VST: Část 12.

Další kapitola. Zamotávám se do popleteného vztahu Erika a Meye čím dál více, ale už vím, jak to celé skončí (ne povídka, toho se bát nemusíte :D, mluvím o jejich partnerství - nepartneství), takže zase stojím nohama pevně na zemi. Užijte si kapitolku!! m.

Liamův útok

Měla jsem si dávat větší pozor na Liamovy pocity. Měla jsem brát na zřetel i Duchovu narůstající nervozitu, polehoučku se měnící v zuřivost a běsnění. Měla jsem na to dávat pozor. Nedávala jsem. A to se mi vymstilo. Když jsem vycházela ze střelnice a zbraň držela uvolněně v rukou, podívala jsem se na zatažené nebe. V tu chvíli se mi to stalo.

Pistole se mi vysmekla z ruky a ve výši očí se sama vznášela. Prudce se otočila směrem k Erikovy a já slyšela odjištění. Pak jsem viděla, jak se kohoutek chvěje.

,,Ne!" vykřikla jsem a po pistoli hrábla. Ač jsem do ní udeřila veškerou svou momentální silou, ani se nepohnula. Kohoutek došel nakonec, ozval se výstřel a já postřehla jen oslepující záblesk. Lapala jsem po dechu a napůl oslepená se dívala na pistoli. Padla na zem a tam ležela, tvářila se, jako by právě nevystřelila po nějakém člověku. Sakra! Ta pistol právě vystřelila po Erikovi!! Otřeseně jsem jen stála, neschopná pohybu. Mozek mi ještě úplně nepobíral, co se stalo.

,,Černá, co to tam sakra vyvádíte?!" křikl z dálky Letka, ale jeho hlas se přibližoval. To mě probralo. Potlačila jsem narůstající vztek hraničící až s nenávisti, kterou jsem náhle pocítila k Liamovi a přiskočila jsem k Erikovi ležícím na zemi. Roztřesenýma rukama hledala zranění. Když jsem mu sáhla na pravé rameno, zůstala mi na dlani krev.

,,Doprdele..." šeptla jsem a donutila se uklidnit. Erik se probral z šoku a snažil se posadit. Zatlačila jsem ho do mokré trávy a donutila ho ležet. ,,Nezvedej se!" rozkázala jsem, ale znělo to spíše jen jako zoufalé zakňučení. Erik na sobě měl bundu, jenž jsem sundala a černé triko s krátkým rukávem, které jsem s lítostí na rameni roztrhla. Pošlu Gabrielu, ať koupí nové, na usmířenou... pomyslela jsem si. Nebyla jsem si jistá, jestli to ale byl dárek pro Věštkyni, která šíleně ráda nakupuje, nebo podmínka k usmíření, kterou jí uděluji. A proč mě napadají takové hovadiny,když se mám soustředit na Erika?! Opět jsem se donutila uklidnit (začala jsem totiž polehounku upadat do šoku) a nasměrovala veškeré své myšlenky na Erikovo zranění, ať už je mu cokoliv.

Šíleně se mi ulevilo, když jsem na Erikově rameni našla jen škrábnutí. Musela jsem se držet, abych nezačala na Liama teď a tady řvát. Vztek se zase vracel, ještě palčivější, než předtím. Opatrně jsem ránu přešla prsty a pevně stiskla rty. Pak jsem hmátla do tajné kapsy u mých ryflí a vytáhla secmet. Musela jsem jednat rychle, než přijde Letka. Otevřela jsem secmet a Erikovu ránu polila Samaelem. Ihned jsem secmet zazátkovala a skryla jí zpět do ryflí.

Přitom jsem měla pocit, že mi Liam nespokojeně funí za krk, i když to nejspíše byl jen blud. Kdyby to totiž byla pravda, asi bych Liama secmet umlátila. A on to moc dobře věděl.

Rána zasyčela a pomalu se hojila. Otočila jsem pohled k Erikově obličeji a překvapila mě podezíravost, která se mu zračila ve tváři.

,,Já se moc omlouvám, Eriku..." dostala jsem ze sebe. Erik mě nešetrně odstrčil a posadil se. Zakroužil ramenem a když zjístil, že je v pořádku, zvedl se. Podíval se na zničené triko a ušklíbl se.

,,To bylo za to, že jsem přestal... ?" zeptal se a já se na něj šokovaně podívala. ,,Za to, že jsem si s tebou "hrál"? " zeptal se Erik a já na něj koukala jako vyoraná myš.

