VST: Část 6.

Dáreček

Mrzutě jsem se vracela zpět na Základnu. Lovcům, kteří mě téměř obklíčili (zřejmě je nějaký Mystik navedl, kterým směrem duch leží... asi tu Gabrielu zaškrtím), jsem se vyhnula jen s vypětím všech sil. Mel, který téměř definitivně vyprchal, mi už nedodával sílu, ani rychlost a ani mě nechránil proti lezavé zimě. Celé tělo jsem měla chladem ztuhlé a pocit, že co nevidět mě někdo musí chytit, nebyl zas tak od věci. Ale na to mě otec cvičil moc dobře. Ani ne za deset minut už jsem proklouzla vchodem zpět do Základny a unaveně šla do svého pokoje. Třásla jsem se zimou a vážně uvažovala nad horkou sprchou. Čert vem, že jsou společné!

Přede dveřmi mě ale čekalo nemilé překvapení. Gabriela se klidně opírala o stěnu a s poklidně zavřenýma očima vypadala, jako by spala. Když jsem si jí tak prohlížela, byla dost podobná Erikovy. Dlouhé černé vlasy, proteď zavřené, ale modré oči. Ale Gabriela přesto byla jiná. Snad... Erik vzbuzoval úctu už svým vzhledem, nejen svým jménem. Zajímalo by mě, proč to tak cítím. Co má Erik a Věštkyně ne?

,,Tak?" ozvala se Gabriela, když jsem už asi minutu jen stála před vlastními dveřmi a ani jedna z nás se nepohnula. Otevřela oči a s úšklebkem si mě přeletěla pohledem.

,,Co tak?" zavrčela jsem podrážděně. Konečně jsem se pohla a odemykala své dveře. Pak jsem do nich vklouzla, ale zatím je nezavírala. Jen přivřela.

,,Vydáš mi konečně toho ducha?" odvětila Gabriela pohrdavě a stále se nepohnula ze svého místa vedle mých dveří. Klidně tam napůl stála, s poklidně přivřenýma očima mě pozorovala. Povzdechla jsem si. Nemůžu jí Ducha... Liama vydat! Ale... vše by pak bylo tak jednoduché...

,,Nenašla jsem ho." zavrčela jsem. ,,Tři hodiny v zimě a chladu a nakonec toho parchanta ani nenajdu..." zamručela jsem si pro sebe tak, aby to vypadalo, že jsem nechtěla, aby to Gabriela slyšela. Přitom jsem zavírala dveře. Klapnutí dveří znělo nějak podivně. Snad... jako bych uslyšela nějaký svist a uviděla blesknutí. Pak jsem si řekla, že jsem jen přetažená. A to blesknutí byl určitě jen záblesk na klice. Odraz světla... 

Opřela jsem si čelo o dveře a objala si ruce pažemi. Slyšela jsem, jak si Gabriela podrážděně povzdechla a po chvilce setrvání odcházela. A pak se stalo něco podivného. Cítila jsem počínající bolest v hlavě a zamračila se. Vždyť Samael jsem už dnes měla! Přesto jsem si pro secmet došla a dala si jeden malý lok. Hned mi bylo líp, ale stále jsem se třásla.

Byla mi najednou tak strašná zima. Ta zima ale byla uvnitř mě, nejen na povrchu mého těla, což způsobil ten tříhodinový pobyt venku. Pocházela ze mě. Zjevila se zničeho nic, ještě dříve, než jsem se napila Samaelu. Udeřila na mě tak tvrdě, že jsem při cestě k secmet málem při zakopnutí spadla. Rozlezla se mi uvnitř těla dokonce natolik, že zastínila bolest, jenž doprovázela vypití Samaelu, což byla výhoda. Samaelovy bolesti jsem sice zvládala bravurně, ale příjemné to nebylo. Ale ta zima také pak potlačila teplo, které se mi rozšířilo po těle vždy, když bolest odezněla. Otřásla jsem se.  Zavřela jsem oči a svezla se do dřepu. Secmet jsem svírala prsty rukou a snažila se nezačít vzlykat.

Ten chlad mnou prostupoval a probouzel ve mě všechny špatné vzpomínky.

