Tak je tu další...;-) Omlouváme se za chyby a také za to, že se tu tak dlouho další kapitola neobjevila...:-( Ale nějak jsme neměly bohužel čas...:-( Takže se vážně moc omlouváme! =( Děkujeme moc za komentáře a doufáme, že se vám bude další kapitola líbit =) Věnováno všem našim věrným čtenářkám...=) hezké počtení a prosíme...zanechte zase nějaké komentáře...=) Vaše Lili & Izzy
Izzy
Vezmeš si mě?
Seděla jsem v pokoji na posteli a přemýšlela, jak se Edwardovi pomstít, když najednou přišla Viki.
„Ahoj, Izzy. Už si na něco přišla?“
„Ahoj. Ne, nepřišla. Ale chtěla bych, aby zůstal sám. Aspoň na pár let. Aby věděl, jaké to je, když ho někdo opustí.“
„Aha. A na kdy ma naplánovanou tu svatbu?“ zeptala se Viki zvědavě.
„Za šest dní,“ nepřítomně jsem jí odpověděla. Neustále jsem přemýšlela nad tím, jak se mu pomstít.
„A přijmeš jejich pozvání?“
„Nevím.“ Naštěstí jsem se mohla soustředit na více věcí zároveň. Takhle jsem mohla přemýšlet nad svou pomstou a v klidu odpovídat Viki.
„Nevíš? No a co kdybychom si udělali výlet?“ Viki se na mě podívala tak, jako kdyby ode mě něco očekávala. Došlo mi, že někam směřuje, ale nevěděla jsem kam.
„Kam tim míříš? A kdo, my?“ Teď už jsem jí věnovala celou svojí pozornost.
„No, já, ty, Felix, Demetri a Trojice si uděláme výlet na Edwardovu svatbu.“ Provokativně se usmála a mě se v hlavě začal rýsovat skvělý plán.
„Viki, ty si geniální. Pořádně mu tu svatbu okořeníme.“ Zlověstně jsem se usmála.
„No, my asi ne. Spíš ty. My tam pojedeme jako tvoje podpora.“ Viki se usmála a a začala se zvedat.
„Kam jdeš?“
„Jdu to oznámit Trojici a klukům. Ty si to můžeš zatim v klidu promyslet.“ Už byla mezi dveřmi když se na mě zase otočila a zeptala se. „Kde má vlastně tu svatbu?“
„V Denali.“
„Dobře. Poletíme zítra a ještě si zajdem koupit nějaké skvělé šaty, takže si s sebou zabal jenom to nejnutnější. A taky bychom mohly zavolat Laurentovi.“
„To bychom mohly. Přijď mi pak říct v kolik nám letí letadlo. A prosim tě, zařiď ať mě nikdo neruší. Ani Demetri.“
„Spolehni se.“ Viki se usmála, otočila ve dveřích a odešla. Já zůstala sedět. Ladila jsem detaily své pomsty.
Seděla jsem v našem soukromém letadle a poslouchala svůj MP3 přehrávač. Demetri se ke mně snažil přiblížit, ale nedala jsem se. Můj plán už byl promyšlený. Byla jsem s ním nadmíru spokojená. Přiletěli jsme do Denali a ubytovali se ve městě v nějakém luxusním hotelu. Byla neděle, takže jsme všichni zůstali v hotelu a snažili se nějak zabavit. Já jsem byla u Viki v pokoji a povídaly jsme si. Felix šel za Demetrim, že prý spolu budou hrát šachy nebo co. A co dělala Trojice? Asi nic. Nebo možná, že byli pořád v kontaktu s Volterou, aby věděli, co se kde děje a jestli nám nehrozí nebezpečí.
Konečně se setmělo. Všichni jsme vyrazili na lov, aby se zítra náhodou nic nestalo. Zaštítila jsem náš pach, aby nás nikdo z Denalijštích náhodou nevystopoval. Každý jsme se rozběhli někam jinam. Běžela jsem za vůní losa. Pak jsem ještě ulovila polární lišku a běžela jsem zpátky na hotel, protože už jsem měla dost. Lehla jsem si na postel, vzala knížku a začetla se do děje. Četla jsem normální lidskou rychlostí, abych si to prodloužila. Bylo sedm hodin, když ke mně do pokoje přilítla Viki a začala mě upravovat. Poté mi vybrala šaty a mohli jsme vyrazit. Jeli jsme jenom my a kluci. Trojice musela na tři dny odletět zpátky do Voltery, protože byly nějaké problémy, takže jsme tu zůstali jenom my čtyři. Koupili jsme si dvě teréní auta, abychom mohli do nich dát své nakoupené věci, a vyjeli do obchodního centra. Bylo to největší centrum v celém Denali. Zaparkovali jsme v podzemních garážích a vrhli se nadšeně dovnitř. Teda aspoň já a Viki, Felix s Demetrim už o poznání míň nadšeně. Vlastně vůbec ne nadšeně.
