VST: Část 13.

Ehm... omlouvám se? Avšak pravdou je, že jsem na ec.keynet.cz úplně zapomněla. No snad se najde ještě pár šílenců, kteří mou povídku chtějí číst.. :)) m.


Přísahy a sliby

,,Jak jsi mě vlastně našel?" zeptala jsem zvědavě Erika. To mě opravdu zajímalo, přeci jen jsem se po městě potulovala dost dlouho na to, aby to zmátlo i špičkového stopaře. A právě to, že mě Erik našel ve městě, bylo tak zarážející. Mrštně jsem se proplétala mezi křovisky lesa. Byli jsme už jen kousek od Základny. Erik mlčel a nevypadalo to, že by se rozpovídal, tak jsem mírně zrychlila a vklouzla nenuceně před něj. Pak jsem mu zastoupila cestu a donutila ho zastavit. O krok jsem ustoupila, jelikož jsme stáli moc blízko. Erik se na mě neproniknutelně díval a pak si povzdechl. Bylo na něm dobře vidět, že to, k čemu se chytá, je mu silně proti srsti.

,,Zní to neuvěřitelně a možná trochu divně, ale myslím, že máme nějaké spojení." odvětil Erik velmi tiše a já málem spadla na zadek. Cože to řekl?! Navíc mi Erik nepřipadal jako ten typ chlápka, co řekne něco takového jen do vzduchu. Vypadá to, že to myslí vážně, leze mu to na nervy nebo je v koncích, když se mi svěřuje.

,,Co-že?" dostala jsem ze sebe překvapeně. Že já se na něco ptala.

,,Myslíš snad, že já se o své vůli dobrovolně toulám po nocích po městě a hledám zatoulaná děvčata?!" téměř zavrčel Erik a vypadal strašně unaveně. Zakryl si rukou oči a opřel se o strom vedle sebe. Já se donutila zavřít pusu.

,,Máš k tomu nějaký... důkaz? Je tu něco, co by to spojení vyvolalo? Je tu něco, co tvou doměnku potvrzuje?" vychrlila jsem ze sebe a pak se zarazila. JÁ přeci mám něco, co tu doměnku potvrzuje. Nejvyšší čas, abych šla s pravdou ven a Erikovi o prstenu řekla. Lepší příležitost určitě už nebudu mít. Ale Erik mě předběhl.

,,Já... jakmile jsem vyšel ven ze Základny, přesně jsem věděl, kde jsi. Stačilo se jen soustředit a já věděl, že tě určitě najdu. Cítil jsem, že jsi... v nebezpečí a nedokázal jsem odolávat nutkání najít tě. Věř mi, kdybych věděl, jak to spojení zrušit, už by se stalo." odsekl Erik a já se zarazila. Erik mě přišel... zachránit? Toto zjištění mě umlčelo. Nějakou chvíli jsme se s Erikem přeměřovali... já neschopná cokoliv říct, oněmělá ohromením a Erik viditelně nadmíru podrážděný a uštvaný. Kdybych se nechovala jako idiot a hned řekla Erikovi o prstenu, už dávno bych to měla z krku. Jenže já tam stála jak solnej sloup a než se odhodlala k tomu, co jsem chtěla říct, šance mi utekla.

,,Eriku, mám tvůj..." nestihla jsem to říct. Zaslechla jsem hlas, který jsem znala. A zaklela jsem. Zdá se, že má ochránkyně už mě hledá...

,,Počkej tady..." odvětila jsem a otočila se směrem k Základně, která nebyla ani deset metrů daleko. Díky Erikovi nás nikdo nechytil. Znal pasti okolo Základny a pověděl mi i nové rozmístění hlídek. Každé pondělí před večeří se vyměňují stráže, i když to tak v starém rozvrhu nebylo. Kdyby nebyl se mnou a neupozornil mě na novou hlídku, šla bych najistotu rovnou do náruče hlídačů. Napadlo mě, odkud to (že se každé pondělí mění hlídky) Erik ví a když jsem se mu podívala do očí, viděla jsem tam to, co bych zřejmě zahlédla ve svých vlastních očích. Ani jednomu z nás nedělají pravidla zrovna velkou hlavu. A předpisy jsou přeci proto, aby se porušovaly!

,,Proč?" zeptal se Erik. Byl viditelně rád změnou tématu. Že by přeslechl ten hlas v dálce bylo nepravděpodobné, proto jsem usoudila, že Gabrielu nezná a neví, co dokáže.

,,Mám tam uvítací výbor.." zavrčela jsem naštvaně. Erik se na mě zmateně podíval. Byla jsem ráda, že se ke mě nechová arogantně, jako ke všem ostatním. Byla jsem ráda, že mám zase přítele. Sice mě až neskutečně přitahoval, ale to se dalo zvládnout, když jsme od sebe měli dostatečný odstup. Slovo DOSTATEČNÝ bych měla asi zdůraznit.

Nepočkala jsem na to, co odpoví a rychlým krokem překonala vzdálenost od lesíku ke schodům do Základny. Gabriela už tam na mě čekala.

