VST: Část 10.

Učitelka

Ráno bylo obzvlášť hnusné, to jsem zjístila hned, jak jsem otevřela oči. Nestačilo, že jsem měla zase noční můru o mé smrti. Tentokrát to bylo horší. Byl tam totiž otec a zklamaně se na mě zpoza vlkodlakova ramene díval. Prosila jsem, aby mě zachránil ale v tu chvíli ho skolil upír. Stejně se na mě ale dále zklamaně a i vyčítavě díval. Při jeho umírání a i po smrti. Vzbudil mě můj vlastní tichý vzlyk.

Do okna tiše narážely kapičky deště a díky šedému mraku zakrývajícímu slunce bylo šero. Na budíku stálo 5:48. Protáhla jsem se a pak se líně zachumalal do teplé peřiny. Pozorovala jsem notebook na svém stole, který v úsporném režimu čekal jen na to, až kliknu na jedinou klávesu a on ožije. Můj pohled putoval k láhvi secmetu trůnící na parapetu okna a pak k mým zpola vybaleným kufrům a mému baťůžku, skromě stojícím ve stínu stolu. Vedle něj byl opřen meč a já pocítila prudkou touhu ho sevřít v ruce.

Pomalu a neochotně jsem se zvedla a můj pohled mimoděk sklouzl k budíku. Překvapilo mě, když jsem našla jiný číselný údaj, než jsem čekala. 6:14. Zrovna v tu chvíli číslice čtyři blikla a objevila se pětka. Budík začal nepříjemně bzučet. Natáhla jsem se a alarm vypla. Zamračeně jsem se na tyrkysové číslice koukala, než jsem se zvedla a z prádelníku (nakonec to nebyla polička) popadla kosmetickou taštičku. Vydala jsem se směr koupelna a doufala, že žádná holka nebude natolik akční, aby už tam oxidovala. Ne že bych nechtěla, aby viděla, jak vypadám po ránu. To by bylo na její vlastní nebezpečí. Jen jsem nechtěla, aby z našeho setkání odešla s nějakým traumatem. Po ránu bývám dost nerudná, pokud si nedám kapku Samaelu nebo horkého čaje. Čaj by byl lepší, Samael je moc hořký.

Se zíváním jsem se chystala na snídani. Bylo až kouzelné, že jsem nebyla vůbec nervózní z toho, že ani ne za půl hodiny budu své společníky učit. Židle vedle mě vrzla a já pronesla něco ve stylu: Jestli jsi to ty, Denisi, tak táhni. Ozval se veselý smích a já se donutila zvednou pohled od teplého čaje. Erik se na mě s veselým úšklebkem díval. Jeho pohled mě probral a já se rovně posadila. Napůl jsem totiž na stole spala.

,,Kde jsi byla včera místo snídaně a oběda... myslím, že ani na večeři jsem tě neviděl." odvětil Erik a já znovu zívla.

,,Je hezké vědět, že se o mě někdo zajímá natolik, aby si všiml mé nepřítomnosti, ale zrovna teď mi to leze na nervy." zamručela jsem. ,,Když to ale potřebuješ vědět... Snídani jsem zaspala, oběd jsem taky nějak zameškala... počkat, to bylo kvůli nákupům těch debilních učebnic... a večeři jsem taky nějak málem nestihla, ale svíčková na mě nějaká zbyla.. ?" nebyla jsem si jístá, jestli to tak bylo. Každopádně, snídaně a oběd nebyl, vlastně mě udivuje, jak to, že jsem neměla téměř žádný hlad. A tu svíčkovou jsem nemohla zapomenout, protože mi vážně chutnala. Možná to bylo ale jen proto, že jsem byla tak hladová a dobré by se mi zdálo všechno.

,,Takže vážně budeš učit?" zeptal se Erik a upíjel něco, co nápadně připomínalo alkohol. Zdá se, že nejenom já jsem po ránu bez něčeho, co mě nakopne, nepoužitelná.

,,Co to piješ?" zeptala jsem se místo toho ani ne ze zvědavosti, spíše z musu.

,,Samael." odvětil Erik jednoduše a já málem vyprskla čaj, který jsem pila. Zašklebila jsem se na Erika a vzpomněla si na to, jak já sama byla na Samaelu závislá každý den, jinak mě přemohly křeče.

