Vyhaslá Hvězda 12.kapitola

Tak jo moc se omlůouvám že to trvalo tak dlouho ale nějak sem vůbec nestíhala a k počítači jsem se pořádně dostala až dneska. Vlastně ne už se zas musim jit učit. No nic tak vam sem zase davam 12.kapitolku. Kdo je to Misi se dozvíte v příštích dílech. Ještě plánuju jednu kapču z budoucnosti. Kvůli mojí nejlepší kamarádce jsem udělala Jacoba dobrýho. Tak doufám že je mi za to vděčná. jinak vám přeji příjemné počteníčko.

 

Probudila jsem se v prosvětlené místnosti. Když jsem se rozkoukala, poznala jsem dědův obývák. Nemohla jsem si vzpomenout, co se stalo. Hrozně mě bolela hlava. Dotkla jsem se místa, odkud bolest vycházela. Projela mnou vlna bolesti, až jsem skoro vykřikla. Účinek to však mělo takový, že jsem si vzpomněla, co se stalo. Cullenovi, Edward, polibek, rozbité sklo, bolest hlavy. Chtělo se mi začít brečet. Hlavou se mi honilo spoustu otázek. A rozčilovalo mě, že ani na jednu z nich si neumím odpovědět. Šla jsem ke dveřím a chtěla je otevřít. Nic, bylo zamčeno. Začala jsem s nimi zuřivě třást. Nemělo to však žádný efekt, takže jsem to po chvíli vzdala. Svalila jsem se do křesla a schoulila se do klubíčka, na polštář začaly dopadat první kapky mých slz. Za poslední týden jsem brečela snad víc než za celý život.  Uslyšela jsem slabé vrznutí dveří a na okamžik mě polila vlna naděje. Do křesla naproti mě se posadil táta. To, co mi řekl, bych od něj nikdy nečekala. Za to. co řekl jsem ho začala nesnášet.  "Bello, já vím, že tě to moc mrzí, ale my už jsme ti odpustili. Víme, že teď je ti to líto, že jsi zradila svoji rodinu a že jsi šla k těm hnusným pijavicím. Že jsi nebyla při smyslech, když jsi se s ním líbala. Odpouštíme ti." Když tohle řekl, něco se ve mě zlomilo. Věděla jsem, že tohle nemůže dopadnout dobře. Ale i přesto jsem řekla to, co jsem cítila srdcem. Teď jsem mu mohla vyčíst všechno to, co jsem svalovala na mámu a přitom ona za to vůbec nemohla. "Odpustili?! Co si o sobě vůbec myslíte? Co ty si o sobě myslíš? Ke Cullenům jsem šla, protože mě tam dovedl můj instinkt. Byla jsem naprosto při smyslech, když jsem se s ním líbala. Něco ti teď povím, milý tatínku. Misi měla pravdu v tom, co mi o tobě říkala. Já jí nevěřila. Všechnu vinu jsem svalovala na mámu. Nechtěla jsem vidět, že bys to někdy mohl být ty, kdo za něco může. Dokonce i Misiinu smrt sem vyčítala mámě, ale jediný, kdo za to nese vinu, jsi ty, to ty si ji vyhnal. To proto měla tu nehodu a spadla ze skály. Jsi přesně takový, jakého mi tě popisovala. Myslíš si, že ti patří celý svět. Ale já ti nepatřím a nikdy patřit nebudu! Svou rodinu nezradím, protože vy nejste má opravdová rodina. To oni. Jste jen psi, co si o sobě moc myslí.   Zkus někdy nebýt takový sobec." Věděla jsem, co teď přijde, ale připravená jsem na to stejně nebyla.   Ucítila jsem bolest na pravé tváři. Musel do té facky dát asi opravdu hodně síly, jelikož se se mnou převrátilo křeslo. Dveře práskly tak, že jsem sebou trhla. V zámku cvaklo. Hrozně mě bolela noha. Chvíli jsem tam tak ležela pod křeslem, nemohla jsem se pohnout. Ta noha bude asi zlomená. