Vyhaslá hvězda - 17.kapitola NEŘÍKEJ TO EDWARDOVI

Takže je tu další kapitola. JElikož jsem si říkala že by byla škoda sem nedát dvě písničky při kterých jsem to psala takže na ně máte odkazy v textu. Moc děkuju těm lidem co tuhle povídku ještě čtou. Slibuju že je to naposled na dlouhou dobu co Bella umřela. (Nevím jak tu větu zformulovat:D To pochopíte a pokud ne napište do komentů.). TAkže ještě jednou všem díky.

 

Abigail. Dělala jsem to trošku Edwardovi na truc. Abigail, tak krásné a zároveň výstižné jméno. Otcova radost. Věřím, že i tenhle drobeček jednou bude Edwardovou radostí. Jednou, až se Edward vzpamatuje a uvědomí si, jak moc má tu maličkou rád. Určitě jen si nechce připustit že by mohl mít rád něco stejně jako mě. To je první možnost. Nebo mě už přestal milovat, a chce se zbavit důkazů. Jen myšlenka na tuto možnost mi způsobovala nesnesitelnou bolest. Bolest srdce. Z očí mi začaly stékat vodopády slz, pažemi jsem si objala hrudník. Měla jsem pocit, že se každou chvíli rozpadnu. Nehty se mi nevědomky začaly zarývat do kůže. Neuvědomila jsem si, jak moc to bolí. Maličké se to nejspíš nelíbilo, a tak mi to jemně naznačila v podobě šťouchnutí. Ihned jsem přestala plakat a sevření povolila. Měla jsem strach, abych jí nějak neublížila. Nepřežila bych to. Tak dost! Přece se nebudu věčně užírat tím, že ji Edward zřejmě nemá tak moc rád jako já. No tak, Bello, vzchop se. Copak chceš, aby tvoje malinká Abigail měla za maminku fňuknu? Ne. Mám přece ještě svoji rodinu. Však ono to nějak půjde. Když už jsem se konečně uklidnila, umyla jsem si obličej ledovou vodou. Ze spodu se ozýval nějaký křik. „Ne, Edwarde, ty toho nech. Tak už se smiř s tím, že ona ji miluje. Nenechá si ji vzít. Jsi blázen, když se myslíš, že jí o tom přesvědčíš. Neumíš si představit, co pro ni ta maličká znamená. Miluje jí naprosto stejně jako tebe. A podle toho, jak se chováš, bych si dokázala představit, že za chvíli ji bude mít radši než tebe.“ „Alice, ty jsi se zbláznila! Přece ji nemůžu vystavit takovému nebezpečí. Slyšela jsi Carlisla, zabije ji to. Nenechám ji umřít. Copak to nechápeš?“ Naprosto jsem nechápala, o čem mluví. Jen sem je tiše poslouchala. Zatím si mě nevšimli. „Poslouchej mě, Edwarde. Carlisle říkal, že se to už stalo; ne, že se to stane Belle. On má nás. Navíc nezapomeň na to, že není tak úplně člověk. Je to bojovnice, Edwarde, a bude tě potřebovat. Musíš se smířit s tím, že tě neposlechne.“ „I kdyby to znamenalo, že se mnou až dokonce věčnosti nepromluví, já jí nenechám umřít. Dostanu to z ní ven. Radši budu žít s tím, že mě nenávidí, než s tím, že je mrtvá.“ Myslím, že jsem pochopila, co se chystá. Využila jsem toho, že si mě nevšimli a utíkala do pokoje. Opatrně jsem zavřela dveře. Jacob spal. Opatrně jsem ho probudila. „Co? Co je. Já nespal.“ Musela jsem se pousmát jeho výrazu. „Jacobe, to je dobrý, potřebuji pomoct. Musím se odtud dostat. On mi ji chce vzít. Dostaň mě odsud.“ Z mého hlasu šla slyšet hysterie a zoufalství, které jsem pociťovala. „Bello, uklidni se a řekni mi, co se stalo.“ „Edward, on mi ji chce vzít. Chce mi vzít mojí maličkou. Musíš mi pomoct.“ „Dobře, neboj se to zvládneme. Nedovolím, aby se vám něco stalo.“ Sotva to dořekl, už se otevíraly dveře. Stál v nich Edward a Carlisle. Neváhala jsem ani vteřinu a už tu místo mě stála vlčice, která brání svoje mládě. Začala jsem vrčet. Není divu, že se to Abigail nelíbilo, a tak mi to dala dost silně najevo. Se zavitím jsem se stočila do klubíčka. Jacob byl ihned u mě. Snažil se mi pomoct, ale nepomáhalo to. Dostávala jsem čím dál tím větší křeče. Když se ke mně ale začali přibližovat ti dva, vydala jsem ze sebe ještě zlověstné zavrčení. Pak už jsem se jen propadala do tmy. Moje vysněná temnota však netrvala dlouho. Po pár vteřinách jsem se začala probouzet. Musela jsem. Nemohla jsem dopustit, aby