VST: Část 8.

Jsem tu a nesu na křídlech múzy další kapitolu... :D Teď vážně, máte tu další kapitolu, která se (doufám) zalíbí a "splní" očekávání ohledně toho, jaká je trestní "spravedlnost" na pražské Základně... :D m.

Kárné řízení

Mohla jsem očekávat nějaký jiný výsledek než ten, který nakonec vyšel. Ne. Ale přesto mě naštvalo, že Rada mě nepozvala na Kárné řízení ale rovnou na rozsudek mé viny a sdělení mi mého trestu.

,,Marie Černá, varovali jsme vás před výtržností a rvačkami mezi Lovci..." začal jeden seschlý stařík, jenž si říkal Představená rady. Ve Phoenixu by se neprobil ani do Rady jako takové.

,,Varovali jste mě před vraždou, pane, ne před bojem." odvětila jsem sladce a nevinně.

,,Máte pravdu. Ale určitě jste natolik inteligentní, že vám mělo dojít, že nemáte nikoho napadat..." začal znova ten seschlý stařík. Byl to Aleš Schmid, pocházel z německého Stanoviště a pokud vím, držel s Romanovým otcem za jedno. Už cesto sem jsem se rozhodla, jaký modul chování použiju. Budu hrát neviňátko, které potřebuje ochranu, ne trest. Možná to dokonce i vyjde... ?

,,Ale já jsem to nebyla! To Roman na mě poštval svého přítele..." hlas se mi zlomil a do očí mě tlačily hrané slzy. Rozechvělou rukou jsem ukázala na Romana, který se na mě mračil. ,,On mě kouzlem zaklel a já se pak chovala jako nějaké... jako... jako zvíře!" vzlykla jsem a schovala si tvář do dlaní. Skrz švíry mezi prsty jsem sledovala reakci Rady. Byly ohromení a zmatení. Myslím, že dobrý začátek...

,,Prosím, já to nechtěla udělat! Netrestejte mě, maminka by se na mě zlobila!!" vyhrkla jsem a očima plnýma slz jsem se na všechny srdceryvně podívala. Kuj železo, dokud je horké... Rada do jednoho znejistěla. Před sebou sice měli složku s mým spisem, ale o to, co jsem předváděla tam určitě nebylo ani slovo. Fajn, možná si vyhraju i spravedlivé souzení... napadlo mě bláhově. Zahrála jsem, že jsem se zastyděla a rychkle si otřela slzy.

,,Promiňte." pípla jsem a celá rudá sklopila pohled k mým botám. Zahambeně jsem si utírala oči. ,,Já..." brada se mi roztřásla v přesné imitaci zadržovaného pláče. ,,Já se jen strašně bojím..." šeptla jsem velice tiše. Nejraději bych si zatleskala. Tak mistrovsky jsem snad ještě na nikoho boudu nehrála. Byla jsem na sebe pyšná, škoda jen, že se tímto vystoupením nebudu moct pochlubit. Roman pukal zlostí. Koutkem oka jsem viděla, že mé divadélko zabralo. Rada si mezi sebou šeptala a já zaslechla něco jako: Roman by byl schopný ji očarovat. Ale bohužel si toho všiml i dotyčný, který byl se mnou v místnosti a jen tak to nenechal.

,,Ona to hraje, strýčku! Je to malá prolhaná děv..." zasyčel blonďák a byl ihned přerušen.

,,Ovládej se!" zahřměl Představený a přísně se na Romana podíval. Já se choulila, jako bych se Romana bála a nejistě od něj udělala dva maličké krůčky. Ale Romanova slova měla bohužel drtivý účinek. Schmid už se na mě díval střízlivýma očima a pár dalších (naštěstí méně něž polovina Rady) se na mě dívalo podezíravě. Smutně jsem se pod jejich pohledem schoulila ještě více. Sakra, debilní hajzlík! V duchu jsem na Romana zuřila.

,,Napadení tří nováčků..." začal Schmid hlasem oproštěným o emoce, ale tentokrát ho přerušil někdo jiný, než já.

