VST: Část 14.

Oproti minulé kapitole je toto naprostá slabota, spíše takové souhrnné popisovaní situace, ale i tak doufám, že se bude líbit... m.

Ošetřovna

Hrdlem mi stékalo něco neuvěřitelně sladkého. Lahodného, bylo to to nejlepší, co jsem kdy v životě jedla či pila. Lačně jsem hltala tu dokonale chutnající tekutinu, dokud mi někdo zdroj toho něčeho neodtáhl od úst. Hned, jak mi přestala tekutina stékat do úst jsem si uvědomila, že se můžu hýbat. Ani jsem si neuvědomila, že hýbat se nemůžu, kromě polykání toho nektaru mě nic nezajímalo. Snažila jsem se hmátnout po zdroji toho léku, ale zřejmě už byl mimo můj dosah. Olízla jsem si rty a pak zamrkala. Byla jsem... ve svém pokoji? Pomalu jsem se zvedla, očekávajíc závratě. Pamatovala jsem si úplně dokonale vše, co se stalo předtím, než jsem omdlela. Vždy potom, co ze mě Liam pil, jsem měla závratě. Dnes ale kupodivu ne.

Erika, který seděl v rohu mého pokoje jsem si nevšimla, dokud se nepohl. Zděšeně jsem sebout trhla, jelikož byl v mém pokoji. Byl v mém pokoji. Někdo byl v mém pokoji, když jsem spala! Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Nefungovalo to. Třásla jsem se rozčílením.

Začala jsem výhružně vrčet. Nedokázala jsem se ovládnot. Erik dal ruce před sebe v chlácholivém gestu a všimla jsem si, že si bezděky mne levé předloktí. Tajemně se usmíval, jako by právě vyhrál nějaký důležitý zápas. Obezřetně jsem si ho prohlížela a ještě jednou si bezděky olízla rty. Zůstala tam sladká chuť, která ale nezvratně mizela.

,,Co to bylo?" zeptala jsem se zvědavě a převalovala tu chuť po jazyku.

,,Lékaři mi řekli, že ti to mám dávat každou hodinu." odvětil Erik s pokrčením ramen a já ho probodávala pohledem.

,,Že  TY mi to máš dávat každou hodinu? Proč ne Gabriela?" zeptala jsem se možná až moc příkře. Je snad moje ochránkyně, ne? A nechá mě samotnou v pokoji s cizím mužem, navíc, když bylo docela dost možné, že jsem v bezvědomí a nebudu se moct bránit? To se mi ani trochu nelíbilo. Díky Chasie, babičce z matčiny strany, jsem měla tak trochu starou školu, co se týče těchto věcí (to je ale podivné, a plazení se po sobě s jedním babiččiným přítelem mi nevadilo...).

,,Gabrial musí obnovovat ochrany okolo Základny." odvětil Erik s pokrčením ramen a najednou zvážněl. ,,Kdo byl ten duch?" zeptal se Erik ostře a já se naježila. Cítila jsem se ohrožená. Duch, Duch... na mysl mi přišlo, co jsem Liamovi řekla a pocítila osten nejistoty. Co jsem to provedla? Dá se to vyvrátit? Popravdě jsem teď litovala, že jsem ho tak zbrkle vyhnala. Pak jsem si však vzpomněla, co mi (chtěl a málem) udělal. Ne! Nebudu nic vyvracet! Liam věděl, co dělá, a mohl by to zopakovat!!

Bublal ve mě vztek, ale pomalu byl nahrazován lítostí. Ale stejně... je to LIAM !

,,Nikdo! Nějaký duch, který se na mě nalepil při návratu na Základnu. Nevím odkud se vzal." zavrčela jsem co nejklidněji jsem dokázala a v mysli zarazila dva hádající se hlasy. Stejně ten, který Liama zavrhoval, vyhrával. Ale ten, co ducha zastával byl jen o fous slabší.  Erik se nevěřícně zasmál a to mi pomohlo se soustředit na něco jiného.