,,Je aspoň ředěný?" zeptala jsem se soucitně. Erik se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Nedokázala jsem udržet škodolibý úšklebek. Erik se na mě hned na to zkoumavě podíval, stejně jako si já o zlomek okamžiku později uvědomila, že jsem se podřekla. Jak jinak můžu vědět, jaký je neředěný Samael po ránu? Ve vzduchu vysely dvě otázky. Ta Eriková by asi zněla nějak jako: Odkud víš, jak Samael chutná a proč tak reaguješ? Jako by jsi na něm byla závislá? A ta má by zněla nějak takto: Proč musíš po ránech Samael pít? Už jsem tu otázku měla na jazyku, ale Erik se namě přísně podíval. On na mou otázku odpověděl, já na jeho ne.

,,No, já budu vyučovat matematiku, chemii, přírodopis a fyziku. Možná ještě něco, co nevím, nejdříve však budu muset Alenin kabinet zkulturnit, už jsem sice začala, ale bylo to tam strašné. Budu od Rady muset vyškemrat další peníze na chemikálie, protože to, co si tam ladem a skladem leželo jsem musela zlikvidovat. Buď to podivně zkrystalizovalo, začalo se to míchat s něčím jiným, reagovalo to na vzduch, světlo nebo mršiny zvířat, co tam omylem spadly a co já vím co všechno se s tím dělo... " zase jsem zívla a pak neochotně pokračovala. ,,Nebo je to už moc nebezpečné k tomu, aby to používali nezodpovědní kluci. Vlastně je div, že to tam ještě v kabinetě nevybouchlo." odmlčela jsem se a napadla mě bláznivá myšlenka. ,,Mohla bych to všechno smíchat a úklid kabinetu bych pak měla z krku..." odvětila jsem zamyšleně a myslela to téměř vážně. Začala jsem se bláznivě usmívat. Pak mi na mysl ale přišlo něco jiného a úsměv zmizel v nenávratnu.

,,Eriku, řekni mi, že se vážně neučíte z učebnice šesté třídy!" zoufale jsem se na něj podívala. Erik dopil svou sklenici Samaelu a olízl si rty. Ignorovala jsem rozechvění, které mi přeběhlo tělem při tom pohledu.

,,Nekteří se učili sami a jsou na odpovídající úrovni, ale většina je vážně tam, kde Alena skončila. Je jim úplně jedno, že jsou tupější než dvanáctiletý spratek." odvětil Erik a upřeně se na mě zadíval. Pak udělal něco, co mě zmátlo. Natáhl ruku a vypadalo to, jako by mi chtěl konečky prstů přejet po krku, ale pak sebou cuknul a ruku zamračeně stáhl. Mračil se na ní a znepokojeně jí pozoroval. Ruku. Ne mě či můj krk.

,,Už musím jít!" řekl najednou neklidně a zmizel dříve, než jsem vůbec pochopila, co se děje. Zmateně jsem ho pozorovala. Erik dnes vypadal unaveně. Necítila jsem nic znepokojivého. Žádná potlačovaná energie, žádná nespoutaná divokost ani sebejistota a klid. Obzvláště mě ale zaujalo, že se tak přestal chovat v mé blízkosti. Že bych i já na něj měla "špatný" vliv? Nedokázala jsem se na to ani ušklíbnout. Ani pousmát. Jen jsem znuděně dopila čaj a pak se natáhla pro Erikovu snídani. Vypadá to, že dnes už asi nebude...

..........

Došla jsem do učebny a třída se vesele bavila dále. Pocítila jsem první náznak nejistoty. Nejen to, srdce mi rychle bušilo a cítila jsem, že začínám rychle a trhaně dýchat.

,,Hej!" křikla jsem a všichni okamžitě zmlkli a otočili se ke mě. Křiknout klidným hlasem mě stálo sebeovládání, které jsem neměla, takže jsem nebyla schopna slova, když se na mě ostatní tázavě a taky s nezájmem podívali. Když zjístili, že jsem to jen já a nic neříkám, chtěli se dále bavit. Donutila jsem se pravidelně dýchat a po chvilce se takto uklidnila. Ruce se mi přestaly klepat a přestala jsem mít v kolenou slabo.

