VST: Část 11.

*Nevyznám se ve zbraních, takže jejich popis a vše, co se jich týče se pokusím elegantně obejít (nazabíjejte mě!! xD). Zbraně (střelné) jsem původně vůbec nechtěla do této povídky tahat, ale přece jen je Meye v jednadvacátém století a bylo by podivné, kdyby Lovci bojovali jen meči a noži, když mají k dispozici pistole, hm? Odpusťte mi mou smělost.. :D

Střelnice

V odpoledním čase jsem doklízela Alenin kabinet. Toužebně jsem si vzpomněla na to, jak jsem si včera slíbila procházku po Praze. Při uklízení stolu jsem ale našla něco, co mi udělalo radost. Alenin zápisník s poznámkami k žákům. Douklízela jsem a zápisník si vzala sebou na oběd.

S nosem zabořeným v zápisníku jsem si sedla ke stolu a nepřítomně ujídala nějakou polévku. Měla jsem mlhavý pocit, že to byl hovězí vývar s nudlemi. Pak mě ale udivilo ticho, které se rozlehlo a zvedla jsem pohled. Erik poklidně seděl a jedl druhé (já ani nevěděla, že u stolu je!) a ja se zmateně rozhlédla. Pak jsem našla příčinu toho ticha. Za mnou stál Představený rady. Koukla jsem se na Erika a naznačila mu, že moc "děkuju" za to, jak mě na tuto drobnost upozornil. Erik se ušklíbl a něco z jeho sebejistoty přešlo na mě. Klidně jsem odložila zápisník (právě jsem se bavila barvitým popisováním toho, jaký vzorný žáček Roman byl, když byl mladší) a k Schmidovi se otočila. Nadzdvihla jsem obočí v otázce. Začínala jsem pociťovat narůstající vztek, když jsem viděla ušklíbajícího se Davida a Vladimíra. Roman se alespoň snažil zatvářit zmateně. Nebo to možná nehrál. Ale spíše ano... Sevřela jsem ruce v pěsti.

,,Jistá část vaší třídy, slečno Černá, si stěžovala na vaše vyučovací metody," začal Schmid a to mi připomnělo, že Roman si ještě nepřišel pro učebnice. ,,Chtěl bych vás formálně požádat, aby jste prosím vás změnila způsob a přístup k..." pokračoval stařík a já uhodila pěstí do stolu. Erik se na mě káravě podíval, protože jsem mu málem převrhla sklenici s pitím. Pohotově jí zachytil dříve, než se rozlila. Jaký je paradox, že Erikův káravý pohled mě zamrzel více, než i nejpřísnější výhružky Aleše Schmida. Málem jsem se tomu zasmála. Štěstí, že já už dopila, protože má sklenka spadla na zem a roztříštila se. Ten zvuk rozbíjejícího se skla mě probral ze zamyšlení. Nehezky jsem zaklela a pak se na nejvyšší míru rozzuřeně otočila k Schmidovi.

,,Já jsem vaší drahocenou Radou určená učitelka přírodních věd. Máte proti mým metodám nějaké výhrady?! Dobrá, tak si najděte jiného učitele. Vy si myslíte, že mě baví učit třídu plnou lidí, kteří jsou ve valné většině starší než ja?! Paní Alena,(Hell opatruj její duši...), byla mizerná učitelka. Nemyslím, že je to jen můj názor a zplundrovala to, co si říká vyučování, zprznila to natolikl, že bude zázrak, když své žáky dokážu něco naučit v určeném čase. Pokud se nechcete ujmout vyučování vy sám, tak se mi, prosím vás, do mých učebních metod nepleťte a už vůbec se nesnažte něco na mém způsobu měnit!! Vydávám na to debilní učení a přípravu můj volný čas, který i tak nemám. Vy si to možná neuvědomujete, ale taková příprava také není hotová za deset minut.

Navíc se musím doučit zameškané učivo, které kvůli vám,(na mysli mám kvůli vašemu přání a trestu...), zameškané díky vyučování jiných. To ještě vůbec nepočítám to, že další čas mi zabere doučování, které budu muset sřídit, jelikož dvě hodiny matematiky a chemie, a po jedné hodině fyziky a přírodopisu opravdu nestačí. Vypočítejte si to, můj drahý Představený a pak zjístíte jak málo, nebo spíše vůbec, mám volného času. Každé činnosti se musím věnovat minimálně hodinu, většinout to je ale déle.