,,Vy dvě jste dokonce měli dopředu nachytanou historku toho, co se stalo..." hlesl nevěřícně.

,,Cože?" zeptala jsem se. Chvilku jsem nechápala, než mi došlo, o čem mluví. ,,Co říkala Gabriela?" vyhrkla jsem se a nedokázala potlačit zvědavost v hlase.

,,V podstatě to samé co ty." zamumlal Erik a já na něj překvapeně koukala. Pak jsem se ovládla. Co jiného taky mohla říct, že? Říct jim, že je to můj duch, letím ze Základny rychleji, než by dostaly ochrany Liama za hranici. Vlastně nedostaly, Liam je na ochrany moc silný... Přestože neměl, toto zjištění mě zahřálo u srdíčka. Opět jsem se donutila soustředit na Erika, který tu byl se mnou a pečlivě mě sledoval. O čem že jsme to mluvili? Aha...

,,To je dobrý nápad..." šeptla jsem si pro sebe. Měli jsme se na něčem domluvit... Co když teď v našich výpovědích vzniknou nesrovnalosti? Koutkem oka jsem postřehla, jak se Erik chce na něco zeptat a předběhla jsem ho. Nechtěla jsem už žádné další nepříjemné otázky. Plácla jsem tedy první, co mě napadlo. A to souviselo s doznívající chutí té tekutiny na jazyku. Měla jsem problém potlačit další olíznutí rtů.

,,Nevíš, co ti to lékaři dali za... sirup?" zeptala jsem se a mimoděk si znovu olízla rty (bylo to tak instinktivní, že jsem to prostě nedokázala zarazit), kde už byla jen vzpomínka na skvělou chuť toho léčiva. Doktoři tady na Základně se překonali, chuť to mělo výbornou a cítím se jako rybička. Erik se znovu pousmál.

,,Netuším." odvětil a znělo to pobaveně. Jako by věděl něco, co já ne. A to něco bych zřejmě měla vědět, jelikož to vypadá jako nepřehlednutelná drobnost, která by mi ale měla být jasná.

,,Asi se jich zajdu zeptat..." uvažovala jsem nahlas a najednou mi úplně přestalo vadit, že je Erik se mnou v pokoji a já jsem jen ve spodním prádle. Počkat, já jsem jen ve spodním prádle?! Přitáhla jsem si na sebe přikrývku a sytě zrudla, když jsem si to plně uvědomila.

,,Ehm... nemohl by jsi se otočit?" odvětila jsem naprosto zrozpačitělá a dívala se stranou. Erik se uchechtl, ale otočil se. Měl tolik slušnosti, že nepřipomínal, že mě napůl nahou viděl minimálně deset minut. Pak mi došlo něco jiného. Nesvlékl mě náhodou Erik sám? Zaúpěla jsem. Vzpamatovávala a odhodlávala jsem se k vylezení z postele minimálně dvě minuty. A argumentovala jsem si věcmi typu: Nemůžeš tu zůstat věčně... Což byla potupující slabota. Další problém byl ale v tom, že Erik stál rovnou vedle skříně. Poraženecky jsem si povdechla a smiřovala se s faktem, že dnešní probuzení je vážně nešťastné.

,,Neotáčej se..." varovala jsem Erika a ten něco pobaveně zamumlal. Ujistila jsem se, že mě nepozoruje zrcadlem a došla jsem až k němu. Erik mimoděk ztuhl, ale já se jen přes něj natáhla ke skříni a vytáhla první dva kousky oblečení, které jsem nahmátla. Pak jsem se otočila s úmyslem se vrátit zpět do postele, když jsem zahlédla v okně tvář. Liam! Ztuhla jsem a nevěděla, co dělat. Mrkla jsem... a najendou už tam nebyl. Promnula jsem si oči a cítila se strašně unavená. Nejspíše se mi to jen zdálo.