,,Zvedněte ty své líné zadky a pojďte mi pomoct s učebnicemi!" odvětila jsem znechuceně. Ostatní se zase zarazili, ale jen někteří se ke mě otočili a ještě méně se zvedlo a šlo mi pomoct. Ti, kterým jsem to adresovala, se ani nepohli. Roman, Láďa, Pavel a ostatní jejich kamarádíčci. Začali se vesele bavit dále. Přimhouřila jsem oči a propalovala je pohledem. Jak chtějí. Pro učebnice si budou po hodině muset dojít sami. Dovedla jsem ostatní do svého pokoje a nechala je nést všechny učebnice, které mi včera večer přišly, až na ty pro Romanovu tlupu. Do třídy jsem vešla a čekala, že bude napůl zbouraná, ale kupodivu byl klid, až na pět tupců, co si mysleli, že jsou nevím co. Když jsem přišla, okatě se zvedla nějaká blondývna a pronikavě se začala smát. Měla odporný smích a dělala vše proto, aby mi dávala najevo, že ona patří k Romanově skupině, přestože se zdálo, že z té skupiny o ní nikdo ani nezavadí pohledem. Ignorovala jsem to a otočila se ke zbytku třídy, která se poslušně posadila do lavic.

,,Fajn." dostala jsem ze sebe a měla pocit, že mě zase zachvacuje panika, když mě tak každý pozoruje. To co jsem řekla Radě (že se stydím na veřejnosti mluvit před zástupem) nebyla tak úplně lež. Donutila jsem se uklidnit a pozorovala strop nad sebou. Za chvíli jsem byla úplně klidná. ,,Díky jedné velice "milé osůbce" jsem bohužel vyfasovala post vaší učitelky. Nejsem z toho nadšená a vy nejspíše také ne, ale budu se snažit vás učit dobře. Nemohla jsem si nevšimnout, že jste strašně pozadu, proto nasadím ostřejší tempo učení. Kdo nebude souhlasit, je to jeho problém, ať se poradí s Radou..." I blbému by došlo, že to bylo řečeno Romanovi, který se přezíravě ušklíbl. Začala jsem rozdávat učebnice a jistou skupinku úplně vynechala, za což jsem byla obdařena podezíravým a znechuceným pohledem.

,,Prosila bych, aby jste si pročetli v nových učebnicích dvě kapitoly nebo učiva dopředu, jelikož hodiny budou probíhat tak, že budu vysvětlovat to, co nechápete ne vás vodit za ručičku jako nějaká učitelka na Základce..." odvětila jsem klidně a pozorovala reakci třídy. Zatím ticho nad pěšinou. To je dobře nebo špatně? Poprvé jsem si nebyla jistá tím, jak někdo reaguje na mé chování. Byl to nepěkný pocit.

,,Hodina trvá padesát pět minut. Je to podle mě strašně málo, když navíc vezmu v úvahu to, že hodiny matematiky budeme mít v týdnu jen dvě. V matematice jste nejvíce pozadu, tudíž si dvě hodiny vyslouží. Další dvě hodiny budou chemie, jelikož v nich budu dělat dost pokusů, které zaberou nějaký čas, který téměř nemáme. Přírodopis a fyzika bude muset ostrouhat." odvětila jsem. ,,Pokud nebudete učivo zvládat, budu ochotná obětovat svůj čas v odpolední přestávce na doučování, ale jen za předpokladu, že to budete myslet vážně. Nějaké dotazy?" zeptala jsem se.

,,Na co se takové kraviny učíme?" zeptal se jeden z Romanovi družiny. Donutila jsem se na to nereagovat.

,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se klidně.

,,David Sandal. Z rodu Vlků." odvětil pyšně David. Pobaveně jsem se na něj podívala.

,,Dobrá. Sice nejsme v českém jazyce ale chci po tobě třístránkové (formát strany A4, popsané oboustranně) pojednání o důležitosti základního vzdělání a chci po tobě pět příkladů lidí, kteří ho nezískaly a nejsou v řadách Lovců. Co se s nimi stalo, jak si žijí, co dělají, popřípadě v kolika letech zemřeli. Pokud referát nedoneseš, domluvím se s tvým učitelem českého jazyka na zvláštním trestu a s Radou na omezeném přísunu Melu. Rozumíme si?" zeptala jsem se sladce. David zbledl a ohromeně se na mě podíval.

,,To neuděláš." ozval se přiškrceným hlasem.

,,Jsem učitelka. Můžu." odvětila jsem sladce. ,,A vyprošovala bych si, aby jsi mi vykal, jakožto své učitelce, která chce pro tebe jen to nejlepší." zářivě jsem se usmívala naprosto nevinným úsměvem.

,,Ale..." David zmlkl.

Konec kapitoly: ZDE