Vyhaslá Hvězda 15. kapitola

 Wow Překvapení!! No pochybuju že to ještě někdo čte každopádně pokud by se někdo takový našel tak se mu moc omlouvám. Kapitolu mám napsanou už dlouho ale byla jsem zaprvé moc lína na to ju přepsat do počítače. Vždycky když to přepisuju tak se mi to nelíbí a tak to stejně napíšu jinak. NApříklad tahle kapitola byla původně rozdělena na 3.kapitoly.  Jo a ještě jsem dostala takový nápad. Tehle povídka bude rozdělená na dvě části v podstatě něco jako 1. a 2. řada. Nebo jinak 2. řada bude Ztracená. Dostala jsem nápad jak tyhle dvě povídky spojit :D 

Btw: Jako vždy prosím o komenty :D

 

 

To není možné. TO nemůže být pravda. Ona žije. Sádra nesádra, doskákala jsem k ní a skočila jí kolem krku. Cullenovi se na nás koukali dost vyjeveně. „Misi?“ Byla jsem neuvěřitelně šťastná. „Bello, ach bože sestřičko, tolik jsi mi chyběla. „Odpusť mi, já nevěděla. Je mi to tak líto.“ „Ššš, Bello, ty za to nemůžeš, byla jsi zaslepená láskou ke svému otci. Vlastně bych ti měla poděkovat. To jen díky tobě mě Christian přeměnil.“ Nechápavé pohledy Cullenových mi začínaly vadit , moje zvědavost však byla silnější. „Jak je možné, že tě jed nezabil?“ „Nevíme, prostě jsem umírala, když mě vlci zřídili, a Chris to zkusil. Světe div se, povedlo se.“ Vyjeveně jsem na ni koukala. „Může mi někdo vysvětlit, co se to tady děje?“ No jo, Emm už je netrpělivý. „Vevnitř.“ Následovala jsem ji do domu, kde mi byl ihned přidělen pokoj. Potom mě odvedla do obýváku, kde už seděli ostatní a s dychtivostí v očích čekali, až jim začneme vysvětlovat, co se to tu vlastně děje. Když jsem procházela kolem Edwarda a chtěla si sednout do vedlejšího křesla, stáhl si mě na klín. Nemohla jsem říct, že by mi to vadilo. Neušly mi úsměvy všech přítomných. „Takže?“ začal netrpělivě Emm. „Merisa je moje sestra, o které jsem si ještě předevčírem myslela jen to nejhorší, a také že spáchala sebevraždu.“ řekla jsem a z oka mi unikla jedna neposlušná slza. Chtěla jsem ji setřít, ale Edwardova studená ruka byla rychlejší. Uslyšela jsem tlumené zavrčení určené mně, které vycházelo z hrdla teď už nejspíš mého švagra. Cítila jsem obrovskou vinu. Bylo toho na mě moc. Ještě než stihl Edward nějak zareagovat, zvedla jsem se a co největší rychlostí jsem se snažila dostat do pokoje. Zamkla jsem za sebou dveře. Jen jsem si sedla na židli a koukala do zdi. Nevěděla jsem, jak dlouho to bylo, co jsem opustila obývák. Občas mi někdo zaklepal na dveře, ale já jsem to moc nevnímala. Edward za mnou chodil nejčastěji. Byl čím dál tím víc rozzlobenější. Zrovna teď stál zase před dveřmi, ale tentokrát už křičel. Ozvala se rána a dveře se rozlomily na půl. A v nich stál zoufalý Edward. Už, už se nadechoval a chtěl na mě křičet. Když mě však uviděl, vyděsil se. Ve vteřině byl u mě. „Bello, Berlinko, no tak mluv se mnou.“ Na jeho slova jsem však nereagovala. „Carlisle!“ Ve vteřině vedle mě stál i on. „Co je s ní? Proč se mnou nemluví? Udělej něco!“ Z jeho hlasu vyzařovalo to zoufalství, které pociťoval. Chtěla jsem se zvednout a uklidnit ho. Když jsem si ale stoupla, obklopila mě neprostupná tma. Slyšela jsem ale všechno. „Bello!“ Něčí silné ruce mě chytily a položily na postel. „Edwarde, dlouho nespala, a bylo toho na ni prostě příliš.“ Celou dobu u mě Edward seděl. Otevřela jsem oči a spatřila ten nejkrásnější obličej na světě. Nemohla jsem si však tuto chvíli vychutnávat dlouho. Ze spod se ozvala rána a hned potom křik. Rozrazily se dveře, leknutím jsem sebou trhla. Stál tam Jacob. „Utečte! Jdou si pro tebe, Bello, a vás všechny ostatní chtějí zabít.“ Edward se na Jacoba překvapeně podíval. Nejspíš mu něco říkal v mysli. To nedovolím. Využila jsem chvíle nepozornosti a doskákala ke dveřím. Když jsem je otevřela, venku zuřila bitva. Viděla jsem členy svojí rodiny, jak se snaží zachránit si život. Otec stál na schodech a s pobavením v očích to celé pozoroval. Zatím si mě nikdo nevšiml. Ohlédla jsem se a spatřila vyděšeného Edwarda. Všechen vztek a zloba se ve mně nastřádaly. Strčila jsem tátu a ten spadl ze schodů. Když si všiml, kdo ho strčil rozkřikl se po mě. „Ty malá děvko, co si o sobě myslíš? Podívej se, co jsi udělala. Kvůli tobě mám nejspíš zlomenou ruku.