A navrch jsem ještě Mystička, velitelka svého vlastního týmu lidí, který musím připravit na nedělní Lov. Řekněte mi, zvládl by jste toto vše dělat najednou? Pokud ano, veleráda vám přenechám své místo, pokud ne, tak mě nechtě na pokoji. Děkuji za pozornost." odvětila jsem klidně a dala se do pojídání polévky. Chuděrka, potýkala jsem se s ní jako s nějakým nepřítelem. Schmid byl zrudlý vztekem. Předpokládám, že takové zacházení nezná.

,,Vy... co si to dovolujete?!" napadlo mě, že toto je ohrané klišé zuřícího dědka. Znuděně jsem se na něj podívala, ale jen jsem ten klid hrála. Uvnitř mě bublala zloba.

,,Co si dovoluju? Co si to VY dovolujete ke ! Já lehce uhodím vašeho drahého synovečka a mám trest, který není přímoúměrný tomu, co jsem udělala. Vy si snad myslíte, že jsem nějaký hadr, který si nechá vše líbit?!" můj hlas nabral na hlasitosti. Přestala jsem se ovládat. Prudce jsem se postavila a k Schmidovi se postavila čelem. Byla jsem o hlavu menší, ale přesto jako bych měla navrch. Schmid snad podvědomně o krok ustoupil. Dobrá nálada z vyučování těch drobků (prváků, byly tak roztomilý, když pozorně poslouchali vše, co říkám) zmizela. Sakra!

,,mám také velice vlivné rodiče!" téměř jsem křikla. Třásla jsem se zlostí a také potlačovanou bolestí. Rodiče jsem ROZHODNĚ nechtěla vytahovat, bylo to pro mě bolestné téma, ale teď už necouvnu. Zatla jsem zuby a donutila se říct to, co jsem chtěla, hlasem oproštěným o emoce. Možná až na zlost. A vztek. ,,Můj otec, který zemřel pod tesáky upíra, byl v Radě už v 18ti letech." řekla jsem hrdě. Mrskla jsem pohledem po Erikovy a viděla, že se netváří nijak. Jako by potlačoval nějakou silnou emoci. Snad překvapení a ohromení? Potměšile jsem se usmála. Nebyl to hezký úsměv. ,,Má matka, velice silná Mystička, zasedá v Radě už pětadvacet let. Má babička a její rodina je jednou z neuznávanějších rodin v celosvětovém Loveckém světě. A to ani nepočítám vlivné přátele, které má rodina má. Nesnažte se po mě vézt, jinak vám to budu vracet . Stonásobně!" zavrčela jsem výhružně. Schmid nehl brvou, ale v očích jsem mu viděla úlek. Oněměl. Pak si ale vedle něj stoupl Roman a povzbudivě mu stiskl rameno. To Aleše probralo.

,,S Radou projednám vaše vyloučení a..." začal Schmid neosobně.

,,Vy že mě vyloučíte?" zeptala jsem se a můj hlas zněl ze všeho nejvíce pobaveně. ,,Novou učitelku, která opravdu něco umí a, co je hlavní, naučí? Vyloučíte mě a pak si budete hledat nového učitele, který se v mých a Aleniných zápiscích ztratí a třída ho rozerve na kusy, jelikož jí nebude umět zkrotit? Já se jí pokouším zkrotit a využívám k tomu své výsady učitelky. Není moje chyba, že Alena je nevyužívala. Není moje chyba, že vy to nechápete. A už vůbec není moje chyba, že nikomu nenadržuju, nikoho nešetřím, ke všem se chovám stejně, jakožto i využívám možnost trestu, který je zde potřeba jako sůl. Byla bych velmi vděčná, kdyby jste se do toho nepletl a stížnosti vašich milovaných synovců necha bez odezvy." odvětila jsem sladce a posměšně. Schmid zavrávoral a chytil se za srdce, hned k němu přiskočilo pár lidí. Sám Roman ho objal okolo ramen a mrskl po mě naštvaným pohledem. Zhluboka jsem dýchala a byla na sebe hrdá. Tahkle dlouhý proslov jsem neřekla už léta. Neměla jsem ráda, když jsem byla středem pozornosti, ale takhle někoho opravdu důkežitého ztrapnit mi udělalo dobře. Možná až moc. Také mě potěšilo, že jsem ani jednou nezakolísala ve výběru slov a gramatika byla na jedničku. Schmid se znovu vzchopil a třásl se zlostí. Také se zhluboka nadechl k něčemu nepěknému. Než však stačil něco říct, byl přerušen.

