Zakázané? No a co! Prolog + 1. kapitola

ZAKÁZANÉ? NO A CO!

Prolog

Ahoj, nejdřív bych se vám měla představit. Jmenuji se Lucka a je mi 21 let. Jsem vysoká 175 cm a vážím 59 kg. Jsem štíhlá, no prostě tak akorát. Mám hnědé vlasy pod lopatky a hnědé oči. Ale už dost o mě a pojďme k příběhu. Nejdřív bych vás možná měla upozornit, že tento příběh je pravdivý. Ano, sama jsem ho prožila a pořád ještě pokračuje. Přijde mi vtipné se o tom s někým podělit a možná někomu dodat odvahu, aby to taky udělal. Ano, to co se mi stalo vždy bylo zakázané, je to zakázané a vždy bude, ale no a co? Proč si odepírat štěstí, které teď mám? Je to příběh mezi studentkou (mnou) a profesorem. Možná si teď budete myslet... Panebože… ale ne vše je tak, jak se zdá, takže mi napište jestli si chcete přečíst tento příběh.                                                                                                                                                                                                                                              

 

ZAKÁZANÉ? NO A CO! 1

Stalo se to před 2 roky, kdy mi bylo 18. Měla jsem se s učiteli za dobře. Zvlášť s mou učitelkou na matematiku. Mluvily jsme spolu jak dobré kamarádky. Na konci druháku jsem čekala až mi opraví mou kompozici z matiky a čekala na konečnou známku na konec roku. Najednou ji někdo zavolal. Snažila jsem se neposlouchat, ale copak to jde, když stojíte hned vedle. Položila telefon a znovu začala opravovat. Jak jsem předpokládala rozpovídala se s kým a o čem mluvila.

,,Budeme mít nového učitele,“ řekla mi a usmála se.

,,Vážně? Na co?“ zajímala jsem se, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost, protože to určitě bude nějaký páprda s pleškou a brýlema.

„Na biologii,“ usměje se a zakroužkuje 2, jako konečnou známku. „Je to sympaťák, právě dodělal vysokou.“ Podala mi písemku a odešla do kabinetu.

Celou cestu domů mi to vrtalo hlavou, mladý učitel. Uvidíme, koho budu mít na biologii a až pak jsem se usmívala z toho, že mám na výzo z matiky za 2. Byl poslední den školy a s celou třídou jsme to šli zapít na Stodolní. Bylo to fajn. Začaly prázdniny, které utíkaly neskonale rychle, až se mi to nelíbilo. Jako každý rok byl ve škole výprodej knih. Prodávali jsme knihy žákům z mladšího ročníku a my si kupovali knihy od starších. Byl poslední  týden prázdnin a já jsem netrpělivě stepovala u počítače, abych zjistila nový rozvrh hodin. Byl tam hned jsem se koukla. Byl docela dobrý a co mě potěšilo ještě víc bylo, že jsem  měla toho nového profesora. V duchu jsem si říkala, že to bude  fajn, že to bude aspoň někdo kdo se věkem blíží k nám a bude nám rozumět.

Byl první den školy a už jsem toho měla plné zuby. Poslouchat, jako každý rok školní řád a ty ostatní kraviny. První týden probíhal v pohodě, ale od pondělí jsme se začali učit. Ve středu jsme hned první hodinu měli biologii. Byla jsem natěšená. Pak zazvonilo a on vešel do třídy. Doslova mi poskočilo srdce. Nebyl to žádný Brad Pitt, taky kdo je, ale měl v sobě něco mě hned upoutalo. Možná bych vám ho měla alespoň trošku přiblížit. Měl krásně hnědé delší vlasy, které nosil sepnuté do culíku. Velice tmavé oči a co mě na něm zaujalo nejvíc, byl jeho úsměv. Byl poměrně vysoký, tak kolem 185 cm a štíhlý. Nebyl to žádný nabouchaný frajírek. Už podle jeho vyučovacích hodin a přístupu k nám jako studentům byl naprosto skvělý. Nenavyšoval se nad nás, jako jiní učitelé, přestože by mohl už kvůli jeho věku. Jeho hlas, kterým se představil mi doslova vyrazil dech.

,,Dobrý den, jmenuji se Michal Valek a budu vás učit biologii," řekl a sedl si za stůl.

,,No dneska bychom si mohli udělat takovou oddechovou hodinu. Myslím, že by bylo fajn trošku se navzájem o sobě dozvědět," řekl a vysvětlil nám pravidla. Pokládal nám otázky a dával 2 odpovědi a my jsme se měli pro jednu rozhodnout. Položil nám 11 otázek a potom prozradil odpovědi.

,,Takže kdo měl 11?" Nikdo nezvedl ruku.

,,10?" Opět nic.

,,9?" A já jako jediná zvedla ruku a viděla jsem jeho pohled, který říkal to se ještě nestalo. Když se dozvěděl kolik kdo má odpovědí, vydal se ke svému stolu, v cestě se ale zastavil a koukl na mě.

,,My se ale neznáme, že?" zeptal se mě. Já jen němě přikývla, že ne a on se usmál a odkráčel ke stolu. Lhala bych kdybych řekla, že mě ten jeho úsměv neodzbrojil...

                                                                                                                          By Lucka24