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle, seděla ale začínalo mi to být nepříjemné. V zámku zase cvaklo a někdo vešel dovnitř. Přes křeslo jsem neviděla kdo, stejně mi to bylo jedno. Je to jen další člen mé povedené famílie. Křeslo ze mě najednou zmizelo a já se mohla zase v pohodě nadechnout. Koukala jsem se do vyděšené tváře Jacoba. Hodila jsem po něm znechucený pohled.  "Bello, poslouchej já ti pomůžu." Vůbec jsem nechápala, proč mi chce pomoct. "Proč bys to dělal?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. "Protože vím něco víc než ty, a protože musím. Neptej se mě na to, proč jen poslouchej, co ti řeknu, ano?" "Dobře." Nová vlna odhodlání přišla jakoby odnikud.  "Bello, já jim teď řeknu, že máš zlomenou nohu a že tě odvezu do nemocnice. Nakecám jim, že jsem tam volal a že tam Carlisle není. On ti ošetří nohu a mezitím zavolá domů, aby na nás čekali v lese před hranicemi. Musí to vypadat jako nehoda, abych pro ně zůstal důvěryhodný. Odjedete s Edwardem někam hodně daleko. Je jedno kam, ale aby vás nenašli. Já nesmím vědět kam, přečetl by si to v mých myšlenkách Sam. Bello, nemáme moc času. Musíme jet hned." Dořekl a mě to v mozku začalo šrotovat. Chvíli jsem na něj jen tak divně koukala, než jsem vstřebala to, co mi právě řekl. Poté se mi ústa začala kroutit do úsměvu. "Jakobe, ty mi vážně chceš pomoct? Sice nic nechápu, ale souhlasím." A tak jsem o necelou hodinku později seděla v čekárně před ambulancí. Ze dveří vyšel Carlisle. "Další pro..." Ani to nedořekl a už mě táhnul do ambulance. Jake šel poslušně za mnou. "Carlisle, poslouchej nemám moc času. Zavolej domů a řekni, že chci mluvit s Alicí. Na nic se mě zatím neptej, prostě to udělej." Vychrlila jsem na něj hned, jakmile se zaklaply dveře. Udělal to, co jsem mu řekla a podával mi telefon. Ten byl však několik kroků od mě. Nebyla jsem ještě zvyklá na to. že nemůžu chodit, a tak jsem se pohnula směrem k němu. To jsem ale neměla dělat. Z krku se mi vydral tichý výkřik bolesti a v očích mě začali pálit slzy. Jacob mě ihned podepřel, abych znovu nespadla a sám se natáhl ke Carlislovi pro mobil, aby mi ho mohl podat. "Alice, poslouchej mě, nemáme moc času. Přesně za půl hodiny buďte tak 5 kilometrů před hranicemi a čekejte tam na nás. Řekni Edwardovi, že je mi to moc líto. Alice musí to vypadat jako nehoda, aby Jake neztratil důvěryhodnost. Ale opatrně, mám zlomenou nohu. Tak za půl hodiny." Než stihla něco říct, telefon jsem už položila.  Carlisle se mi podíval na tu nohu a jak jsem předpokládala, dal mi ji do sádry. Všechno zatím klapalo přesně podle plánu. Jeli jsme směrem k La Push, když někdo dopadl na střechu. Tipovala bych to na Emmeta, jelikož se střecha o pár centimetrů prohloubila, až mě skoro bouchla do hlavy. Jacob zastavil auto, opatrně jsem vystoupila. Už jsem viděla Edwarda, jak ke mě jde s rozevřenou náručí, když mě Jake chytnul a svalil na zem. Něco nebylo tak, jak mělo. Ostatní naštěstí rychle zareagovali a nakrčili se do bojových pozic. Z lesa začali vystupovat jeden po druhém vlci. Nevím, co se stalo, ale něčí chlupatá ruka nebo spíš tlapa mě chytla a utíkala se mnou někam pryč. Ale já pryč nechtěla. Chtěla jsem za Edwardem. Chtěla jsem se mu schoulit v náručí a poslouchat jak brouká melodii, o níž jsem nevěděla kde ji vzal.