Vyhaslá Hvězda 14.kapitola

Čauky tuhle kapitolku mám napsanou už dlouho stejně tak jako 15. ale jsem strašně líná ji přepsat ze sešitu do počítače :D . No takže jen tak úvodem. V téhle kapitolce by se vám mělo vyjasnit ještě pár věcí a pro ty pomalejší jsem to celý dovysvětlila v patnáctce která jak snažně doufám tu do pátku bude :D.

 

V hlavě se mi začal rodit plán na útěk. Musela jsem však myslet na to, že mou nohu zdobí sádra. Dveře byly samozřejmě zamčené. Vyšla jsem na balkón. Docela výška. Rozhlédla jsem se kolem sebe, pohled se mi zastavil na otevřeném okně. Opatrně jsem k němu dopajdala, žduchla jsem do něj a otevřela ho celé. Jemně zavrzalo. Lekla jsem se, že jsem probudila Charlieho. Chvíli jsem počkala, potom jsem se znovu zaposlouchala do jemného chrápání vycházejícího z Charlieho pokoje. Hrozně jsem si přála, aby se mi povedlo odtud dostat. Sedla jsem si na parapet, opatrně jsem přendala svoji sloní nohu a přeskočila do domu. Věděla jsem, které schody vržou, a snažila jsem se přes ně dostat, ale nějaké to vrznutí noční ticho vyrušilo. Naštěstí vchodové dveře byly otevřené. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu přinášejícího volnost. Klíčky od auta jsem neměla, a tak jsem se začala kolíbat po silnici. Kéž by mě tak Alice mohla vidět. Neušla jsem ani 200 metrů a ozářili mě světla Jeepu. Hrozně jsem se lekla, že jsou to vlci. Když auto zastavilo přede mnou, chtěla jsem utéct, spatřila jsem však vystupujícího Emmeta. Skoro jsem cítila, jak mi ze srdce spadl kámen. Na tváři se mi roztáhl široký úsměv. Dopajdala jsem k Emmetovi a samou radostí jsem se mu vrhla kolem krku. Rozesmál se tak, že jsem měla pocit, že ohluchnu. Do očí mi vhrkly slzy štěstí. Podívala jsem se Emmetovi přes rameno a spatřila ten nejkrásnější pokřivený úsměv, co jsem kdy viděla. Srdce se mi rozběhlo tak, až jsem měla strach, že vyskočí z hrudi. Emmet to nejspíš slyšel a cítil, a tak se rozesmál ještě víc. Udělal však to, po čem jsem toužila v tuhle chvíli nejvíce. A tak jsem skončila v Edwardově náruči. Dlouhou chvíli jsme si jen navzájem koukali do očí. Už jsem to nemohla vydržet a políbila jsem ho. Svět pro mě přestal existovat. Vnímala jsem jen Edwardovy chladné rty přitisknuté na mých. Mohli jsme se vnímat pár vteřin, minut, hodin nebo taky let.Vyrušilo nás až Emmetovo odkašlání. "Hej, nesnězte se navzájem. Zítra ráno máme být u Merissy. Ještě pořád se trochu smál. Až teď jsem si všimla, že tu nestojí jen Emmetův jeep, ale i ostatní auta Cullenů. Nebyla jsem schopná cokoliv říct nebo dělat. Byla jsem ponořená ve své euforii. Edward to zřejmě zaregistroval a vzal mě do náručí. Posadil mě na přední sedadlo svého Volva. Sám obešel auto a sedl si na místo řidiče. "Musíš být unavená, vyspi se." poručil. Já však neměla v plánu ho poslechnout. Ale nezmohla jsem se na nic jiného, jen na něj koukala. Tím, že jsem nijak nereagovala, jsem přitáhla jeho pozornost. Usmál se mému pohledu. Takhle to bylo celou cestu. Nemluvili jsme, jen jsme si navzájem koukali do očí. Začalo se rozednívat, když zastavil u benzínky. Byla jsem jako v mátohách. Vůbec jsem nevnímala, co dělám. Edward se zvedl a po chvíli se vrátil s papírovým sáčkem v ruce. Podle toho, jak to vonělo, to nejspíš bylo jídlo. A já poprvé odtrhla oči od jeho obličeje. Znovu se rozjel a já se pustila do jídla. Musím uznat, že to bylo moc dobré, ale bylo poznat, že je to jen jídlo z benzínky. Když jsem dojedla, znovu jsem svůj pohled upřela na Edwarda. Celou dobu, co jsem jedla, mě zkoumavě pozoroval. Všimla jsem si, že jeho oči jsou už černé jako uhlí. "Zastav!" Můj hlas prořízl ticho, které panovalo v autě. Nevěděl, co chci udělat, a tak mě poslechl. Sotva jsme zastavili, už byl u mých dveří a pomáhal mi ven. Zastavil na krajnici v lese, což bylo v této situaci velice výhodné. Jeho kůže byla jako tisíce diamantů. Jako záře z prstenu na mé ruce. "Já jedla a teď je řada na tobě." "Ale..." Nenechala jsem ho to ani doříct. "Žádné ale, prostě běž a za hodinu se vrať se zlatýma očima." Můj hlas nepřipouštěl žádné námitky. Vděčně se na mě podíval, dal mi letmí polibek na tvář a odběhl někam do hloubi lesa. Posadila jsem se zpátky do pohodlné sedačky auta a zamyslela jsem se. Asi jsem musela usnout, protože jsem se ze svého zamyšlení probrala až, když jsem na rtech ucítila chladný dotek. Nejspíš to měl být jen takový letmý polibek, ale to jsem přece nemohla dopustit. Zapojila jsem se a začala mu polibek vracet. Nejspíš ho to překvapilo, ale polibky mi i nadále oplácel. Začal mi docházet dech. Tak rychle, jako to začalo, to zase skončilo. Ještě chvíli jsme si navzájem zkoumali oči, než Edward usoudil, že je na čase znovu vyrazit. Jeho oči už zase měly ten medový odstín, který jsem milovala. Měla jsem spoustu otázek, a tak jsem se začala ptát. "Jak to, že jste věděli, kde budu?" opatrně jsem se zeptala. "Alice to viděla, nevíme, jak je to možné. Prostě najednou dostala vizi." Z jeho hlasu bylo znát to napětí, které pociťoval z toho, že něco nechápe. Musela jsem se v duchu pousmát. "Dobře, a kam to teď vlastně jedeme?" "Jedeme k Merisse. Známe ji velmi krátce, ale je velice nadaná. Nikdy nám neřekla nic o své minulosti. Jako by přišla odnikud. Sama si nás našla. Nemohu jí číst myšlenky. Každopádně ona i její přítel jsou vegetariáni." Merissa. To jméno ve mě vzbudilo tolik citů. Snažila jsem se je co nejvíce zakrýt, ale nešlo to. Ta shoda jmen mě vykolejila natolik, že jsem po zbytek cesty vzpomínala a očima probodávala prsten na svojí ruce. Edward si toho zřejmě všiml ale nic neříkal za což jsem mu byla vděčná "Už jsme tady, lásko." Skoro jsem se lekla, když mě jeho sametový hlas probudil z hlubokého zamyšlení. Než jsem se vzpamatovala, už mě Edward tahal z auta. Z domu vyběhla plavovlasá rozesmátá upírka a za ní Emmet. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. (Merisa jak si ji představuju: http://www.obrazky-tapety-na-plochu.cz/files/57/5609.png )