Zapomněla jsem lásko - 13. kapitola

No tak zas po dlouhéééééééééé době sem přidávám kapitolu. Myslím, že to tu ani nikdo nečte, ale náhoda je blbec....tak kdyby přece jen někdo, moc prosím o komenty....tak hezký počteníčko a předem Děkuji... :)

 

 

13. kapitola – Konečně nový domov
 
Bellin pohled :
Zvedli jsme se z obývacího pokoje a zamířili k autům. Carlisle, Edward, Jasper a Emmet šli pro všechny krabice, kterých tu kolem bylo nespočet. Každý z nich jich vzal pár a následovali nás do garáže. Tam to vše efektivně naskládali dovnitř auta a šli pro další a další. Těch krabic bylo nekonečno, ale nakonec se nám podařilo je nacpat všechny do aut.
 
A mohli jsme vyrazit. Nasedli jsme do aut. Esme s Carlisle, Rose s Emmetem, Alice s Jasperem a Já s Edwardem. Neodpustila jsem si ještě jeden pohled na náš minulý dům a vtom mě to znovu přepadlo. Znovu ten černobílý zvláštní pohled. Podívala jsem se před auto a tam jsem zřela samu sebe jak s úžasem hledím na dům.
 
„Tady bydlíte ?...Je to krása“ řekla jsem. Můj hlas mi byl tak cizí.
 
„To Esme…“ Řekl Edward a přistoupil blíž ke mně a objal mě kolem pasu.
 
„Miluji tě“ Řekl mi tiše do ucha.
A v tom „vzpomínka“ skončila, tak zčista jasna, jak přišla.
 
„Bello ?...Bello !...Jsi v pořádku ?“ Šťouchl do mě Edward. Musela jsem vypadat asi jako v transu, ale bylo to neskutečné. Co to bylo ?
 
„A..ano jsem. Můžeme jet.“ Usmála jsem se trochu roztřeseně a falešně. Byl to takový ubezpečující úsměv, abych potvrdila svá slova.
 
Chvíli se na mě ještě podezíravě koukal, ale po chvíli, jako poslední, jsem vyjeli. Celou dobu jsem se koukala z okna ven. Na lesy, které postupně se vzdáleností od Forks řídly. Na zamračené nebe, které postupně přecházelo do jasnějšího a jasnějšího sluníčka. Malé domky, které se měnily ve velká sídliště. Vše mi tu bude neskonale chybět. Ale přece jenom začnu znovu. Do mysli mi znovu vstoupil ten nádherný černobílý pohled. S určitostí vím že přesně tohle bych si přála. Ale taky s určitostí vím, že tohle se nikdy nestalo a nikdy stát ani nemůže, ale když jsem o tom přemýšlela déle a déle vlastně bych to přivítala. Chtěla bych aby mi Edward pošeptal slova lásky do ucha a možná až přijedeme do nového domu tu šanci mu…nám dám.
 
Nechci být sama jen kvůli mé nedůvěře, která nemá ani racionální podklad. A možná tyhle „sny“ mi chtějí naznačit, že s ním bych mohla být šťastná. A já se o tohle rozhodně nechci připravit. Byla bych blázen. Přece jenom jsem tam vždy vypadala tak šťastně. A to chci být i nyní a tak si nebudu bránit. Chci začít znovu s novým, čistým štítem. A to mi snad bude dopřáno.
 
„Podívej už tam budeme“ Řekl mi Edward a zářivě se na mě usmál.
To opravdu jedeme tak dlouho ? Měla bych zase začít vnímat. V celém mém přemýšlení jsem zapomněla na okolní svět.
 
„To je skvělé.“ Usmála jsem se tentokrát už od srdce. Podíval se na mě potěšeně že už dávám najevo, že vím o jeho přítomnosti a o něco zrychlil.
 
Okolí bylo celé zaváté sněhem. Všude kam jsem se jen podívala jenom sníh. A slunce co dnes krásně svítilo se od něj odráželo v krásných odlescích světla. Nádherná podívaná. Už jsme tu na Aljašce…našem novém domově. 
 
Zanedlouho jsme dojeli k našemu úplně novému, podle Esme vybavenému domu. Ještě nikdy v něm nebydleli. Předtím vždy využívali pohostinnosti přátel z Denali, ale nyní tu budeme bydlet déle a tak to chtělo nový dům. A při tom jsme mohli udělat radost Esme. Co víc si přát. Zastavili jsme přímo před domem a já s úžasem vepsaným ve tváři pomalu vystoupila z auta spolu s Edwardem.
 
„To je nádhera.“ Promluvila jsem jako první.
 
Všichni souhlasně pokývli hlavou a pořád se dívali na dům, jen Esme se spokojeně usmívala. Jedna strana byla, jako u našeho starého domu prosklená a směřovala k zasněžené pláni. Jinak byl dům z venku celý černý s podélným bílým pruhem uprostřed. Všichni jsme tam jen tak stáli a obdivovali… a zářili. I já. Byl to krásný pohled na členy mé nové, druhé rodiny. Všichni jsme se v jednu chvíli vzpamatovali a Esme nás pobídla k nahlédnutí dovnitř. Emmet se rval dopředu, aby byl v novém domě první, ale to se mu stejně nepovedlo a jako první vstoupil Carlisle a Esme. Pak teprve Emmet a Rose, Alice a Jasper a naposledy já a Edward. Uvnitř to bylo snad ještě krásnější než z venku. Vše bylo zařízeno v moderním jednoduchém stylu. Převládala bílá, stříbrná a trocha černé. Zatím tu nebyli žádné doplňky, jen prázdné poličky. Z předsíně jsme po pravé straně měli obývák, z kterého vedli dveře do kuchyně. Po levé straně prosklená místnost s klavírem a jinými věcmi pro krácení času a schodiště, které vedlo do druhého patra, kde byli pokoje.
 
Každý měl jinou barvu. Já jsem měla po levé straně, prosklený čistě bílý pokoj. Edward měl tmavě modrý. Alice a Jasper jasně zelený, Rose a Emmet jasně žlutý a Esme a Carlisle měli béžový. Když jsme prolezli všechny kouty domu, šli jsme k autům vytáhnout krabice a vybalovat. To nám zabralo čas až do rána a až pak jsme tomuto domu mohli začít konečně říkat domov.