Edward Cullen

tak tady je 2. část.... ale varovala jsem vás..... moc, moc,moc písmenek :-)
 
„Bells, vstáváme. Jdeme do kina a na pěkně strašidelnej horor o vlkodlacích, takže koukej vstát!“ Shrnul ze mě peřinu a já uvažovala, jestli to nebyl jenom sen. Ale jeho starostlivý výraz mě přesvědčil. Teď se mi nechtělo vstát už vůbec. Ale pak jsem si – „Přece mu nezkazíš tu radost“ – a vstala. Pokusila jsem se o úsměv, ale soudě podle Jacobova ještě POŘÁD ustaraného obličeje se mi to nepovedlo. „Co je k snídani?“ zeptala jsem se a snažila se tak konečně rozehnat jeho chmury. Zářivě se usmál a odběhl. Zalehla jsem zpátky na postel. A teď mi někdo zkuste říct, že nejsem dobrá herečka - přesvědčila jsem skoro i sama sebe. Zhluboka jsem se nadechla a bolest mi připomněla, že tohle nebude jednoduché. Jak se mám tvářit že se nic nestalo? Včera jsem vyhodila osobu, kterou nejvíc miluju! Ale Jacoba taky miluješ! Bože, mám sama v sobě zmatek! Hádaly se ve mně dva tiché hlásky: „Edward.“ „Jacob!“ „Edward, Edward, Edward….“ „NE! Jacob!!!“ Ty hlasy nabíraly na síle a já měla pocit, že mi ječí do ucha. „Dost!“ okřikla jsem je. Teda vlastně sebe. Zakroutila jsem hlavou a šla za Jacobem. Čekal na mě v kuchyni, na stole hotová královská hostina. „Páni! Jaku!“ vyjekla jsem a skočila mu kolem krku. Copak ho můžu zklamat? Ne, prostě NE. „Jacob“ šeptla jsem tak potichu, že to nemohl slyšet ani on, a to jsem mu visela v náručí. „Líbí?“ zeptal se s úsměvem. „Děláš si legraci? Je to naprosto přepychový! Já se přemístila do pětihvězdičkového hotelu?“ zeptala jsem se laškovně. Zasmál se a políbil mě. AU! Cítila jsem se, jako by mi někdo vyrazil dech. Bolest v hrudníku byla tak silná, že jsem věřila, že se rozpadnu. Zkroutila jsem se v křeči a snažila se dýchat. „Bello!“ ječel mi u ucha Jacob panicky. „Bello, co je ti?!?!“ Jeden hluboký bolestivý nádech, druhý, třetí… pomalu to opadávalo. „Jsem v pohodě“ zasípala jsem. „To vidím!“ jeho hlasem prosakoval neskutečný strach a skoro hysterie. Posadil mě na židli a upřeně pozoroval, jak si pochutnávám na snídani. Co to se mnou je? Věnovala jsem mu úsměv a on mi ho nejistě oplatil. Ale jestli se při mém budíčku tvářil starostlivě, teď byl přímo zděšený.
 
                Vlk děsivě cenil svoje zuby na drobnou blondýnu, která stála naproti němu. Spíš pod ním. On byl tak obrovský! Vedle mého ucha se ozval staršně hlasitý výbuch smíchu. „Jacobe!“ sykla jsem na něj, spousta lidí se na něj dívalo a syčelo na něj taky, aby zmlknul. Dal si ruku přes pusu a jen se tiše chichotal. „Umíš si představit, že já bych byl takhle velký?“ zašeptal mi do ucha a já se taky zasmála. Hraně. Štěstí, že se v sálu nesvítilo, myslím, že můj výraz mluvil za vše. Vážně jsem se snažila sledovat ten film. Ale dalo mi tolik práce se udržet pohromadě, že jsem se nestíhala tvářit zděšeně, nebo pobaveně. Škubavě jsem se nadechla a mohla jen doufat, že si toho Jacob zase nevšiml. Strašně to bolelo. Film už bohudík, nebo spíš bohužel skončil. Takže nahodit úsměv č.1. Jak jsem čekala, Jacob se na mě podíval okamžitě, jak se rozsvítilo. Zřejmě jsem ho přesvědčila, protože vstal a vydal se k východu. Ale najednou se zastavil v půli kroku. „Jacobe?“ sykla jsem mu do ucha. Stál vážně blbě, přímo ve dveřích. Povedlo se mi ho trošku popostrčit. Upřeně na něco zíral, následovala jsem jeho pohled. Byla tam vyšší smějící se černovláska, povídala si s nějakou blondýnou. Nevěděla jsem, co ho tak upoutalo na jedný holce. Něco v jeho výrazu mi přišlo divné. Díval se na ní…tak jako na mě. Tak jako se Sam díval na…Emily. To zjištění mě srazilo do kolen. Ne, že by si toho někdo všiml. V hlavě mi hučelo jedno jediné slovo. Otisk, otisk, otisk, otisk…Jacob se otiskl. Už mě nemůže milovat. Nejsem pro něj nikdo. Nenamáhala jsem se s přetvařováním. Už jsem neměla před kým. Ztratila jsem poslední osobu, kterou jsem milovala. Chtěla jsem se nadechnout. Vážně chtěla. Ale bylo to, jako bych měla zpřelámaná všechna žebra. Tak jsem nedýchala. Nechala jsem se unášet tou tmou, co se kolem mě začala rozprostírat. Až mě pohltila úplně.