“ To jsem nevydržela, nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha. Všichni nás teď pozorovali. „Co já jsem udělala? Co TY jsi udělal! Kvůli tobě je Misi upír, kvůli tobě byla nešťastná, kvůli tobě málem umřela. Zkus se chvíli dívat na to, co děláš ty a jak kvůli tobě všichni trpí. Nemůžeš mě porazit. Možná porazíš moje tělo, ale moje mysl tu bude navždy. Tu nikdy neporazíš.“ „Zabijte je! Všechny!“ Bylo mi jasné, co myslí tím všechny. I mě. Už podruhé v životě dal rozkaz na zabití svojí dcery. Najednou se stalo mnoho věcí na ráz. Edward stál přede mnou, ale něčí tlapy ho odhodily do okna, které se roztříštilo. V další setině vteřiny přede mnou stál Jacob a nebezpečně vrčel. Tři vlci se po něm vrhli. Věděla jsem, že ho nemůžou zabít. Nemůžou zabít svého bratra. O sestře se ale nikde nepsalo. Věděla jsem, co musím udělat, aby tohle všechno přestalo. Už jsem se nadechovala, když se mi najednou něčí mohutné tlapy opřely o hruď. Nestačila jsem se ani přeměnit. Neudržela jsem rovnováhu a padala dolů přes zábradlí. Připadalo mi to jak věčnost, než jsem dopadla na zem. „Bello!“ Ozvaly se dva vyděšené hlasy naráz. Poznala bych je kdekoliv. Jeden patřil mému andělovi a ten druhý mojí milované sestřičce. Vrátila se z lovu. Věděla jsem, že teď už se nikomu nemůže nic stát. Použije svojí moc a budou v bezpečí. Edward ke mně ihned přiskočil. „Bello, lásko, to bude dobré, uvidíš. Bells, prosím tě, bojuj. Už je po všem, to zvládneš.“ „Je mi zima, Edwarde. Miluji tě.“ Naposledy jsem vydechla a pak se mi začal ztrácet. Všechno se se mnou začalo točit. Padala jsem a dopadla jsem doprostřed nějakého mostu. Opatrně jsem se zvedla. Kupodivu mě ani nic nebolelo. Na pravé straně jsem začala rozpoznávat něčí siluetu. Čím blíž jsem u ní byla, tím víc mi byla povědomá. Když už jsem od ní byla asi jen 10 metrů, poznala jsem že je to Edward. Rozběhla jsem se k němu. Začal ke mně natahovat ruce. Počkat, tady je něco špatně. Ihned jsem zastavila a pořádně si ho prohlédla. Měl červené oči. To Edward nemá, jeho zlaté oči bych poznala všude. To není Edward. Rozběhla jsem se na druhou polovinu mostu. Když jsem byla za půlkou, všimla jsem si malého uzlíčku, ze kterého se ozývalo dětské naříkání. Došla jsem až k tomu uzlíčku, ze kterého se na mě koukaly ty nejúžasnější oči na planetě. Oči, které bych poznala kdekoliv. Edwardovy oči. Toužila jsem to dítě nějak utěšit. Vzala jsem ho do náručí a pohupovala s ním. Bylo to neuvěřitelné. Nikdy bych si nemyslela, že se v mém životě objeví někdo, koho budu mít ráda stejně jako Edwarda. Ona to dokázala. Tahle maličká holčička s Edwardovýma očima a s vlásky stejného odstínu jako moje. Byla tak nádherná. Tak moc jsem si přála ji moci držet v náručí každý den, moci jí ukládat ke spánku, moci si s ní hrát. Chtěla bych s ní být každou vteřinu své existence. Začalo nás ozařovat světlo a ona se mi začala z náručí vytrácet. Chtěla jsem křičet, ale v krku se mi udělal obří knedlík. Chtěla jsem plakat, ale moje oči vyschly. Byla jsem zoufalá jako nikdy. A najednou jako by to všechno přestalo. Pomalu jsem začala otevírat oči. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykala na to světlo. Na posteli seděl Edward a opatrně mě pozoroval. Když jsem se na něj podívala, chtělo se mi brečet. Jak vděčná jsem byla v tuhle chvíli, že mi nemůže číst myšlenky. „Ahoj.“ řekla jsem ochraptělým hlasem. „Ahoj, spáči.“ „Počkej, jak dlouho jsem spala?“ „Asi týden. Neumíš si představit, jaký jsem o tebe měl strach.“ „Co, co se stalo?“ „No potom, co tě shodili, přišla Merisa a použila svoji moc. Vzalo jí to hodně energie. Nevěděli jsme, jestli se jí povede tě uzdravit. Ale jak vidíš, povedlo se.“ „Děkuji.