Vyhaslá Hvězda 16.kapitola - Blechy v kožichu

Wow já se překonávám. Včera jsem napsala další kapitolu a tady ji máte. Je sice hodně krátká ale aspoň něco . Musím říct že když sem to psala byla jsem ve velice dobrá náladě. Takže doufám že se vám to bude líbit. JO a ještě něco chtěla bych trošičku pozměnit Renesmé jméno. Přijde mi to trošku ohraný. TAkže tady je pár návrhů na jména a jejich význami. Je tam jméno trošku na truc. NO však uvidíte. Takže:

Anastázie - Vzkříšení,z mrtvých vstání (Tak sem se měla jmenovat i já :D)

Abigail -Otcova radost :D

Amanda - milovaná

No pokuď se vám nelíbí ani jedno zůstanu u klasické Renesmé.  

 

 



 Už je to týden od mého zjištění. Za ten týden se stalo spoustu věcí. Carlisle se stal mým lékařem. Naprosto ho to fascinovalo, nejspíš už se ale musel smířit s tím, že na tomhle světě se děje spoustu věcí, co prostě logicky vysvětlit nemůže. Byla jsem si ale skoro jistá, že tohle nějaké vysvětlení má, nevěděla jsem ale, od koho ho dostanu. Musím uznat, že ty pohledy, když jim došlo, co se děje, byly k nezaplacení. Jediný, kdo se netvářil překvapeně, byl Jacob. Nechápala jsem jeho chování. Byl u mě snad jen o már minut méně než Edward, a když u mě nebyl Jake, byl tu Edward. Nemohla jsem si stěžovat, akorát by se o mě mohli přestat tolik bát. Vždyť už mě nechtějí pustit ani z postele. Edwardovi to kupodivu nevadilo. Asi věděl něco víc než já. Neptala jsem se, ale moje zvědavost byla den ode dne větší a větší. Když jsem se ráno vzbudila, neseděl u mé postele ani Jake, ani Edward, ale Alice. Byla to celkem příjemná změna. Alici v očích svítily ty nebezpečné jiskřičky a já věděla, co bude následovat . „Nazdar, spáči, tak šup nemáme moc času, jde se nakupovat.“ „A máš pro mě propustku?“ zeptala jsem se ironicky. „Nepotřebuji propustku, stačí mi moje schopnost. Tak pospěš, je jen otázka času, než Edward zjistí, co plánuji. Jel s Emmem a Jasperem na lov.“ „A Jacob?“ Škodolibě se uchichtla. „S tím si hlavu nelam. Má nějaké vlčí záležitosti.“ „Alice, co jsi mu provedla?“ „Stačí, když ti řeknu, že si musel večer zajet do drogérie a teď si dává dlouhou koupel v lázni se šamponem proti blechám.“ Musela jsem se začít smát. Alice mezitím vytáhla ze skříně nějaké volnější oblečení a hodila ho po mně. Musím říct, že i když jsem teprve v 1 týdnu vypadám, jako bych byla ve čtvrtém měsíci, teď se mi růst bříška ale zpomalil, takže podle Carlislových výpočtů nakonec jeden můj týden zhruba odpovídá jednomu měsíci u normálního člověka. Než jsem se nadála, stála jsem oblečená, upravená, a dokonce i nasnídaná před zdejším nákupním střediskem. Alice mě ihned začala tahat po všech možných obchodech a mně se to k mému překvapení líbilo. Nakoupily jsme oblečení nejen pro mě, ale i pro moji maličkou. I když Emm pořád tvrdil, že to určitě bude kluk. Neměla jsem to srdce mu říct, že to bude krásná holčička. Pořád básnil, jak ho naučí bojovat a takový ty klučičiny. Uvnitř jsem se tomu musela smát. Nakoupily jsme pro ni spoustu krásného oblečení od dupaček až po oblečení pro pětiletou holčičku. Všechno bylo krásné. Když jsme byly u oddělení dětských botiček, rozrazily se dveře a za nimi stál rozzuřený Edward a rozesmátý Emmet. Edward se ke mně ihned vrhnul. Po Alici hodil rozzlobený pohled a na mě se láskyplně usmál. Myslela jsem, že vybuchnu smíchy. Nechápala jsem, co to do něj vjelo. Každopádně maminky s dětmi se po nás koukaly dost zvláštně, když se Edward začal dohadovat s Alicí a my s Emmem jsme se smíchy váleli po zemi. Bylo to tak dětinské. Když se Edward otočil a uviděl mě na zemi, začal mě opatrně zvedat. „Berlinko, není ti nic? Počkej, Alice, to si s tebou ještě vyřídím, takhle ji odtáhnout na nákupy, když nevíš, co se může stát. Může jí TO kdykoliv ublížit. Chápeš, vůbec co všechno se mohlo stát?“ Tak tohle mi vehnalo slzy do očí. Nevěřícně jsem se koukala na Edwarda, úsměv mi ztuhl na rtech. Dokonce i Emmet se přestal smát. Alice na mě jen nevěřícně hleděla. „Alice, sakra můžeš se na mě alespoň koukat, když s tebou mluvím?“ Alice nereagovala, a tak stočil pohled na mě, aby viděl, na co tak civí. Okamžitě přestal. Tak tohle mu jen tak neodpustím. Otočila jsem se a odešla z obchodu. Gestem ruky jsem jasně naznačila, ať za mnou Edward nechodí. Alice ihned vyběhla za mnou. Moc dobře věděla, co pro mě ta maličká znamená. Věděla to ona, věděla to Rose a Misi, dokonce i Esme chápala, jak moc tu maličkou miluji. Myslela jsem si, že to tak cítí i Edward, a tak jsem ho u sebe nechávala. On se mnou ale netrávil každou vteřinu kvůli té malé, jak sem si myslela. Byl se mnou, protože měl strach, aby mi neublížila. Došly jsme až k autu a já se mlčky posadila na sedadlo spolujezdce. „Promiň, Bello, neměla jsem tě sem brát. Já jen… Myslela jsem si, že když tě vytáhnu z domu, trošku tě to rozptýlí.