Smrt otce. Smrt toho vlkodlaka, který byl tak lidský. Mou vlastní smrt. Schovala jsem si obličej do dlaní a ucítila, že mi po něm stékají slzy. Co se to děje? panikařila jsem. Bála jsem se. Obrazce na mě útočily a já chtěla utéct, ale chladem zmrzlé tělo se ani nepohnulo. Lapala jsem po dechu, znovu jsem cítila zuby bořící se mi do hrdla a pak se mi vybavila ta tma. Ten okamžik, kdy jsem vlastně.... nebyla. Kdy jsem zemřela. Pak se mi vybavila tělocvična a matka ke mě mířící. To byl ten okamžik, kdy mi řekne, že otec je mrtví.

Pak další vzpomínka. Měla jsem koťátko, krásné kotě, které jsem našla na ulici a v tu chvíli si ho zamilovala. Otec ho utopil. Neměla jsem to vidět, ale tajně jsem nakukovala za dveřmi koupelny. Otec mě cvičil až moc dobře na to, aby mě zamčené dveře zastavily. Myslím, že to věděl dříve, než uviděl můj zničený obličej, když se otočil. V ruce mourovatou kouli. To kotě ani nevypadalo jako zvíře. Vypadalo jako mokrý hadr. A to mňoukání, s kterým se loučilo s životem a zoufale bojovalo... Dodnes mám pocti, že otec si byl jistý, že mu budu nakukovat za ramenem, že se z toho pokoje dostanu. Asi mi tím chtěl dát další lekci. To ale nemohu vědět jistě... Otec to musel udělat, veterinář mu řekl, že kotě trpí nějakou nevyléčitelnou nemocí. Veterinář ho nemohl uspat, jelikož nové zásoby léčiv měli dorazit až za dvě hodiny. Otec souhlasil, že se o to postará sám. A já to viděla. V tu chvíli jsem otce nenáviděla. Poprvé a jedinkrát v životě. Nic o nemoci kotěte jsem nevěděla. A otec se mi to nijak nesnažil vysvětlit. To až matka se ho zastala a zavedla mě k tomu veterináři, jenž její slova potvrdil. Dva týdny jsem se pak otci nedokázala podívat do očí. Ale bylo mi sedm let. A dětská paměť byla v té době tak nespolehlivá... 

Dále se mi vybavil okamžik, kdy jsem přišla domů a oznámila, že jsem byla až druhá nejlepší, už ani nevím v čem. Ten obličej, to zklamání, s jakým se na mě otec podíval, bylo nesnesitelné. Chtělo se mi křičet, že ostatní byli starší a měli větší šance než já. Otec se však sebral a odešel. Zklamaně jsem se dívala na venkovní dveře, kterými odešel. V ten okamžik jsem byla tak zoufalá, že mě ani matka nedokázala utěšit.

Choulila jsem se na zemi, když někdo zaklepal. Chlad se už dávno rozšířil do celého mého těla a já tiše úpěla. ,Liame! Liame! To děláš ty?!' křikla jsem v duchu zoufale a třas rukou byl téměř nesnesitelný. Vzpomínky mě doháněly k šílenství, realita se mi míchala s minulostí, do duše se mi ostrým nožem zařezávala další a další zlá vzpomínka, která ve mě existovala. I to, co jsem úspěšně zapomněla se mi opět vybavilo. Sevřela jsem si ruce mezi koleny, ale nemělo to smysl. Místo toho mi totiž začaly drkotat zuby. Napůl klečela, napůl jsem seděla na zemi, ruce mezi koleny a houpala jsem se dopředu dozadu. Snažila jsem se zarazit slzy stékající mi po tváři ale... nešlo to.

,,Marie, jsi v pořádku?" hlas byl známý, ale než jsem ho pozanla, vtáhla mě do sebe další vzpomínka.

Vzpomínka do níž se vmíchalo ptáče prolezlé larvami mouchy. Růžové holátko. Měla jsem šest let a strašně mě to vyděsilo. Další vzpomínka, tato se mi zařízla hluboko do duše a já tlumeně vykřikla a zároveň vzlykala. Matčin zraněný obličej tehdy, když jsem jí neúmyslně, kvůli Samaelu řekla, co si o ní myslím. Můj děs, když mi ve dveřích chladně oznámila, že jedu pryč. Smutek, když jsem našla dopis na rozloučenou, který vlastně ani dopisem na rozloučenou nebyl. Byl to jen papír s instrukcemi, co mám dělat a pak tam bylo pár řádků plných obvinění a hořkosti.