 
                Tma. Kam se podíváš, všude jen černo. Ticho jako v hrobě, temnota jak za nejčernější noci. Nikde nic. Jen černočerná prázdnota. Chtěla jsem zakřičet, ale nešlo to. To jsem toužila ječet ještě víc, ale něco mi v tom bránilo. Kde to jsem? Co se děje? Ale hlavně… CO BUDE DÁL?
 
                První, co jsem vnímala, bylo jakési pípání. Velmi otravné pípání. Napadlo mě, že je to budík a tak jsem ho chtěla zamáčknout. Ale ruku jsem měla jako z olova, stejně jako víčka. Tak jsem nic nedělala. Jen poslouchala. Začal se ke mně probojovávat hlas. „Spokojený?! Ty psisko jedno prašivý! Vidíš, co jsi udělal? Těší tě to, takhle jí vidět?!“ Uniklo mi syknutí bolesti, ten někdo mluvil strašně nahlas a já měla hlavu jako střep. Okamžitě ztichl. „Bello?“ ozvalo se mi jemné zašeptání přímo u hlavy. Ten hlas byl tak krásný a jistým způsobem povědomý. Kdo? Komu ten nádherný hlas patří? Sebrala jsem všechnu energii, kterou jsem v sobě našla a pokusila jsem otevřít oči. Chtěla jsem spatřit tu osobu. Zamrkala jsem. Do očí mě praštil nával ostrého světla. Skláněl se nade mnou anděl. Tak krásný, hezčí než hlas… „Edwarde?“ zasípala jsem, stěží mě poslouchaly hlasivky. „Ššš, to bude dobré. Klidně spi“ zašeptal a pak se postavil. Upřeně, až zlostně se díval někam do rohu místnosti. Nemocniční pokoj, došlo mi. A to protivné pípání… nechala jsem to být a podívala se stejným směrem. Na oprýskané židli seděl Jacob, hlavu v dlaních. „Jacobe“ hlas jsem měla stále chraptivý. Zvedl hlavu a lehce se pousmál. „Bells.“ Ozvalo se zavrčení těsně vedle mě a jemu ztuhl úsměv. „Jak se vůbec opovažuješ“ procedil skrz zuby Edward a nepřestával při tom vrčet. Jacob se přikrčil. „Co se stalo?“ zeptala jsem se, pokoušíc se posadit. Edward mě zatlačil zase zpátky. Pocítila jsem silné deja vu. Připomněla mi to, jak mě James napadl a já potom byla v nemocnici - jediný rozdíl teď byl, že tu seděl i Jacob a já nebyla napůl pohřbená v gáze. Edward už se chystal něco říct, když mi něco došlo. „Počkej. Moment! Co tu děláš?!“ zeptala sjem se udiveně a zároveň překvapeně. Asi mám nějaký dlouhý vedení, ale právě mi došlo, že jsem ho včera vyhnala. „Mám jít?“ otázal se smutně. „Ne!“ Věnoval mi smutný úsměv. „Co se stalo?“ zopakovala jsem původní otázku. K mému překvapení se slova ujal Jacob. „Byli jsme v kině. PO skončení filmu… jsme chtěli odejít, ale…“ „Ale pak jsi ji uviděl“ dokončila jsem a po tváři mi stekla první slza. „Zhroutila ses, ani si toho nevšiml“ pokračoval znechuceně Edward. „Jak to vůbec víš?“ otázala jsem se ho. „Alice to viděla.“ „Moment! Říakl jsi, že nás nevidí“ ohradil se Jacob. Edward mu asi věnoval hodně ošklivý pohled, protože zmlkl. „Nevíme proč. Alice si myslí, že to bylo proto, že se rozhodl, že nebudeš součástí jeho života a tudíž už tvoje budoucnost není ovlivňována jeho“ dokončil. Sice jsem to moc nechápala. Ale byla tu ještě jedna věc, kterou jsem moc nechápala. „Ale to mi pořád nevysvětluje, co tady děláš“ připomněla jsem. Podíval se na mě jako na blázna. „Alice to viděla, to chápu. A?“ „A?“ opakoval nechápavě. Pak se mu v očích zablesklo pochopení. „Snad sis vážně nemyslela, že bych to nechal jen tak?!“ ptal se naprosto šokovaně a vypadal i trochu uraženě. „Vyhodila jsem tě.“ „A?“ řekl zase, „To jako znamená - Nech mě třeba umřít, když on si toho zjevně ani nevšimne?