Zapomnění - 2. Kapitola

Po delší době jsem se dostala pořádně k psaní a stihla jsem splácat kapitolku Zapomnění. Nekontrolovala jsem to po sobě, takže za případné chyby se omlouvám ;)
 
2. Kapitola
„Alecu, Demetri, vítejte!“ přivítal je vřele Carlisle ihned po vystoupení z auta. Panický strách na mě dopadl tíživou silou. Můj pud sebezáchovy bil na poplach. Nutil mě vzít nohy na ramena a utéct tak daleko jak jen to bude možné. Ale má rodina mě potřebovala. Nemohla bych je tady nechat, a tak jsem potlačovala nutkání prchnout a bez hnutí jsem stála vedle Edwarda. Edward vyhledal mou ruku a propletl nám prsty.
 
„Co Vás k nám přivádí?“ ptal se Carlisle. Demetri s Alecem si vyměnili záhadné pohledy.
 
„No… Popravdě řečeno tady Isabella.“ Řekl Alec hlasem průzračným jako křišťál.
 
„Bella…“ zamumlala jsem téměř neslyšně. Sama sobě jsem se divila, že mi i v tuhle chvíli, kdy mě chce nejspíš zabít celá garda Volturiových, záleží na takových malichernostech. Periferním viděním jsem zřetelně uviděla, jak Carlisle ztuhl. Edward vedle mě tiše zavrčel, skrčil se do obranné pozice a rukou mě jemně odstrčil za sebe, aby mě před našimi návštěvníky skryl. Všichni jsme vyčkávali, jestli bude Alec pokračovat, ale rozhostilo se mezi námi napjaté ticho.
 
„A mohu se zeptat proč?“ zeptal se Carlisle mile, ale v jeho hlase šlo slyšet velké přemáhání.
 
„Ona se vám nepochlubila?“ zeptal se výsměšně Demetri. „Zabila Volturiovou! Dceru Ara!“ vykřikl. Všichni na mě upřeli nevěřícné pohledy. V očích mé rodiny jsem viděla nevyslovenou otázku.
 
„Ehm…“ začala jsem nejistě. „Já jsem Vám to nějak zapomněla říct… Elizabeth byla dcerou Ara….“ Přiznala jsem se sklopenou hlavou. Všichni na okamžik zmrzli šokem. Nikdo neměl ani tušení, že má Aro dceru a už vůbec je nenapadlo, že by to mohla být Elizabeth. Cítila jsem, jak se Edward nadechuje, aby něco řekl, ale Alec ho předběhl.
 
„A navíc zabila i Felixe a mou sestru Jane. Aro si žádá její smrt.“ Řekl ledovým hlasem, až mě zamrazilo. Tentokrát bylo Edwardovo zavrčení zřetelnější.
 
„Nikdy ji nezkřivíte ani vlásek.“ Pronesl mezi zaťatými zuby. Nahnul se ještě více dopředu – chystal se k útoku.
 
„Ne…“ zašeptala jsem a pevně ho chytila za ruku, abych mu zabránila v nějaké hlouposti. Když mám zemřít já, nemusí se mnou jít celá rodina. A hlavně ne Edward.
 
„Bello…“ oslovil mě Jasper. Musel cítit mé pocity. Neochotně jsem se na něj otočila. Díval se na mě vážným pohledem a vedle něj se na mě mračila Alice. A když mé rozhodnutí viděla Alice, musí ho už vědět i Edward… Někdy je vážně nevýhoda mít tak talentovanou rodinu.
 
Edward zalapal po dechu. „Tak na to okamžitě zapomeň! Žádné obětování! Jsi člen rodiny. Budeme za tebe bojovat!“ Všichni horlivě přikyvovali. Dokonce i mírumilovný Carlisle a mateřská Esmé se hrnuli do boje. Jako kdyby právě na tohle čekali, se celá garda postavila do bojových pozic.
 
Odpovědí na to jim bylo hlasité vrčení z naší strany. Všichni se připravovali na boj. Natáhla jsem pečlivě štít přes všechny členy mé rodiny. Snad jen můj štít nás může zachránit. Je jich téměř dvojnásobná přesila. Kdyby se na nás vrhli a my neměli žádnou ochranu, okamžitě by nás rozcupovali na kousíčky.
„Klid.“ Poručila jsem mé rodině. Všichni pochopili, co chci udělat.
 
Celá garda nás obklíčila a poté se na nás vrhla, ale můj štít je zastavil. S hlasitou ránou všichni do jednoho spadli na zem. Za necelou sekundu se však již všichni postavili znovu na nohy a začali útočit na novo.
 
Já a moje rodina jsme jen nečinně stáli. Počkáme, až se trochu unaví, a poté zaútočíme. Útoky na nás přicházely ze všech stran. Viděla jsem, jak sebou Emmett několikrát trhl. Chtěl bojovat.
 
„Edwarde!“ zakřičel Alec. „Víš, co s tou tvou courou udělá Aro?“ zeptal se posměšně. Nejspíš nemyslel na květinky a andílky, protože Edward proti němu vystartoval.
 
„Edwarde! NE!!“ zakřičela jsem, ale už bylo pozdě. Edward se najednou zastavil a hned na to po něm skočil Demtri a přišpendlil ho k zemi. Edward se ale vůbec nebránil. Musel být pod vlivem nějaké psychické schopnosti. Chtěla jsem přes něj přetáhnout svůj štít, ale Demetri mě zastavil.
 
„Jenom to zkusíš a já mu ve vteřině utrhnu hlavu.“ Zavrčel. Vyděšeně jsem zírala na nehybného Edwarda. Co jsem to k čertu udělala?? Kvůli mně teď možná zemře! Kdybych se nebránila, nikomu by se nic nestalo.
 
„A teď hezky stáhneš ten svůj štít a nikdo z Vás nebude bojovat.“ Pokračoval Demetri.
 
„Bello, ne!“ zašeptal Jasper. „Všechny nás zabijí!“
 
„Slíbíte mi, že se mé rodině nic nestane?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem nespouštějíc oči z Edwarda.
 
„Víš, že nejsi v pozici, ve které bys mohla vyjednávat. Stáhni ten štít nebo je po něm!“ pohrozil Alec.
 
Sklopila jsem hlavu a zašeptala ke své rodině. „Omlouvám se… Vy víte, že nemám jinou možnost…“ dovolila jsem si na ně jeden krátký pohled. Všichni se na mě soucitně dívali a v jejich očích se zračilo pochopení. Oni by udělali pro svého milovaného to samé. Dokázali by obětovat celou svou rodinu jen za to, aby své lásce zajistili bezpečí.
 
Jen co jsem stáhla svůj štít, nepřátelští upíři se na nás vrhli…