Nakupovali jsme už asi pět hodin. Viki mi připomněla Alici, která byla úplný nakupovací maniak. Kluci se dívali někde v nižším patře na motorky a my jsme právě byly v obchodě s botama, když jsem zahlédla povědomé zrzavé vlasy a hned na to Alicin hlas. Byla jsem ráda, že jsem nás ráno zaštítila, takže nás necítily.
„Viki. Slyšela si taky ten hlas nebo se mi to zdálo?“
„Nezdálo, Izzy. Já jsem to taky slyšela.“
„Měly bychom hned vypadnout, aby nás nezahlídly. Nesmí o nás vědět dřív, než bude nezbytně nutné.“
„Skvělý nápad. Pojď, jdeme. Kde je Felix s Demetrim?“
„Někde dole u motorek. Jenom doufam, že se nestřetnou třeba s Edwardem nebo Emmettem.“
„Demetri by se mohl s Edwardem o tebe poprat, Izzy.“
„Já vím. A děsí mě to! Pojď, jdeme. Musíme je okamžitě najít a jet zpátky do hotelu.“ Viki jenom přikývla a vyrazily jsme. Prodavačkám jsme jenom kývly hlavou a spěchaly za klukama. Doufam, že tady Edward neni. Nemuselo by to dobře dopadnout.
Kluky jsme našly hned. Stručně jsme jim vysvětlily co se stalo a co největší možnou rychlostí vyrazili do hotelu. V úterý jsem vyrazila na nákupy znova. Sama. Nechtěla jsem nikoho s sebou. Šla jsem si jenom vybrat šaty kvůli svojí pomstě. Podařilo se mi koupit krásné a jednoduché šaty i s botama a doplňkama. Odpoledne jsme se s Viki sešli s Laurentem a popovídali si. Vyprávěli jsme si co se stalo za tu dobu co jsme se neviděli. Laury se nám pochlubil, že je ženatý. Vzal si tu Irinu za ženu a žijí spolu prý šťastně už několik let. Byla jsem ráda, že i on je šťastný. Řekly jsme mu proč jsme tady, ale svůj plán jsem mu neřekla. Neřekla jsem ho zatim ještě nikomu. Dozví se to až to bude nezbytně nutné, dřív ani náhodou. Někdy o půlnoci jsme se rozloučili. Laurent nám slíbil, že na naše setkání nebude myslet. Ve středu jsem celej den i noc lovila a ve čtvrtek přijela Trojice. Sešlli jsme se u nich v pokoji. Měli prezidentské apartmá a proto jsme se tam všichni vešli. Povídali jsme si co se stalo ve Volteře a my s Viki jsme jim řekly, co se stalo tady. Aro byl rád, že nás neviděly a taky mě pochválil za to, že skrývám náš pach. Čtvrtek se přehoupl v pátek a my si stále povídali. Co taky jiného dělat když nemůžeme spát že? Mluvili jsme o Edwardovo svatbě, když si všichni vzpomněli na můj plán a chtěli ho vědět. No, asi už je na čase aby to věděli. Řekla jsem jim teda svůj plán a každému z nich přidělila svojí roli.
Edwardova svatba byla v pátek od sedmi hodin večer. Byli jsme ukrytí v lese a čekali až se dveře od kostela, kde probíhala jeho svatba, zavřou. Po deseti minutách se tak stalo a my mohli vyjít z lesa. Měla jsem na sobě volné, dlouhé, bílé svatební šaty, v rozpuštěných, lehce vlnitých a upravených vlasech korunku a boty na hodně vysokém podpatku. Viki měla podobné šaty jako já, ale byly jenom ke kolenům a nebyly bílé. Měly meruňkový nádech a Viki neuvěřitelně slušely. Demetri a Trojice měly černé obleky a bílé košile. Jediný Felix měl černý oblek a meruňkovou košili, aby ladil ke své partnerce. Stáli jsme před dveřmi do kostela a čekali až kněz dojde k otázce jestli má někdo něco proti tomuhle sňatku. Byla jsem malinko nervózní a v ruce jsem držela prstýnek od Edwarda. Nechal ho tenkrát pod tim prkem. Nikdy jsem mu nepřikládala velkou pozornost, ale teď se mi nádherně hodil.
Konečně kněz došel k větě, na kterou jsme všichni, hlavně já, čekali. Aro otevřel dveře a vstoupil. Po jeho pravém boku šel Marcus a po levém Caius. Za nima jsem šla já a Viki po mém pravém boku. Felix s Demetrim šli mírně za náma jako ochranka. Všichni ztuhle čekali co se bude dít. Kostel byl plný upírů.