“ Cože? Ona se omlouvá? To snad ne! Vždyť ona nic neudělala. „Alice, ty se nemáš za co omlouvat. Parádně jsem si to užila. Skvěle jsem se bavila se svojí nejlepší kamarádkou. Nemá to tak být? Já myslím, že ano. Myslela jsem si, že má Edward tu maličkou rád stejně jako já, ale asi jsem se spletla. Vím, že ty mě chápeš. Víš, jak moc ji miluji, i když je to jenom malý drobeček uvnitř mě. Nenech se od něj přesvědčit, že jsi udělala něco špatně, protože to tak není, ty jsi pro mě udělala to nejlepší, co jsi mohla.“ Zbytek cesty jsem už ani jedna nepromluvily. Když jsme dojely před dům, Jacob už nás netrpělivě očekával. „Bells, jste v pořádku?“ Prohlídl si mě zkoumavým pohledem, že jsem měla pocit, že by odhalil i sebemenší škrábnutí. „Je nám fajn.“ „To je dobře. A užily jste si to alespoň? Když už jsem byl tak krutě odstraněn z dosahu?“ „Jo, bylo to senzační. Jsem jen trochu unavená, půjdu si lehnout.“ „Dobře. Můžu jít s tebou?“ „Jasně, tak pojď.“ Už jsem ležela v posteli a pomalu usínala, když jsem si ještě na něco vzpomněla. „Jakeu, můžu tě poprosit, abys sem nepouštěl Edwarda? Někdo, pro koho je moje maličká ''To, co mi může kdykoliv ublížit'', nemá u mě co dělat.“ Když jsem to dořekla, slyšela jsem bouchnutí dveřmi. Nejspíš už se vrátili.Ucítila jsem slabé šťouchnutí v bříšku a s pocitem štěstí jsem usínala. „Dobře,“ zamumlal Jakob, ale už jsem ho moc nevnímala, byla jsem utahaná jako kotě. Ráno jsem se vzbudila celá zpocená a rozlámaná, asi se mi zdálo něco škaredého. Jacob vedle mě spal v sedě. Pousmála jsem se a vydala se do koupelny. Pyžamo jsem hodila rovnou do pračky a stoupla si pod horkou sprchu. Nechala jsem kapky vody dělat svoji práci. Po půl hodině jsem naprosto uvolněná vylezla ze sprchy. Zabalila jsem se do ručníku a začala si drbat vlasy. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, trošku sem se lekla, ale po nějaké chvíli mi to přišlo spíš směšné. Zdá se, že se u mojí maličké začaly projevovat první z jejích schopností. Moje hlava připomínala semafor. Konečky jsem měla obarvené na křiklavě červenou a zbytek vlasů zářil zeleně. Oblékla jsem se a šla se dolů nasnídat. Na chodbě jsem potkala Emma. Když mě uviděl, začal se neovladatelně smát. Kdybych nevěděla, že nepotřebuje dýchat, asi bych měla strach, že se udusí. Jeho smích přilákal Alici, která při pohledu na mě, jen tak tak zadržovala smích. Vyvrcholilo to tím, že se Emmetovi začala hlava obarvovat na růžovo. S Alicí už jsme to nevydrželi a svalili se na zem. Prvně to Emmetovi nedošlo, ale když se otočil a podíval se do zrcadla, úsměv mu z tváře zmizel. Klekl si ke mně na kolena a nakláněl se k mému bříšku. „No tak, maličkej, přebarvi zase strejdu Emma na černo. No tak prosím:“ Skoro mi ho bylo líto. Ale jen skoro. „Ne, ne, jen ho tak nechej. Myslím, že si to zaslouží.“ Znovu jsme s Alicí vybuchly smíchy a tentokrát se k nám přidal i Emmet. Jenže to zřejmě slyšel i Edward, a tak se vylezl podívat, co se to děje. „Sakra, Alice ,nemůžete být aspoň chvíli zticha?“ Asi si nevšiml, že se mu pod nohama válím i já. Zvedla jsem se a zpříma se mu podívala do očí. „A proč bychom měli být zticha? Proč Alici pořád nadáváš? Něco ti povím, Edwarde, u tvojí dcery se právě objevila její první schopnost a ty si sem nakráčíš a začneš nám říkat, ať jsme zticha? Víš co, myslela jsem si, že nás máš obě rád úplně stejně, ale asi jsem se spletla. Nezajímá tě, že mi tvoje dcera obarvila vlasy, nezajímá tě, že mě včera večer poprvé kopla. Tebe zajímá jen to, jestli mi náhodou nějak neubližuje. Odpověď je ne, jediný, kdo mi tu nějak ubližuje, jsi ty.“ Poslední slova jsem křičela tak, že to museli slyšet úplně všichni v domě i kolem něj. Když jsem se otočila, v zrcadle jsem zahlídla, že moje vlasy už nezdobí ty křiklavé veselé barvy, ale že rudě žhnou jako oheň. Prudce jsem přibouchla dveře, až Jacob spadl ze židle. Než se vzpamatoval, už jsem se zamykala v koupelně. Svezla jsem se po dveřích na zem a naplno se rozvzlykala. Všechno mi to bylo tak strašně líto. V tu chvíli mě napadlo jméno pro mojí maličkou.