,,Ta dívka má pravdu, Ale." ozval se známý hlas, oproti atmosféře v jídelně až šokovícím způsobem klidný a tichý. ,,Rada odhlasovala právo slečny Černé na odebírání přiměřených dávek Melu. Nová paní učitelka má v tomto ohledu volné ruce." dorazila Představeného rady Agneszka, která přišla a její milá tvář byla neobvykle vážná. Schmid si zachoval neutrální výraz, jen po mě sekl nenávistným pohledem a odešel. Posadila jsem se zpět ke svému obědu a položila ruce na stůl, abych se uklidnila. Zhluboka jsem dýchala.

Po chvilce už jsem v klidu krájela maso druhého jídla. Agneszka na mě mrkla a také odešla. Po odchodu členů Rady se strhla vlna dohadování. Srdce mi divoce bušilo. V hlavě mi znělo jen jedno. Mám volné ruce. Můžu dávat tresty. Při vkládání sousta masa do úst jsem se potěšeně usmívala. Roman si to zamířil ke mě a vypadalo to, že už by se pral, ale Pavel ho zarazil a něco mu pošeptal. Roman na mě upřel téměř nenávistný pohled a naštvaně z jídelny také odešel. Vladimír se za ním a za Pavlem, který ho doprovázel, zamračeně díval. Ucítila jsem, jak mě zákeřně a temně hřeje jedovatá škodolibost a ani neměla tolik slušnosti, abych se zastyděla. Vesele jsem mrkla na Erika a zjístila, že si mě prohlíží až napjatě a vážně. Jako by ani neviděl, co se teď stalo s Romanem. Zmátlo mě to. Než jsem se však stačila na cokoli zeptat, pousmál se Erik svým arogantníím a povýšeným úsměvem a odešel. Nechal mě sedět v jídelně u našeho stolu naproto zmatenou.

..........

Nejistě jsem stála na střelnici a dívala se, jak Roman jistě střílí na terč. Po dostřílení si všichni sundali sluchátka a Letka nechal přivolat terč. Všechny rány Romanovy pistole byly v černém středu, rozptyl jen několik milimetrů. I já musela uznat (a to jsem v tomto ohledu úplně mimo mísu) že to je dobrý výsledek.

,,Takto by měl v této chvíli střílet každý z vás. Vzdálenost třicet metrů je až směšně malá, příští hodinu bych rád začal větší vzdálenosti." odvětil Letka avšechny si prohlížel. Pak uviděl mě a ušklíbl se.

,,Onetnyj, vysvětli Černé, jak se s tím zachází a nauč jí střílet. Zbytek padejte ven, bude se střílet v přírodě." odvětil klidně Letka.

,,Ale venku prší..." namítl někdo tiše.

,,Právě proto!" křikl Letka škodolibě a už všechny hnal ven. Já se nejistě dívalana zbraň ve své ruce.

,,Pojď si tam sednout." ukázal Erik na stoleček a dvě křesla. ,,Nejdříve tě se zbraní seznámím, upozorním na nejčastější chyby a naučím tě jí rozložit a zase poskládat. Pokusím se ti vysvětlit základy a pak se vrhneme na to střílení..." křivě se pousmál Erik. Skouskla jsem si spodní ret, ale Erika následovala. V učení jsem si byla jistá, tak trochu jsem věděla, co vše mám dělat. Ale dejte mi do ruky zbraň a já se rozklepu jako ratlík. Při první hodině, kdy jsem měla vyučovat, jsem nebyla zpola tak nervózní, jako teď. Erik mi však vzal zbraň z ruky a začal mi popisovat její různé části.* Hned nato začal celou zbraň rozebírat. Pozorně jsem ho pozorovala a snažila se zapamatovat co nejvíce. Erik pistol zase složil a pak mi jí podal. Pohledem mě vybídl, ať jí rozložím a poskládám já. Nejistě jsem se pistole chopila.

Začala jsem tedy zbraň nejistýma rukama rozebírat.

Konec kapitoly ZDE