,,Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se tiše. Ani mě nenaštvalo, že jsem si vzala až moc upnutý top s až moc velkým výstřihem a minisukni. Erik mlčel, všimla si, že se zamyšleně dívá do země a stále se ke mě neotočil.

,,Ani né pět minut." odvětil nakonec a já se nevěřícně dívala do jeho zad. ,,Hned, jak jsem ti dal ten lék, vzbudila jsi se." odvětil Erik a do hlasu se mu opět vloudil ten veselý tón. Konečně se otočil, ale přestože jsem viděla jeho tvář, nedokázala jsem odhadnout, nad čím přemýšlí. Vzdala jsem tedy tu zbytečnou snahu a zaměřila se na další věc, která mě zajímala.

,,Budu za nimi muset zajít a zeptat se na složení..." mumlala jsem si pro sebe, když jsem si do sukně nějak dokázala schovat vystřelovací dýku. Mou nejmenší a zároveň nejzákeřnější. Uvažovala jsem, zda pro mě více znamená outfit nebo pohodlí a vyhrál můj cit pro oblékání. Vzala jsem si boty na mírném, ale i tak (na mě) moc vysokém podpatku.

,,Udělám to sám!" odvětil Erik lehce. ,,Zajdu na Ošetřovnu, stejně tam mám cestu." dodal nonšalantně. Opíral se o dveře a já se při pohledu na něj zachvěla. Jako bych najednou opět cítila jeho ruce na bocích, jeho dech za krkem, teplo jeho těla přitisknuté k mému... Dost!

,,To je dobrý..." broukla jsem a snažila se dýchat pravidelně a zklidnit poplašené srdce. Být nervózní a vyvedená z míry není moc dobrá kombinace s vysokými podpatky. Kryla jsem to tím, že jsem si upravovala podprsenku. Když jsem se upravila, stál Erik přede mnou a pevně mi svíral loket. Právě to mě donutilo zvednout pohled.

,,Vážně, udělám to sám, neobtěžuj se." odvětil Erik vážně a pousmál se na mě. Z toho úsměv mi naskočila husí kůže. Byl to dravčí úsměv plný agrese.

,,Dobrá..." šeptla jsem rozladěně a Erik se pousmál. Rozloučil se a odešel. Ve chvíli, kdy mě pustil, ztratila jsem oporu a zapotácela se. Na podpatky jsem VÁŽNĚ nebyla zvyklá, ale měla bych začít cvičit se v nich pohybovat bez problémů. Ne moc jistě jsem vyšla z pokoje.

..............

Kdo by k lékařům nešel, když mu to někdo tak urputně zakazuje? pomyslela jsem si, když jsem tam mířila a rozhlížela se, jestli Erika někde nevidím. Chovala jsem se jako malá, ale Erik probudil mou zvědavost....

Dostala jsem se na Ošetřovnu a sestřiček jsem se vyptala na to, kde má hlavní lékař kancelář. Nasměrovali mě ke dveřím, na které jsem posléze zaklepala. Ve svých botách jsem už alespoň pernamentně nebalancovala, což byl pokrok.

,,Dále!" ozval se unavený hlas. Vešla jsem a obezřetně jsem se rozhlížela. Ve velké prostorné Ošetřovně s řadami lůžek jsem se necítila dobře, byla jsem jako obnažená, při útoku jsem se neměla kde schovat, zato v menší kanceláři se mi dýchalo lépe.

,,Dobrý den, jsem Marie Černá. Máte chvilku čas?" zeptala jsem se. Starší muž, asi tak padesát let, na mě unaveně pohlédl.

,,Je to naléhavé?" zeptal se.

,,Ne." připustila jsem a náhle se zastyděla za to, že toho muže chci s takovou maličkostí obtěžovat.

,,Dobrá, chvilku vám mohu věnovat. co potřebujete?" zeptal se a pak jako by se mu v hlavě něco spojilo.

dále: tady