,,C-c-cože?! Ty si myslíš, že jsem pomstychtivá mrcha, která jen tak z rozmaru střílí po lidech?!" nevěřila jsem svým uším. Erik nic neříkal. Myslím, že tomu opravdu věřil. Zvedl se a ohodnotil škody, které utrpělo oblečení, když spadl na zem.

,,Co se to tu děje?!" zahřímal Letka, který právě dorazil. Krátce jsem se na Erika podívala, ale studoval své zablácené kalhoty. Ihned jsem nasadila zděšený obličej.

,,Mě... mě je to tak líto!" vyhrkla jsem roztřeseně. Erik se na mě podezřívavě podíval a zmateně studoval můj vyděšený obličej, na kterém bylo poznat, že nemám daleko k pláči.

,,Já zapomněla.. ono to ta pistole... zajistit... a ona pak vystřelila!" vykoktala jsem ze sebe a roztřásla se. Viděla jsem, jak se Erik přezíravě ušklíbl, ale naštěstí nijak mou narychlo vymyšlenou historku nezpochybňoval.

,,Tomu ty říkáš učení, Onetnyj? Zasloužil sis jednu ránu za to, že jsi tak důležitou věc zapomněl! Nenaučit Nováčka zajistit zbraň... Jsi zraněný?" zeptal se Letkla lhostejně a sledoval Erikovo rameno s roztrženým trikem. Lekla jsem se, že tohle Erika vyprovokuje k tomu, aby řekl, co se doopravdy stalo, ale Erik jen nasadil svůj arogantní a samolibý úsměv a odcházel.

,,Ne, měl jsem štěstí, že je Marie tak hlučká a svým výkřikem mě vyděsila natolik, že jsem zakopnul a upadnul. Jen je mi záhadou, když to teoreticky byl výstřel omylem, že by mě to zasáhlo rovnou do srdce, kdybych neuhnul." odvětil Erik chladně spíše mě, než Letkovi, který se na mě zmateně otočil. Nahromadila jsem v očích slzy a hrála téměř mrtvou děsem. Nešťastně jsem pokrčila rameny. Musela jsem to hrát. Měla jsem tři možnosti: Hrát tuto hru na nešťastný výstřel nebo: Říct, že jsem schválně vystřelila nebo Říct, že to byl Liam. Nemohla jsem Liama zradit. Nemohla jsem ho dát lidem, jako je Gabriela a Letka. Zničili by ho. A nechtěla jsem ani to, aby si o mě mysleli, že jsem psychicky nevyrovnaná. Už tak stačí, že si to o mě myslí Erik. Tak mi zbylo jen to divadélko.

,,Měla by jsi svou pistoli zvednou, přeci jen plnila tvůj příkaz a měla by jsi se k ní chovat lépe, než že jí necháš povalovat v mokré trávě." odvětil Erik povýšeně a odešel. Dosedla jsem na paty, doteď jsem klečela na místě, kde ležel Erik. Zničeně jsem zavřela oči a usoudila, že to se bude k roli vyděšené dívky hodit.

,Liame... to ti nedaruju...' zuřila jsem v duchu a zároveň hrála, jak jsem se roztřeseně zvedla, vzala pistoli a znechuceně jí zastrčila do poudra u mého boku. Předtím jí pečlivě zajistila.

..........

Abych si mohla s Liamem promluvit z očí do očí, musela jsem za ochrany Základny. Naštvaně jsem se převlékla do oblečení, ve kterém splynu s temným lesem, popadla meč a dvě dýky, dala si tři loky Samaelu a začala se plížit pryč. Dostat se ven ze Základny by bylo jednodušší, než jsem myslela, ale já se ještě stavila v učitelském sborovně a zároveň místě, kde Lovcům (Radě, jaksi nedošlo, že tu mám jako učitelka volný přístup) je na zdi vyvěšený rozvrh hlídek... a když jse trochu popátrala, tak i plán hlídkování (a k tomu jsem náhodou narazila na dalších dost důležitých a tajných spisů, které určitě nebyli pro mé oči, ale bohužel jsem na jejich prohlížení neměla čas). Nastudovala jsem si to, promyslela, jak dlouho budu pryč a kudy se dostanu zpět a pak šla pryč. Ven ze Základny jsem se dostala rovnou oknem ve sborovně.

Jakmile jsme byly za ochranami Základny, Duch se zjevil.

,Co to sakra mělo znamenat?! Ty jsi se úplně zbláznil, ne?!' křičela jsem na Liama v duchu. Nechtěla jsem riskovat, že by mě někdo slyšel.

,Meye... já... nedokázal jsem se ovládnout! Je to jako tvá touha po Samaelu. Bez něj jsi slabá, nevyrovnaná. Musíš si ho vzít. A já tu chodíci zdechlinu taky musím napadat!' Liamův ze začátku lítostivý a omluvný tón se změnil v zuřivý.

