Poté se naše kolona dala do pohybu.
 
***
 
Netuším, jak nás dostali na letišti do letadel, ale nejspíš měli pod palcem celý letištní personál. A hned o pár hodin jsme vystupovali na dalším letišti, tuším někde ve Francii. Naložili nás do dalších aut a odváželi do Volterry.
 
Měla jsem obrovský strach – jak o sebe, tak i o svou rodinu. Máme vážně dost malou pravděpodobnost, že se z tohohle dostaneme živí. Musím doufat, že když vezmu všechnu zodpovědnost na sebe, když jim vysvětlím, že já zabila Elizabeth, že je nechají v klidu odejít.
 
Po slabé půlhodince v autě jsem ucítila pachy dalších upírů. Už musíme být ve Volteře. Začali jsme zpomalovat, až jsme zastavili úplně. Alec mě chytil pod loktem a násilím mě vytáhl ven z auta a vydal se za ostatními. Mě táhl za sebou jako hadrovou panenku.
 
Během pár minut se vzduch citelně ochladit. Museli jsme být někde v nějakém hradu či pevnosti. Všude šla cítit zatuchlina a plíseň.
 
Po dvě stě padesáti třech krocích se ovzduší opět změnilo. Oteplilo se na pokojovou teplotu a zatuchlinu vystřídala jemná květinová vůně drahého parfému, lahodná vůně lidské krve, ale také nové upíří pachy. Prošli jsme ještě několika dveřmi, a poté jsme se konečně octli u cíle.
 
Alec mi strhl pásku z očí. Naskytl se mi pohled na honosnou, kulatou místnost s vysokým stropem, jako kdybychom byli v nějaké věži. U jedné stěny byly rozestavěny tři trůny a na nich seděli Aro, Marcus a Caius. Vypadali přesně jako na obraze, který visí v Carlisleově pracovně. Bílá, téměř průsvitná pleť, rudé zakalené oči.  Otřásla jsem se odporem.
 
Zdálo se, jako by má rodina konečně procitla. Všichni se zmateně rozhlíželi kolem a snažili se přijít na to, jak se tady dostali.
 
Aro na mě shlížel s nenávistí v očích. Ten pohled sliboval smrt. Pomalou a bolestivou. Ještě chvíli si mě prohlížel a poté promluvil.
 
„Isabella Swanová. Zrovna tebe bych na vražedkyni netipoval.“
 
„Ona není žádná vražedkyně!“ zakřičel Edward. „Kdyby se Elizabeth nesnažila–“ začal, ale nemohl dopovědět větu, protože se v křečích sesunul k zemi.
 
„Ne!!“ zaječela jsem a vymrštila jsem štít přes celou místnost až k Edwardovi. Ten se okamžitě přestal zmítat a hbitě vyskočil na nohy.
 
„Stáhni štít!“ zavrčel Demetri, který držel Alici pod krkem. Vyděšeně jsem střelila pohledem z Edwarda na Alici. Z její tváře nešla vyčíst žádná emoce. Nakonec jsem si poraženecky povzdechla a stáhla jsem svůj štít. V tu chvíli se na mě vrhli tři upíři a přimáčkli mě na zem tak silně, že jsem se nedokázala ani nadechnout.
 
„Myslím, že to nebudeme dál protahovat.“ Pokračoval Aro, jako by si ničeho nevšiml. „ Je jasné, co s tebou uděláme. Život za život. Taková jsou pravidla. Ale neboj se, pořádně ti to umírání ztížím.“ Zachechtal se.
 
Odpovědí mu bylo sborové zavrčení z naší strany.
 
„Teď už s tím nic nenaděláte.“ Promlouval k nám Aro, ale oči upíral na Carlislea. Ten mu pohled tvrdě opětoval. „Nemáte proti nám vůbec žádnou šanci.“ Poté se obrátil na Aleca. „Odveďte je prozatím do cel.“
 
Alec přikývl a v tu ránu všichni opět zkameněli a mě někdo znova přetáhl pásku přes oči. Hlasitě jsem vyjekla, když si mě někdo přehodil přes rameno. Podle vůně jsem poznala, že to je Demetri. Podle sklonu podlahy jsme museli jít někam do podzemí. Zatuchlina se vrátila.
 
Najednou se Demetri zastavil a setrvačností mě shodil na zem. Rychle mi sundal pouta a najednou zmizel. Hbitě jsem si sundala pásku z očí a rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem v nějaké celé nebo spíše kleci. Všude bylo šero, že i já jsem měla problém vidět. Po chvíli se z pravé strany ozvalo tiché žuchnutí. Otočila jsem hlavu za tím zvukem. Ve vedlejší cele se zrovna zvedal Edward ze země a Alec stál ve dveřích jeho cely.
 
„Alespoň si můžete užít poslední chvilky spolu.“ Řekl tvrdě, poté se otočil a zmizel v temnotě.