“ ptal se dál, jeho hlas zněl kousavě. „Já-“ chtěl se hájit Jacob, ale Edward ho znovu utnul pohledem. „Běž si za Ninou“ zavrčel na Jacoba, „už na tebe netrpělivě čeká.“ Znovu mě to zasáhlo. To vědomí, že Jacob mě už nemiluje. Nemá ve svém životě místo pro někoho, jako já. „Nina“ zopakovala jsem hluše. „Je mi to líto“ šeptl a odešel. Myslím, že kdyby to neudělal, Edward by ho z těch dveří vykopal, případně odnesl v zubech. Tiše jsem se uchechtla, Edward sebou při tom zvuku trhl a jeho zlaté oči se stočili na mě. „Jak ti je?“ zeptal se a já měla pocit, že jsem se vrátila v čase. Zase se na mě díval tím svým něžným pohledem… s láskou?!?!?! Po tom všem, co jsem mu řekla… udělala…pravda, on mě opustil, ale stejně… „Bell?“ přiblížil se, čímž mi… zase rozhodil srdeční rytmus. Tak tohle je trošku trapné… ehm…hodně. Zmerčil to a na tváři se mu roztáhl úsměv, který to zase jen zhoršil. „Je…je…mi f-fajn“ vykoktala jsem rozpačitě. Byla jsem si na 120% jistá, že jsem rudá jako rajče. „Měla bys ještě odpočívat“ řekl jemně, ale stále se usmíval. Zastrčil mi vlasy za ucho a vypadal, jako když se rozplyne blahem. „A ty tu budeš?“ zeptala jsem se opatrně. Připadala jsem si jako ta největší potvora světa. Zlomila jsem mu srdce a chci, aby zůstal? Co to se mnou je v poslední době? „Ne“ řekl naprosto klidně. COŽE? Tak co tady ale dělá teď? Už mohl být dávno stovky kilometrů daleko! Zřejmě to vyčetl v mé tváři a trošku to rozvedl. „Zůstal jsem tu, abych se ujistil, že jsi v pořádku. Jakmile zase usneš, zmizím a znovu se neobjevím, neboj. Budeš si myslet, že tohle byl jen sen…“ říkal to s TAKOVÝM klidem. A ještě se u toho usmíval. Pohladil mě po tváři. „Dobrou Bell“ řekl stále s úsměvem a já vůbec nic nechápala. Ale cítila jsem, jak se mi oči plní slzami, rychle jsem od něj odvrátila tvář, aby to neviděl. Proč mi tohle dělá? Proč mi připomíná staré časy, když zase odejde? Proč? PROČ?! „Proč Edwarde?“ řekla jsem nahlas, hlas jsem měla nakřáplý, plačtivý. „Neplakej Bell, nechci, abys plakala“ chytil mě za bradu a zase si mě otočil obličejem k němu. Otřel mi slzy. „Já se už vážně nevrátím. Tentokrát ne. Slibuju, že už o mně v životě neusl-“ „Ty to nechápeš viď?“ přerušila jsem ho, hlas už mírně hysterický. Škubl sebou, vypadal, že ho to vyděsilo. „Já nechci, abys odcházel“ zašeptala jsem. „Vždycky, vždycky jsem tě milovala víc než Jacoba, VŽDYCKY. Pomohl mi na to zapomenout, ale včera, včera jsem to pochopila. Že jsem lhala sama sobě! Potom, co jsem ti řekla, že už je pozdě… bylo pozdě. Pro mě. Věděla jsem, že už se nevrátíš, překvapilo mě, jak to bolelo a ta potlačovaná láska se vytáhla na povrch. Další den se Jacob otiskl, zvolila jsem jeho, protože mi pomohl a nechtěla jsem ho zklamat - a on se otiskl! Zůstala jsem sama. A ty… TY tady teď sedíš, největší láska mýho života, neodjel jsi, i když jsem tě vyhnala a říkáš mi tady, že už tě nikdy neuvidím?!“ hlas se mi zlomil tolikrát, že jsem to ani nedokázala spočítat. Neviděla jsem, jak se tvářil, během mé zdlouhavé řeči vlhkost mých očí přetekla a já teď přes závoj slz skoro nic neviděla. Stékaly mi po tvářích ve vodopádech a já je nedokázala zastavit. Nechtěla. Už na ničem nezáleželo ne? V místnosti bylo ticho, přerušované jen pípáním a mým popotahováním. Najednou vedle mě někdo vybuchl smíchy. Mírně hysterický zvuk. Snažila jsem zaostřit a hodit po něm nejošklivější pohled, kterého jsem byla schopná. Mně to vtipné nepřipadalo ani trochu. Znovu mi začal otírat slzy a pořád se chichotal. Pak zvážněl. „To co jsi mi teď řekla… je to pravda?