,Ještě jednou napadneš Erika a je konec! Opustím tě!! Nechám tě tady za hranicemi a pokud mi nedáš pokoj, poštvu na tebe Lovce!!!' vřískala jsem v duchu téměř nepříčetně, až si začal Liam mnout spánky  utrápeně se na mě díval.

,Potišeji prosím, máš strašně silný hlas...' mumlal Duch. To říkala i Gabriela... napadlo mě. Pak jsem to ale vyhnala z hlavy a výhružně se na Liama podívala.

,Ještě jednou... a přísahám... že tě u nechám...' chtěla jsem, aby mé myšlenky byly co nejtišší, nejvýhružnější a asi se to povedlo, jelikož Liam se na mě smutně podíval a vsál se do mého stínu. Třásla jsem se vztekem a zuřivostí. Takhle jsem se nemohla vrátit na Základnu. Kdybych potkala Romana nebo Láďu, jsme v sobě ani neřekneš: Teď. Otočila jsem se tedy směrem k Praze a napila ze se secmetu. Pět loků. Dám si takový zkušební Lov... napadlo mě. Uklidním se , prozkoumám terén a navíc svět zbavím pár škůdců...

..........

Lidé se nezměnili ani se vzdáleností tichého oceánu. Stmívalo se a děvčata a chlapci v tlupách stejně chodili ledabile temnými uličkami a nestarali se, jestli mohou či nemohou zemřít. Ač se to nezdá, i takový malinký broučník dokáže zabít dospělého chlapa. Co tak skřítek. Většinou straží pasti. Nebo loví ve skuinách. Napadlo mě, že ostatní si o mě musí myslet, že jsem stejná jako oni. Že taky jenom riskuju kvůi pocitu vzrušení, adrenalinu v krvi, když se sama procházím ulicemi, v níž je pokažené osvětlení. Ale já nebyla jako oni. Už dva lidi jsem zachránila před Temnými. Nejdříve mi děkovali. Když si všimli, že jsem podstatně mladší a drobnější, než oni, zarazili se a pak něco odsekli o tom, že to měli pod kontrolou. Mé varování, aby se v noci nepotulovali venku mimo domov nebrali vážně a ignorovali jej. Bylo mi z toho smutno. Chráníme je, jak nejlépe dokážeme a oni stejně nasazují krk kvůli vlastní hlouposti. Nikdy jsem s lidmi neměla moc dobrý vztah. Nechápala jsem je. O to víc jsem byla zmatená, když jsem šla večer sama ulicí, míjela skupinky lidí, kteří si nevšímaly lačných pohledů ukrtých v temnotě. Nebylo mi z toho jen smutno. Padala jsem do deprese. Pro jistotu jsem si dala další dva loky Samaelu.

Cestou městem jsem viděla, jak nějaká žena zaplula do vchodu domu a držela za ruku malou holčičku, která se velkýma očima rozhlížela po stále temnějších stínech. Ta holčička byla tak nádherná. Husté hnědé vlásky jí neposedně padaly do nevinných očí, přestože měla tucet lesklých sponek. Rudé rtíky strachem sevřené, pevně zatnuté zuby v pokusu se nerozplakat, dokud nebude uvnitř v domě, v bezpečí za zavřenými dveřmi, mimo dosah příšer. Matka, která jí chrání paží před pohledy Temných ve stínech a nervózně otevírající dveře. Zalapala jsem po dechu a najednou se nemohla nadechnout. Hruď mi svíral podivný pocit. Bolest z toho, jak jsme se s matkou rozloučili i to, že nejsme spolu, že se spolu nebavíme mě zasáhl jako dýka. Doteď jsem neměla dost volného času se tím zabývat a večer mě strašily noční můry, takže jsem na matku ani nepomyslela, ale teď mě její nepřítomnost zasáhla jako ta nejtvrdší ráda od Romana. Zapotácela jsem se a přes slzy neviděla. Vztekle jsem si je otřela a donutila se přestat dívat na vchod, kde ty dvě zmizely. Svezla jsem se podél zdi vedle mě a chvilku jen tak v klubíčku čekala, než mě ta vlna lítosti a slabosti přejde.

Když jsem se zvedala, oči jsem měla naprosto suché. K dveřím jsem se ani nepodívala. Tvář jsem měla bez emocí. Nikdo okolo se nezastavil, aby se zeptal, co mi je, což mě utvrdilo v tom, že bych měla přestat se chovat jako emocionálně nevyrovnaný člověk a soustředit se na to, proč jsem sem přišla...

Konec kapitoly ZDE