,,Chceš mi tvrdil, Ale, že tenhle drobek napadl Romana, Pavla a Vladimíra?" zeptala se pochybovačně jediná žena v Radě. Neznala jsem jí, ale rezavé vlasy jí prokvétaly stříbrem, nazelenalé oči seděly v příjemné tváři s vráskami od smíchu. Byla to mohutná žena, rozsochatá, ale vedle mužů stejně vypadala drobná. Snad až na Představeného, ten byl vyhublý jak vyžle. Neřekla bych, že nemá co jíst, spíše už ho chuť k jídlu přešla a smrt mu klepe na dveře. Stejně se na Lovce dožil až neuctivého věku. Celkem jsem ho litovala. Lovec má skončit život na válečném poli, ne ve své posteli.

,,Ano Agneszko. Použila k tomu magii." odvětil Představený klidně a já vypískla.

,,Ale to bylo to kouzlo! Jak bych uměla kouzlit? Nikdy jsem se to, až na Plamen moci, neučila!" vyhrkla jsem ze sebe způsobem, jako bych se chytala každého stébla. Snad by podle toho mohli usoudit, že jsem naprosto vyděšená a mírnit trest na snesitelnou úroveň. Po mých slovech se začala Rada hádat. Schmid, ten parchant, mě chtěl na dva měsíce vyloučit. Agneszka zase chtěla potrestat Romana za "nepřiměřený vtípek". Aspoň není celá Rada úplně zkorumpovaná... pomyslela jsem si suše. Nakonec došli k závěru, který mě vyvedl z míry.

,,Na dobu neurčitou budeš vyučovat Přírodní vědy (matematika, fyzika, chemie, biologie...), jelikož stará učitelka padla při nějaké misi. Inteligenci i znalosti na to máš, takže v tom nevidím problém." odvětil Představený nerudně a já na všechny okolo stolu koukala jak vyoraná myš.

,,Já?!" vypískla jsem, když jsem se trochu vzpamatovala a zpět vklouzla do role. ,,A to budu učit všechny... bohyně Hell, to nejde! Vždyť já se stydím mluvit i před vámi... teda teď už ne, ale já... to nemůžu!" vyjekla jsem a tak docela to zděšení nehrála. Tohle vážně bylo padlé na hlavu. Ale Rada vypadala spokojeně. Zabila dvě mouchy jednou ranou.

,,Vždyť jsem mladší než polovina ostatních! Nebudou mě brát vážně! To už jste tam rovnou mohli poslat nějakého pro vyučování naprosto nevhodného adepta! Vyšlo by to nastejno, nedokážu je něco, cokoliv naučit!! Ostatní, počínaje tady panem Císařem se na mě vyserou a já budu moct učit tak nanejvýš mouchy na oknech!!" vyhrkla jsem a cítila, jak se třesu. Role nevinné křivě obviněné ať jde k čertu, toto jim musím rozmluvit. Přece něco takového nemohou myslet vážně?! Tohle je volovina. Tohle je blbost... Rada se však na mě vážně podívala a já pochopila něco, co mi mělo dojít hned při tom, kdy mi tu zprávu sdělili. Oni nechtějí učitele, který něco vážně naučí. Oni jen chtějí obětního beránka, na kterého potom tu vinu za nedotažené vzdělání budou moct shodit. Chtějí mít čistý štít, co se týče toho, že ve skutečnosti vzdělání svým "ovečkám" poskytli. Pokud se Mezinárodní komise Lovců rozhodne tuto věc prošetřovat, všechno shodí na mě. Co na tom, že v podstatě takový úkol není možný splnění. Hlavně, že oni pak na koberečku nadřízených mohou zapřísahat, že se o vzdělání postarali. Udělalo se mi zle.

Pak mě napadlo něco jiného. Už jsem nic nehrála. Hlas jsem měla ledový a tón hlasu nevěstil nic dobrého.

,,Co mé vlastní vyučování, Český jazyk, literatura, dějepis, cizí jazyky, etiketa, informatika..." vysypala jsem ze sebe jedním dechem a nebyla vůbec vyděšená. Jen lhostejná a smířená. Věděla jsem, jaká bude odpověď. Rada se už přece rozhodla. Členové mého Kárného řízení si mě přelétla pohledem, jenž jsem vážně nedokázala identifikovat.