se jí něco stalo. Vzdáleně ke mě začalo doléhat Jacobovo vrčení. “Říkám ti to naposledy, ustup.” Odpovědí mu však bylo jenom další hrozivé zavrčení. Stůl se rozlomil na dvě poloviny pod Jacobovou vahou. Někdo mě zvedl ze země. Už jsem byla zase v lidské podobě. Otevřela jsem oči a hleděla do jeho rozzuřeného obličeje. V tu chvíli do pokoje vtrhla Alice. Vytrhla mě mu z náručí a snažila se utíkat. Věděla jsem, že je to otázka vteřin, než ji dohoní. “Abigail. Bude se jmenovat Abigail.” Zašeptala jsem slabým hlasem, ale byla jsem si jistá, že mě slyšela. “Dobře, Bells, ale teď si musíme pospíšit. Nevysiluj se mluvením, prosím.” Musela jsem se v duch zasmát jejímu odmítání reality. “Alice, víš moc dobře, že mu neutečeme. Neutekla bys mu, ani kdybys mě nenesla. Alice, řekni mu, že ho miluji. I přes to všechno.” “Bello, ale ty mu to ještě řekneš sama, neboj, uvidíš.” “Alice, nechci po tobě, abys mi to slíbila, ale moc bych si přála, abys mu to neříkala. Když odejde Abi (Ejbí), půjdu s ní. Nezastaví mě. Může udělat cokoliv, ale já stejně musím jít s ní. Ona žije za nás. Já jsem měla zemřít už tenkrát po útoku vlků. To jen díky ní jsem tu.” Bála jsem se, že poslední slova snad ani nemůže slyšet, jak jsem je říkala potichu. Byla jsem vysílená. V setině vteřiny už mě nedržely Aliciny ruce. S posledních sil jsem otevřela oči. Oči v nichž se zrcadlila všechna ta bolest, prosba, a také láska. Prosila jsem za život té maličké, prosila jsem, aby se nad ní slitoval. Prosila jsem ho o spoustu věcí, jedna jediná prosba v tom ale nebyla. Neprosila jsem o svůj život. Nebylo to proto, že by pro mě nebyl důležitý. To ano, byl. Neprosila jsem, protože i když jsem věděla, že mi zbývá posledních pár minut života, chtěla jsem, aby si život, který mi dal, vzal zpátky bez výčitek. Už to nejspíš nemohl vydržet, a tak svůj pohled odklonil jinam. Položil mě na chladný stůl. Neměla jsem sílu brečet ani křičet. To byla ta chvíle. Chvíle kdy moje zábrany povolily. Chvíli, kdy už to můj štít nevydržel a povolil. V tu chvíli jsem si to nejspíš ani neuvědomovala. Léky, které mi někdo píchl do žíly začaly účinkovat a já jsem konečně začala odcházet. Znáte ten pocit prázdnoty? Pocit zármutku? Všechno jsou to jen pocity. Ale jak je vidět, ani pocity ani prosby neovlivnily jeho rozhodnutí. Jeden člověk dokáže rozhodnout o osudu mnoha. Nezdá se mi to fér, ale je to jeho volba, a tu musím akceptovat. Myslela jsem si, že mám ještě čas. Chyba. Prožívejte každý den tak, jako by to byl ten poslední. Milujte bez smutku a smějte se od srdce. Tohle jsou moje rady. Rady, kterými já jsem se neřídila a asi ani řídit nemohla. Nemám strach. Strach není ten pocit, který mě sužuje. To je lítost. JE mi líto, že už nikdy neuvidím svoji rodinu, že jsem neměla šanci Edwardovi porodit holčičku. Že si nebude mít z koho Emmet dělat srandu. Že všechno to oblečení bude k ničemu. Jasper už mi nepomůže v pojmenovaní toho, co cítím. Jacob se nejspíš bude muset vrátit domů, kde prožije potupu. Bude se sám toulat po světě. Doufám, že si jednou najde někoho, koho bude milovat tak jako já Edwarda. Nevím, jak vypadá smrt, ale jsem si jitá, že tohle je ona. Na 100% vím, že už jsem mrtvá. Takhle jsem si smrt nikdy nepředstavovala. I když v posledních pár letech jsem k ní měla dost blízko. Jen tma. Nic víc. Jen tma a moje vzpomínky. Lidé se smrti bojí ale není čeho. Je to jediné místo, kde jsme sami. Kde je jen naše duše a nezáleží na tom, kdo jsme nebo jak vypadáme. Všichni jsou tu souzeni stejným měřítkem. V hloubi duše jsem doufala, že se dostanu někam odkud bych mohla pozorovat osudy všech členů mojí rodiny. Někam, odkud bych je mohla ochraňovat. Tmou začalo prostupovat světlo přede mnou se objevila silueta ženské postavy. Usmívala se na mě. Podávala mi ruku. Chytla jsem se a čekala, co se stane. Když jsem se dotkla její ruky, začaly jsme se točit. Když jsme zastavily, skoro jsem spadla na zem. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Rozhlídla jsem se kolem sebe a viděla samu sebe položenou na operačním stole. Tak odevzdanou, tak, tak… nedokáži to popsat. Už to nebylo to dítě, co pláče, když mu maminka nedovolí koukat na televizi. Přede mnou ležela žena, která si toho v životě hodně vytrpěla. Nikdy jsem se nelitovala, ale teď jsem na to měla právo.Jsem přeci mrtvá, tak můžu projevit trochu lítosti nad tím, že Edwardovi na mě opravdu nezáleželo tolik, jak jsem si naivně myslela. “Proč pláčeš?” Tak sametový hlas jsem ještě nikdy neslyšela. Něco v něm mě donutilo odpovědět. “Je mi to líto. Je mi líto, že jsem byla tak naivní. Myslela jsem si, že mě má rád a že by mohl mít rád i Abi. Jak jsem mohla být tak hloupá.” “Ale, Bello, podívej se kolem sebe. Lidé, co tě doopravdy milují, jsou schopni pro tebe udělat cokoliv. Edward si to uvědomil, až když bylo pozdě. To neznamená, že tě nemiluje. Nikdy by nedopustil, abys jeho vinou trpěla. Jenže to, že budeš trpět, když ti tvoji maličkou vezme, si uvědomil pozdě. Jsi tak moc přesvědčená o tom, že jsi mrtvá, že nehledáš další možnosti. Musíš ve svou lásku věřit, ať se děje cokoliv. Pamatuješ? Abigail nebude mít za matku fňuknu. Tak, jako jsem já nefňukala, když jsem pro vaše dobro odcházela z Forks.” “Mami?” Až teď se její obličej začal plně vyjasňovat. Ale to ne, ona by tu neměla být. Co se stalo? Jak to, že je tady a ne doma zdravá a živá? “Zlatíčko, ty jsi silná a já věřím, že když budeš bojovat, že vyhraješ. Dám ti svoji druhou šanci, ale musíš mi slíbit, že tentokrát ji chytneš oběma rukama a nepustíš ji. Nikdy. Slibuješ?” “Mami, ale to přece nejde, je to tvoje šance. Nemůžu, si ji vzít, to nejde.” “Dobře, musím se smířit s tím, že ti budu muset věřit. Její ruce se dotkly mých ramen a ona se začala pomalu ztrácet. Jako by se převtělovala do mě. Znovu jsem se zatočila, ale tentokrát jsem se ocitla v temnotě. Všechno mě bolelo. Jako by mě přejel parní válec. Otevřela jsem oči. Edward ke mně stál zády a něco mumlal k oknu. Nerozuměla jsem mu, v tuhle chvíli mě to ale nezajímalo. Rukou jsem opatrně zajela k bříšku. Jaké překvapení mě čekalo, když bylo kulaté a nafouklé. Šťastně jsem zavřela oči. Chvíli jsem je nechala zavřené. Užívala jsem si ten pocit. Někdo vešel do pokoje. “Edwarde, musíš se s tím smířit. Už je to přes měsíc a ona se pořád neprobírá.” Poznala jsem Carlislův hlas. “Ne, ona se probere musí se probrat. Nemůže mi odejít. Miluji jí. To se nestane.” Pochopila jsem, že to byl částečně rozhovor v mysli. Už jsem ho nemohla déle trápit. Carlisle zklamaně odešel z pokoje. “Ach, Bells, co mi to děláš. Copak nevíš, jak moc tě miluji? Proč tvůj štít nemohl povolit dřív? Proč jsem jen byl takový hlupák a sobec? Nezasloužím si tě. Nezasloužím si tu být. Všichni jsou na mě tak hodní. Bože, prosím, tak už se prober. Mohl jsem to vědět. Mohl jsem tušit, že to, že jsi na mě byla ochotná zaútočit, znamenalo, že bez ní nedokážeš žít. Proč jen jsi po Alici chtěla, aby mi nic neříkala? Máš pravdu, zasloužím si bolest, ale proč za mě musíš vždycky trpět ty? Je to jako s Rikem. Použil tebe, aby způsobil bolest mně. To není fér. Proč to děláš?” Připadala jsem si, že zvládnu všechno. Nová energie se mi vlila do žil. Najednou jsem byla neuvěřitelně čilá. “Tohle lidé pro člověka, kterého milují, dělají, víš?” Překvapeně se otočil. Jen si mě němě prohlížel. Bála jsem se, že ztratil hlas. Pomalu jsem se zvedla. Došla jsem až k němu. Vypadal, že se v nejbližší době nepohne, a tak jsem se sama nahnula a políbila ho. Je pravda, že už to šlo přes moje bříško trošičku hůř. Zvlášť, když on je skoro o dvě hlavy vyšší. Už to bude dobré. Zvládnu to. Chci, aby se Abi narodila do dobrého a šťastného světa plného lásky. Tohle se mi prostě musí povést.