,,Marie!" ozvalo se další zaklepání. Vniklo do děsivé vzpomínky ve které jsem viděla jednoho Temného rdousit člověka. ,,Otevři!"

Morda zarudlá krví člověka, ta slast v očích Temného. A svůj vlastní děs, když se pak Temný otočil přímo na mě. Mohlo mi být jedenáct let a otec mi chtěl ukázat lov skřetů.

Kdo to byl? Ten hlas? zazmítala jsem se a chytila se za hlavu. Téměř jsem si trhala vlasy z hlavy.

Vyplula další vzpomínka, bratr vlkodlaka, kterého jsem zabila jako prvního. Ta bolest v jeho očích a ten smutek. Zoufalá touha pomstít mrtvého příbuzného. Jediného příbuzného. 

Čí to byl hlas? Kdo, kdo to se mnou mluví. Kdo se dostal přes děsivou pavučinu mých nočních můr?! uniklo mi tiché zasténání.

Vybavilo se mi, jak jsem se Liama bála, když jsem večer ležela zachumlaná v přikrývkách a jeho černé oči plné nenávisti si mě hladově přeměřovaly. Ještě jsme se neznali. 

Nebyl to snad Erik... ? Nevolá mě Erik?! Vzpomínky pomalu bledly. Jako by je něco tlumilo. Co tu dělá? Nesmí mě takhle vidět! Zatřásla jsem hlavou a poslední vliv zimy ve mě pustil mé strašné vzpomínky zpět do mých hloubek duše. Zmateně jsem se rozhléžela, překotně si utírala slzy a celá se vzpamatovávala z toho šoku, co jsem právě prožila. Až po nějaké chvíli neklidného ticha jsem se zmohla na odpověď, musela jsem hledat hlas.

,,Jo! Jsem... v pořádku... Počkej okamžik... už jdu!" křikla jsem nejistě a vlastní hlas mě vyděsil. Byl to zničený, roztřesený hlas. Vrazila jsem si facku a pak se nejistě postavila. Kolena se pode mnou podlomily a já se chytila stolu vedle sebe, ale shodila něco na něm. Bylo mi to jedno. Odkašlala jsem si a když jsem měla pocit, že se ovládám, tak jsem pokračovala.

,,Byla jsem... byla jsem ve sprše! Převlékám se!" křikla jsem přes dveře a rychle se vrhla ke skříni. Potěšilo mě, že můj hlas zní lépe... téměř normálně. Zato mě silně znepokojilo, že se mi neovladatelně třesou kolena. Chlad z těla pomalu ustupoval a mizel. Kde se vzal? Co to bylo? A hlavní otázka... vrátí se? děsila jsem se. Bylo to Gabrielino kouzlo? Způsobil to Liam? Erik to být nemohl, jelikož jakmile se ozval ON, tak ta zima začala pomalu ustupovat. Ano! Přišel Erik a začalo to ustupovat! Nemá to něco společného s ním?! Natáhla jsem na sebe nějaké bílé triko a černé úzké jeansy. Pak jsem si rychle a roztržitě učesala vlasy do vysokého ohonu a odlíčila jsem se. Ruce se mi ještě pořád třásly a když jsem si s tampónkem dloubla do oka, pálení tím způsobené jsem téměř necítila zato vytryskly další slzy i když už né tak velké a horké, jako předtím. Na to jsem byla příliš unavená. Gabriela koupila líčidla odolná vodě, ale i tak už mé líčení bylo strašné. Polkla jsem a potlačila poslední známky chladu někam hluboko do mě, stejně jako vytlačila ty odporné vzpomínky, z kterých jsem se před chvíli zhroutila.

Ke dveřím jsem se dostala až za tři minuty. Zadýchaně jsem je otevřela a přivítal mě Erikův potutelný úsměv. Přesto jsem v tom možná zahlédla náznakl obav... ? Nebo jsem vážně tak zoufalá z toho, že je to můj jediný přítel, že jsem si to vybájila? Seděl naproti dveřím, opřený o stěnu a prohlížel si mě. Neušlo mi, jak si o chvilku déle prohlížel můj obličej, potažmo, mé oči od pláče a zarudlý nos. Zarazila jsem se, když jsem si ho prohlédla. Zdálo se mi, že je... že z něj vyzařuje potlačovaná energie připravená co nevidět vybouchnout. Polkla jsem a vyhla se jeho pohledu. Zarazila jsem se dříve, než jsem mohla instinktivně ustoupit. Cítila jsem ve vzduchu dravost a náznak divokosti.