,,Co si myslíš, že děláš?! Co kdyby tě někdo z Temných dostal?" zasyčela na mě Gabriela a vrátný nás zvědavě pozoroval.

,,Gabrielo... jsem v pořádku..." šeptla jsem důrazně.

,,To cítím! Lov skřetů?! Jsi šílená? Co kdyby jich bylo více? Ani TY se nedokážeš ubránit přesile..." Gabrtiela mě chytila za ramena a zatřásla mnou.

,,Gabrielo! Uklidni se... jsem v pořádku..." šeptla jsem tiše a ucítila, jak se najednou těsně za mnou něco protáhlo. Usoudila jsem, ale že to byl jen průvan jelikož jsem nic neviděla.

,,Ještě jednou utečeš, Marie, a slibuji, že..." co mi chtěla Věštkyně slíbit, to nevím, jelikož jsem najednou pocítila prudký příval zuřivosti a věděla, že to je Liam. Ne. To snad ne... ne tady... !!

Ano. Liam to udělal. Tady, přede všemi a hlavně Gabriele na očích. Aspoň jsem věděla, že se mi nezdálo, že se mi někdo protáhl za zády. Byl to určitě Erik.

Můj stín mnou trhl do strany a prudce dopředu, až jsem spadla na všechny čtyři na zem. Dost! křičela jsem na Liama v duchu. Nereagoval, spíše jako by ho má slova ještě posílila a on mnou smýkl po zemi tak silně, až jsem se projela po podlaze a tvrdě narazila na zeď. Dokonce opadla nějaká omítka, ale já to nevnímala. Zvedla jsem se na všechny čtyři a vzteky se třásla. Byla jsem z toho nárazu sice mírně omámená, ale to rychle vyprchávalo. Už velice dávno jsem se naučila zkroutit se tak, aby náraz či dopad byl co nejméně bolestivý. A měl co nejmenší následky.

,,Pokud okamžitě nepřestaneš, přísahám, udělám to!" křikla jsem na nejvyšší míru naštvaně. Vzduch se okamžitě ochladil o snad deset stupňů. Od pusy mi začali jít obláčky páry. Zachvěla jsem se. Zuřivost, s jakou se Liam prezentoval, byla téměř hmatatelná. Byl to potlačovaný hlas. Byly to pocity, které v sobě tak dlouho potlačoval, kvůli mě... Do očí se mi draly slzy. Podlomila se pode mnou kolena a já padla na zem.

,,Co se to děje?!" křikla Gabriela otázku, ale já věděla, že se ptá na něco jiného. Ty ho neovládáš?! by nejspíše na mě s radostí křikla, ale před vrátným nemůže. Zděšeně jsem vrtěla hlavou a v Gabrieliných očích nebyla škodolibost a zadostiučinění, jak jsem tak napůl čekala, ale jen podráždění, zlost a únava. A možná trochu strach. Stín se natahoval do chodby. Vrhla jsem tam pohled. Nikdo tam nebyl, ale Liam tam nejspíše Erika vycítil. Musel se stát neviditelným. Proč mě to taky nenapadlo?

,,Uteč..." šeptla jsem.

,,Nenechám tě tu!" namítla Gabriela a já se k ní překvapeně otočila. Mluvila jsem k Erikovi, jestli tam vůbec byl, a na Věštkyni úplně zapomněla. Chtěla jsem něco říct, když...

V tom mě začala opouštět síla. Liam ze mě čerpal. Což mě ohromilo a vyděsilo. Už dlouho, tak dlouho ze mě nepil, že jsem málem zapomněla, jaký je to nádherný pocit. Šířilo se mnou najednou teplo i chlad. Věděla, jsem, že to teplo si jen představuju, ale nemohla jsem se toho zbavit. Cítila jsem Liamovy ruce na bocích a tu racionální část mysli napadlo, jak to, že ochrany Liama ještě neodnesly za své hranice. Pak jsem to uslyšela. Nejdříve uši rvoucí sténání a skřípání, pak zvuk, jako když se tříští sklo a teče voda zároveň. Ochrana praskla. Ochrana praskla kvůli tomu, jak je Liam silný. V koutku duše jsem byla pyšná na to, jak je můj duch silný. V dalším koutku duše jsem byla zděšená tím, co se kvůli mě děje. A pak tu byla samozřejmě ta část duše, která bylo vše jedno, hlavně když je Liam se mnou. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a napůl nepřítomně se usmívala. Liamovo tělo začínalo být teplé, což znamenalo, že je něco špatně. Protože já jsem studenější než Liam. A to mohlo znamenat jen jedno. Liam mě vysával přesmíru nebo... umírám. Ne! Slíbil, že mě nezabije! Říkaj, že mě má rád! Cítila jsem, jak mi něco na levé ruce téměř žhne. Bolelo to. Koutkem oka jse viděla, jak Erikův prsten září zvláštním světlem. Vlastně to nebylo světlo. Spíše, jako by ta... "zář" světlo pohlcovala. Ale ani prsten nebyl dostatečně zajímavý, aby mou pozornost odpoutal od ducha. Zavřela jsem oči a nechala se unášet Liamovou silou.

Dále zděs: http://moira.pise.cz/47301-vst-cast-13.html