“ Byla jsem jim všem tak neskonale vděčná, že jsem to nedokázala popsat. Ale vždy, když sem se podívala do těch očí, chtěla jsem brečet. Už jsem to nemohla vydržet. „Půjdu se osprchovat.“ řekla jsem Edwardovi. „Dobře, počkám dole. A Bells? Máme návštěvu, je tu nějaký kamarád Merisi.“ „Dobře.“ Vstala jsem a došla do koupelny. Kupodivu jsem neměla žádnou část těla v sádře. Zapnula jsem horkou vodu a nechala ji dopadat na své záda. Po chvíli už jsem to nevydržela a svezla jsem se po studených kachličkách dolů. Už jsem se nesnažila zadržovat slzy. Kdybych vypnula vodu, vsadím se že by pode mnou voda nemizela. Takhle moc jsem snad nikdy nebrečela. Už jsem musela vylézt. Byla jsem tady minimálně hodinu. Už jim to asi je podezřelé. Vypnula jsem vodu a zabalila se do ručníku. Když jsem se podívala do zrcadla, zděsila jsem se. Měla jsem oči napuchlé, že jsem skoro neviděla zbytek obličeje. To musím nějak zamaskovat. Oblékla jsem si džíny a černé tričko. Vlasy jsem si spletla do copu. Oči mi mezitím trochu splaskly, ale pořád to bylo hodně vidět. No, nevadí, teď už s tím nic neudělám. Sešla jsem dolů do obýváku, kde už všichni netrpělivě očekávali můj příchod. Edward a Alice se na mě podezíravě podívali. Všimla jsem si muže stojícího u okna. Misi si zřejmě všimla toho, kam se koukám a ihned nás představila. „Bello, tohle je můj kamarád Alex. Alexi, tohle je moje sestra Bella.“ „Těší mě.“ řekli jsme oba dva zároveň. Když ke mně napřahoval ruku, neušly mi zvědavé pohledy všech přítomných. Nechápala jsem a ruku k němu napřáhla taky. Když se naše ruce dotkly, ztuhl a koukal někam do neznáma. Připomínalo mi to Alici, když má vizi. Za chvíli se ale zase probral. Měřil si mě překvapeným pohledem. Co se stalo? Nic sem nechápala. „Co jsi viděl? No tak, honem, řekni nám to.“ NO JO, netrpělivý Emm se zase hlásí o slovo. Ale já vážně nic nechápu. Sakra, co se to tu děje? „Bello, já mám taky takovou schopnost. Je to něco podobného, jak má Alice. Já se však potřebuji bytosti dotknout a vidím to, co se stane. Není to subjektivní. Je to na 100%. Bello, mohli bychom se jít na chvíli projít?“ Nechápavě jsem na něj hleděla, ale došlo mi, že když nechce, aby to má rodina věděla, bude to něco důležitého. Kývla jsem na souhlas. Vyšli jsem před dům a já se přeměnila do svojí vlčí podoby. Běželi jsme. Když jsme byli asi 10 km od domu, zastavil a já sem nastražila uši. „Viděl jsem něco, co mě překvapilo. Moc mě to překvapilo. Nevím, jak ti to říct. Viděl jsem tebe, nebude to trvat ani dva měsíce. Chovala jsi v náručí malé dítě. Bylo ti moc podobné a Edwardovi také. Kolem tebe stála celá tvá rodina. Bello, mám silné podezření, že jsi těhotná.“ Cože? To nemůže být pravda. To přece nejde, vždyť sem s Edwardem ještě ani nic neměla. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem si však byla jistá, že má pravdu. „Edward o ničem neví hlídal jsem si svoje myšlenky.“ Když to řekl byla jsem k nezastavení. Rozběhla jsem se šílenou rychlostí k domu. Vyskočila jsem na balkon do našeho pokoje. Přeměnila jsem se, popadla jsem první šaty, co mi přišly pod ruku a seběhla dolů. Tak, jak jsme odešli, tak to tam zůstalo. Nikdo se nepohnul ani o milimetr. Jen Alice měla v očích vědoucí výraz. Skočila jsem jí okolo krku a neovladatelně jsem se rozesmála. Byla jsem tak šťastná. Alice se začala smát se mnou. Všichni se na nás nechápavě koukali. Alice mě chytla a ve vteřině se mnou stála před obřím zrcadlem v jejím pokoji. Pozorovala jsem drobnou vybouleninu na mém bříšku. Nevěřícně jsem si ji hladila.Slyšela jsem ze spod Alexe, jak jim říká, co viděl. Sešly jsme s Alicí dolů. Emmet zareagoval jako první. Vrhl se na mě, chytil mě do náručí a začal mě vyhazovat do vzduchu, při tom křičel něco jako: „Já budu strejda! Strejda! Heč! To malé bude po mě, budu ho učit všechny blbosti a budeme spolu blbnout.“ Edward se koukal vražedně. Trošku jsem se ho lekla. Nechápala jsem to. Ve vteřině Emmet letěl z okna a místo něj mě držel Edward. Dlouhou chvíli jsme si koukali do očí a pak jsme se políbili.