,,Hádám že Lovkyně Nelovkyně, stále jsou ženy strašné, co se týče jejich vzhledu, hm?" odbroukl Erik a vztával. Podivný pocit z Erika zmizel a já si v duchu oddechla. Narovnala jsem se (jako bych se zbavila obrovské tíhy na ramenou) a napůl se na Erika usmála. Dokud na mě nezaútočila připomínka toho, co se mi před chvíli stalo. V první chvíli jsem měla pocit, že se znovu rozbrečím, ale rychle jsem podobné pocity potlačila. Nesmím... nesmím se zhroutit!! Nafoukla jsem tváře a uvažovala, že Erika spražím nějakou ostrou poznámkou, za to, co řekl, ale nechala jsem to plavat. On se koneckonců taky neptal proč jsem brečela. Jsem si jistá, že poznat to musel. Ale... Pak jsem si ale řekla, že tak lehce mu to zase projít nenechám! Mohl by si na to zvyknout!!

,,Nech si toho, ano?" odvětila jsem s hraným smíchem a bouchla ho do břicha. Jemně. Roztřesené ruce byly tak slabé, že jsem se divila, že jsem i to pohlazení dokázala. Natáhla jsem před sebe ruce, jako bych si prohlížela nehty a vděčně jsem si uvědomila, že ruce se mi už netřesou. Nevědomky jsem si přejela rukou pod očima, jako bych si upravovala make-up, ale ve skutečnosti jsem kontrolovala, jestli tam nejsou slzy.

,,Máš něco s očima?" zeptal se Erik po chvilce, kdy jsme mlčky šli po schodem (potěšilo mě, že nechtěl jet výtahem).

,,Ne..." odvětila jsem rychle a koukla se stranou. Věděla jsem, že je mám zarudlé a ani líčení by to nedokázalo skrýt. Proto jsem vyšla nenalíčená. Co kdyby mě ten záchvat popadl znova? Hell, jen to ne! Prosím!! Málem jsem se roztřásla, ale rychle jsem začala myslet na něco hezkého. Nejdříve na běh slunným lesem, ale potom jsem zaslechla hudbu a začala tedy myslet na tanec. Působilo to až zázračně a já uvolnila bolestně napnuté svaly. Ještě chvíli a zítra bych se nemohla pohnout. Erik naštěstí nic nerozebíral a zbytek cesty jsme šli mlčky. Napadlo mě, že jsme celkem povedená dvojka. Oba jsme věděli, na co se toho druhého neptat a co více nerozebírat. Takle by nám to mohlo vydržet dlouhou dobu, než se poprvé pohádáme. Pokud vůbec.

,,Potřebuju si zajít na toaletu." odvětila jsem, když jsme zrovna jednu míjeli a než mohl Erik cokoli říct, už jsem tam vklouzla. Došla jsem k umyvadlu a podívala se do zrdcadla. Vypadala jsem strašně, ale lépe, než před tím. Opláchla jsem i obličej a pak si jej jemně usušila ubrouskem. Nakonec jsem zavolala, váhavě, na Samael uvnitř mě a nasměrovala ho na svou tvář. Nejitě jsem s ním manipulovala, až se konečně dostavil kýžený výsledek. Oči byly opět jasné, pod očima jsem neměla ani kruhy, ani nic jiného, nos jsem měla normální a pleť získala zdravou barvu. Vypadala jsem dokonce zdravěji, než předtím, co se stalo v mém pokoji. Takhle to dělá i Gabriela? Vyšla jsem ze záchodků ven a zářivě se na Erika usmála.

,,Vše v pořádku?" zeptala jsem se, když se na mě pozorně zadíval. Hlas se mi nezachvěl. I to Samael vyspravěl.

,,Jsi nalíčená?" zeptal se Erik váhavě a já se na něj naoko naštvaně zamračila.

,,To není moc zdvořilá otázka!" podotkla jsem se smíchem, ruku mu prosmýkla pod jeho a takto do něj zavěšená pokračovala v cestě. Ale ten chlad uvnitř, přestože téměř zmizel, vyčkával. Skouskla jsem si ret. Toho se budu muset co nejdříve zbavit...

Dále: http://moira.pise.cz/23687-vst-cast-6.html