„My jsme proti tomuhle sňatku,“ promluvil Aro. Cullenovi a Tanya zalapali po dechu.
„Hlavně teda já,“ promluvila jsem. Slyšela jsem jak Edward, Carlisle, Esme, Alice a Tanya zalapali po dechu. Aro popošel trochu doprava a nechal mě projít. „Víš, Edwarde, dvakrát si se mnou začal chodit a dvakrát si mě opustil, ale když si to udělal poprvý, nechal sis u mě některý věci. Jako například fotku nás dvou, CD s tvýma ukolébavkama, rádio od Emmetta, jenže si nepočítal s tim, že to objevim. Objevila jsem taky tvůj prstýnek po tvé mamince, který si měl dát jenom své nastávající ženě. A ty si ho dal mně, takže si myslim, že by si si měl vzít mě a ne Tanyu, nebo snad ne?“ Podívala jsem se na něj s výsměchem. Tanya jenom zalapala po dechu. Po kolikáté už dneska?
„Říkal si mi, že TOHLE je prstýnek po tvé mámě, tak jakto, že ho má ONA? A co myslela tim, že jsi s ní byl dvakrát a dvakrát si jí opustil?“
„Tanyo, prosím. Strašně moc jsem jí miloval. Chtěl jsem jí dát něco, co je mýho, chápeš?“
„Ne! A ta druhá otázka?“ Tanya začal být mírně vzteklá. Potichu jsem se uchechtla a Tanya na mě za to hodila vražedný pohled. Můj úsměv se roztáhl od ucha k uchu. Pobaveně jsem ty dva sledovala. Lepší postup jsem si ani nemohla přát.
„No, víš...Tanyo...“ Edward se začal zadrhávat a já jsem měla co dělat, abych nevybuchla v záchvatu smíchu. „Když jsem byl ve Volteře, potkal jsem tam Bellu a...no prostě jsme se zase dali dohromady..“ Tanya po několikáté zalapala po dechu a já jsem jenom protočila oči. „No a když si přijela ty, poslala mě Bella pryč. Nechtěl jsem jet, miluju jí, ale ona mě doslova vyhodila, tak jsem jel za tebou. Tebe taky miluju, ale Bellu víc...chtěl jsem jí požádat o ruku, ale když jsem byl zasnoubený s tebou...sakra!“ Konečně Edwardovi došlo, že se trochu rozpovídal. Tanya jenom nevěřícně koukala. Chvíli bylo ticho, ale potom se stalo něco, na co jsem čekala už několik dní.
„Takže ty jí miluješ?“ Tanya mluvila ledovým hlasem a její tvář se proměnila v kamennou masku.
„Ano, ale tebe také.“
„A mě by si měl jenom jako náhradu. Aby si zapomněl na svojí dokonalou Isabellu?“ Edward se na ní něšťastně podíval, poté jeho pohled putoval na mě. Tvářil se jak hromádka neštěstí. Kdyby se takhle tvářil před měsícem, snesla bych mu modré z nebe, ale teď? Za to co mi udělal?!
„Tanyo..,“
„Žádné. Tanyo! Odpověz mi podle pravdy.“
„No, asi by to tak bylo.“ Edward se na ní bolestně díval a já se dobře bavila.
„Dobře, Edwarde. Tady máš svůj prsten.“
„Cože?!“
„Ruším svatbu. Snad sis nemyslel, že s tebou zůstanu jako náhrada. Konečně si volný a můžeš si vzít tady Isabellu.“ Mé jméno nenávistně prskla a já se na ní jenom sladce usmála, což jí vytočilo ještě více.
„Ale, Tanyo..“
„Nech toho, Edwarde. Miluju tě, ale takhle by to nešlo.“ Edward se tvářil tak bolestně. Věděla jsem, že trpí, ale kupodivu mi to dělalo dobře. Najednou něco tvrdého spadlo na zem. Podívala jsem se tím směrem a uviděla Jaspera jak se tváří jako bůh bolesti. No jasně, cítí jeho bolest. Zaštítila jsem Edwarda a Jasper se na mě jenom překvapeně podíval.
„Děkuju,“ promluvil a vděčně se usmál.
„Nemáš zač.“ Také jsem se mírně usmála, ale hned jsem se podívala zpátky na Edwarda. Ten se na mě díval mírně rozzlobeně.