,,Jem si jistý, že tak inteligentní dítě jako ty, to nějak zvládne naučit se to samo. Učitelé ti koneckonců mohou vysvětlit vše, co nebudete chápat." odvětil Schmid vlažně a zvedl se k odchodu. Propalovala jsem ho pohledem, dokud nezmizel za rohem. Tohle byla naprostá volovina. To snad nemyslí vážně. Ale dobrá. Nechtějí výsledky a ani je neočekávají. Ale budou je mít. Já jim dokážu, že ze mě si obětního beránka dělat nebudou! No a co, že tím jim vůbec neuškodím, právě naopak je zachráním, chci jim jen vymazat ten samolibý pohled z obličeje, chci jim tam vtisknout výraz překvapení a ohromení. Výraz úcty. Aby věděli, že Meye Dark není jen tak někdo.

Vyšla jsem ze dveří, následována Romanem. Na toho ale zavolala Agneszka (všimla si vražedného pohledu, který na mě upíral a nevěštil nic dobrého... tudíž mě zachránila, nebo prostě od Romana vážně něco potřebovala?) a to mi dalo dost času na to zdrhnout a nepošramotit si tím svou čest. Toho jsem ještě stále zmatená a vyvedená z míry využila. Přesto ve mě narůstala nová emoce. Tichý, ledový vztek a opovržení.

..........

Nějak jsem se dokázala dostat k východu ze Základny, ale příliš pozdě jsem si všimla jednoho hlídače. Tudíž jsem nemohla jít si zaběhat do lesa, když už se to tak nakrásno nabízelo. Namluvila jsem hlídači něco o tom, že jsem se jen šla nadýchat čerstvého vzduchu, ujištovala jsem ho, že nikam se utéct nechytám a demonstrativně jsem si sedla na schody přede dveřmi. Pod přísným dohledem toho Lovce jsem se sice necítila nejlépe, ale zpátky se mi zatím nechtělo. Díky Kárnému řízení (tady se drby roznášejí ještě rychleji, než ve Phoenixu!!) jsem měla nálepku průšvihářky. Docela mě to štvalo.

,,Marie." ozval se hlas, který jsem rozhodně slyšet nechtěla. Gabriela si ke mě přisedla a něco mi podávala. Byl to prsten. Překvapeně jsem se na něj dívala, ale pak jsem si ho vazal a prohlížela si ho. Obyčejný kroužek, na němž byly vyrytí démoni mých rodičů.

,,Co to je? Vlajka příměří?" zeptala jsem se ale prsten si zkoušela. Nepasoval mi na žádný prst na pravé ruce, což mě zmátlo. Pak jsem si prstýnek vyskoušela na levé ruce... a pasoval mi na prsteníčku. Nenosí se na tomto prstě jen tak náhodou svatební prstýnek? pomyslela jsem si jak pobaveně, tak trochu zmateně. Byla jsem si jistá, že problém nebyl v tom, že mám divné prsty, ale prsten chtěl jen na určitý prst. Snad ho Gabriela nějak nezaklela?! Příliš pozdě jsem si uvědomila, že mohla ten prstýnek zaklít tak, aby mě pomocí něj mohla sledovat. Snažila jsem se prsten sundat, ale nešlo to. Donutila jsem se v panice na Gabrielu ani nepodívat a nedopřát jí tak toho potěšení. V myšlenkách jsem ihned byla v jídelně a přemýšlela, jestli by bylo moc divné, kdybych požádala o kousek roztátého másla. Pak mě ale napadlo, že by k tomuto stačilo i obyčejné mýdlo.

,,No... viděla jsem, že ten prstýnek budeš nosit. Přišla jsem do tvého pokoje, (mám klíč, pamatuješ?), a uviděla jsem ho. Hned na to jsem měla vizi, že ho nosíš a tak jsem ho dala spravit, abych si to u tebe trochu vyžehlila. Možná jsi na to pozapomněla, ale jsem tvoje ochránkyně, neměli bychom na sebe být jako vzteklé kočky. A jelikož jsem tvá ochránkyn, tak mi ten tvůj přítel vážně leze na nervy. Nemůžeš mi to vyčítat..." přerušila jsem Gabrielinu řeč.

,,COŽE je to za prsten?" vyjekla jsem. Prosim, ne, prosím, ne, prosím ne!

Konec kapitoly najdete: ZDE!