Zapomněla jsem lásko - 11. kapitola

Opravdu se moc, moc, moc omlouvám, že je to tak pozdě. Já prostě mi tahle kapitola nešla napsat. Vždycky jsem si k ní sedla a...ono nic. Ale dnes jsem jí konečně napsala. Doufám, že si to přečtete a okomentujete...Předem díky...
 
11. kapitola – Autonehoda
 
Pohled Belly :
„Ne“ zakřičela přes celé auto Alice a mi v nevědomí na ní zírali.
 
„Co se děje?“ Zeptala jsem se okamžitě, jakmile vypadala že jí skončila vize. Co se mohlo stát tak vážného, že zakřičela. Nechápu to.
Lítostivě se na mě podívala ve zpětném zrcátku. To jsem nepochopila ještě víc.
 
„Alice, tak řekneš nám to ?“ Zeptala jsem se jí, ale ona pořád neodpovídala.
 
„Alice !“ No teď jsem dostala strach, co asi viděla ? Ona otevřela pusu a pak jí zase zavřela, to udělala asi dvakrát, jako by si rozmýšlela co má říct. 
 
„Víš Bello“ polkla „No víš….“ Říkala to pořád do kolečka.
 
„Co se stalo.“ Každé slovo jsem důkladně vyslovila. Asi pochopila, že už nemám trpělivost a začala to ze sebe soukat.
 
„Jde o Charlieho… on víš… měl autonehodu“ dořekla to a já cítila jak panikařím.
 
„On…zemřel ???“ Zeptala jsem se. To není možné. Charlie nemohl mít autonehodu, vždycky řídil podle předpisů a opatrně, já tomu nemůžu uvěřit.
 
„Už tam je Carlisle… nemusíš se bát on to zvládne.“ Začala mě okamžitě chlácholit. Nemusíš se bát…to se lehko řekne.
 
„Jedeme za ním ?“ Zeptala jsem se. Chtěla jsem ho vidět. Chtěla jsem se alespoň rozloučit.
 
„To není dobrý nápad, ty si pohřešovaná a asi bys mě měli co nejdříve odjet.“ Ne já ho musím vidět a rozloučit se, ale jak ???
 
„Ale…“ chtěla jsem najít důvod proč tu zůstat, ale nějak se to nedařilo.
 
„Můžeš se za ním podívat, ale… víc už nic“ Říkala to a dívala se na mě zmučeným pohledem. Věděla jsem, že musíme odjet, akorát teď…bych tu nejraději zůstala.
 
„Dobře“ podívám se za ním a… nechám mu dopis na rozloučenou. To bude ona, nebude se strachovat a… já se rozloučím.
 
 
 
Pohled Edwarda :
Je to vjel na silnici, začali jsme s hovorem.
 
„Carlisle, myslíš že bude v pořádku ?“ Zeptal jsem se a poslouchal jeho auto jak jede po silnici, ještě ho v dáli šlo slyšet.
 
„Nevím synu, to opravdu netuším“ Odpověděl smutně otec. On získal novou dceru, ale vzal jí někomu jinému, to se mu ještě nestalo. Moji rodiče zemřeli, Alice a Jasper o nich jsme nevěděli, Rosalie… po rodičích se jí nestýskalo a Emmet, nikdy si nestěžoval.
 
Najednou jsem slyšel náraz Charlieho auta, které jsem celou dobu poslouchal. Bylo to kousek od naší lesní cesty.
 
„Edwarde jdi pro auto, já jdu za ním, ostatní zavolejte do nemocnice, že tam vezeme raněného“ Rozkázal a najednou všichni stáli v přízemí s námi. Carlisle si rychle odběhl pro svůj lékařský kufřík a vyletěl upíří rychlostí k autu Charlieho.
 
Já sebral klíčky od svého volva a rychle vyjel za nimi. Byl jsem u nich v rekordním čase. Zastavil jsme u auta, které narazilo do stromu. Carlisle Charlieho už vytáhl ven, zdá se že žil. Dýchání měl pravidelné, jeho srdce se zdálo být také v pořádku. Jediné co bylo na první pohled zjevné byla velká rána na hlavě z které tekla krev, ale nyní mě nevábila. Okamžitě jsme ho přenesli do auta a jeli směr nemocnice.
 
„Je v pořádku ?“ pro jistotu jsem se zeptat Carlisleho.
 
„Velká rána na hlavě, pár zlomených žeber, levá noha taky nevypadá dobře, ale zatím je stabilní.“ Odpověděl. Teď se my již nezdál v pořádku. Jel jsem obrovskou rychlostí, za chvíli jsem již viděl nemocnici, zaparkoval jsme před v chodem, kde na nás čekali již připravení kolegové mého otce.
 
Nyní jsme jen mohli čekat jak to dopadne…