„Jsi spokojená?! Zkazila si mi svatbu!“
„Jsem spokojená, ale ne kvůli svatbě. Alespoň víš jak bylo mně, když si mě dvakrát opustil!“ Začínala jsem mírně zuřit. Všichni Cullenovi znova ztuhli a nejvíc Edward. V jeho očích se odrážela bolest. Jasper se přikrčil, očekávajíc další dávku bolesti, ale nic nepřišlo. Šokovaně zamrkal, ale pak mu to došlo a ústy naznačil slůvko "děkuji". Jenom jsem kývla hlavou a zase věnovala Edwardovi.
„Víš, že jsem to neudělal schválně,“ promluvil. Byl úplně klidný a já se nestačila divit jeho proměnám. „Když jsi mi teda takhle překazila svatbu a nechala mě zakusit jaké to je, když tě někdo opustí, mohla by si udělat zase něco dobrého.“
„A to jako co?!“ Šokované jsem na něj hleděla. Co po mně chce?
„No, máš přece můj prsten.“
„No a?“
„No, vezmeš si mě?“ Tak teď jsem pro změnu zalapala po dechu já. A nebyla jsem sama. Byli to všichni z Voltery. Z Demetriho strany se ozývalo i rozzlobené vrčení.
„Prosim?“
„Vezmeš si mě, Isabello Marie Swan Volturi?“ Chvíli jsem se rozmýšlela. Bylo by skvělé být zase po boku Edwarda a v Cullenovic rodině. Ale co Viki? Ta je přímo nesnáší za to, co mi udělali.
„Myslíš být jako s těma, co mě opustili?“
„Udělali to kvůli mně. Myslel jsem, že si jim a mně odpustila.“
„To sice ano, ale nevěřim nikomu z vás. Je mi to líto.“
„Takže si mě nevezmeš?“ Smutně a s bolestí v očích se na mě podíval.
„Ne! Víš, Edwarde. Tu dobu, co jsme spolu chodili, i to, jak si mě opustil, vždycky to budu mít tady,“ ukázala jsem si na hlavu. „Vždycky si to budu pamatovat!“ Podívala jsem se na všechny. „I na vás a vaše činy nikdy nezapomenu. Bude asi lepší když se nebudeme stýkat. Kromě slavností, svátků, narozenin a svateb. Nebo nějaké jiné příležitosti.“ Otočila jsem se zpátky ke své rodině. Tam, kam skutečně patřim, tam kde mě mají rádi.
„No tak, na co čekáš? Zeptej se jí. Za to nic nedáš.“ Slyšela jsem Viki jak potichu mluví s Demetrim. Zmateně jsem se na ně podívala, ale potom jsem se podívala na Ara a objala ho.
„Děkuju, otče, že si tady se mnou byl. A vám také, strýčci moji,“ usmála jsem se na Caiuse a Marcuse, které jsem potom také objala.
„Víš, Izzy,“ promluvil Demetri. Zdálo se mi to, nebo byl nervózní? Ale kvůli čemu? Najednou poklekl na jedno koleno a já jsem byla zmatená ještě víc.
„Ano, Demetri?“ Demetri se nejistě podíval na Viki a ta na něj povzbudivě mrkla.
„Vezmeš si mě?“ Tak tohle v mém plánu nebylo! Je divné slyšet to od něj znova, ale vim, že mě miluje. Už mě nikdy nemůže podvést. Jane i Chelsea jsou mrtvý. Už jsem se nadechovala k odpovědi, když jsem uslyšela ještě jeden hlas.
„To snad nemyslíš vážně, Bello!“ Podívala jsem se tím směrem. Její obličej byl stažen do masky bolesti.
„Promiň, Alice, ale myslim,“ otočila jsem se zpátky k Demetrimu. „Ano, vezmu si tě. A to co nejdřív!“
„Ne!“ Zdálo se mi to, nebo to byla Rosalie? Podívala jsem se na ní. „To snad ne,“ šeptala, takže to byla ona.
„Promiň, Rosalie, ale myslim si, že obě víme, že s Edwardem už by to nikdy nebylo jako dřív.“
„Já vím. Jenom ti chci říct, že tě mam moc ráda a vždycky si patřila, patříš a budeš patřit do naší rodiny. I když jsi Volturi.“
„Děkuju, Rose. I já tě mam ráda. Stejně jako vás všechny.“ Usmála jsem se na ně a zase se otočila ke své rodině. „Pojedeme domů?“
„Jistě,“ odvětil Aro. Viki s Felixem vyšli z kostela první, po nich Trojice a nakonec já s Demetrim v obětí. Naposledy jsem se podívala na Cullenovic rodinku, usmála se na ně a zamávala jim. Neni to naposledy co je vidím, ale stejně mi přišlo, jako kdybych se teprve teď od nich odstřihla. Okamžitě jsme zamířili do hotelu, zabalili si a vyrazili domů. Musíme přece připravit mojí a Demetriho svatbu...