“ zeptal se váhavě. „Samozřejmě, že je!“ vyjekla jsem, „Já tě miluju, Edwarde! Je tak těžké to pochopit?!“ „Je nemožné to pochopit“ zašeptal. Hodlala jsem mu něco odseknout, ale položil mi prst na rty. „Ty teda chceš, abych zůstal? Po tom všem?“ Měla jsem chuť ho do toho prstu kousnout, ale pravděpodobně bych si ublížila já. Trpělivě jsem chytila jeho ruku a sundala jí. „Ano, chci“ řekla jsem to tak, že to bylo sotva slyšet. Ale ON to pochopitelně slyšel. Zase se zasmál. Už mi to začínalo lézt krkem. „To znamená, že mě miluješ?“ tázal se dál. Dívala jsem se na něj jako na blázna. Copak jsem to právě neřekla? „M-I-L-U-J-U T-Ě!“ radši jsem mu to přehláskovala, vypadal, že není schopný to pochopit. Konečně jsem jeho obličej mohla vidět a to co jsem viděla, mi vyrazilo dech - usmíval se tak široce, že jsem se začínala bát, aby si neroztrhl tváře - ne, že by to bylo možné. „Isabello, Bells“ šeptal tichouce. Díval se na mě, jako kdybych byla okouzlující socha anděla v muzeu. Kdybych se nebála, co z něj vypadne, tak bych se té myšlence zasmála. Jenže jsem byla tak napnutá, že jsem zapomínala i dýchat. Neřekl nic. Jen se ke mně naklonil a věnoval mi ten nejkrásnější polibek za celou tu dobu. Byl tak…tak…něžný, to určitě…ale bylo v něm tolik lásky a bolesti, že jsem zase cítila, jak mi tváři stékají slzy. Chytila jsem si jeho obličej a snažila jsem si ho přitáhnout blíž, a ignorovat tu jehlu, co jsem měla zavedenou v ruce. Najednou se zprudka otevřeli dveře a v nich celá Cullenovic rodinka. „Tak jsme tady!“ zvolal Emmett vesele. Nešlo se nesmát. Nešlo neplakat. Zvládala jsem obojí najednou a Emm z toho měl hroznou srandu. Dívala jsem se do tváře každému členovi mé vysněné rodiny a oni mi pohled opětovali. Najednou se Rosalie začala strašně smát. „Edwarde! Nekoukej na nás tak vražedně! My ti ji nevezmeme“ vykašlala mezi záchvaty smíchu a všichni na ní zírali jako na blázna. Tohle řekla Rosalie? Rosalie? ROSALIE?!?! „Ale no tak Bello! Co jsme si to jsem si ne? Vidět Edieho takhle šťastnýho mi za to stojí. A ty taky. Tak se mi stýskalo!“ načež se ke mně vrhla a objala mě. Lapala jsem po dechu, nemohla jsem tomu uvěřit. Že by z nás nakonec byly kamarádky? Wow. No… tak to je… ou. Super! Její nadšená reakce vyburcovala ostatní a najednou se na mě mačkalo šest upírů, plus jeden, co mě snažil vyprostit, aby mě nerozdrtili. Bolelo to, ale já se musela smát. To šťastní lidé dělají ne? Že se smějí? Tak to přeci má být, že ano? Věnovala jsem shovívavý úsměv Edwardovi, který už to vzdal a jen se na mě zdálky díval.
 
                Tenhle den se mi vryl do paměti. Ostatní vzpomínky už jsou rozmazané, tak jako všechno lidské, ale tohle si pamatuju. Byl to den, kdy jsem znovu začala(ač jsem si to nechtěla přiznat) doopravdy žít. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že jsem Charliemu musela říct, že s Cullenovými odjíždím a později se od Carlisle dozvěděl, že jsem zemřela. Samozřejmě to nebyla pravda, Edward mě přeměnil. K velkému překvapení všech jsem nebyla nezvladatelná novorozená, ale chovala jsem se jako zkušený upír. Jako kdybych byla zrozená k tomuhle životu. Teď žijeme v severní Kanadě, v pěkném domečku u jezera. Zasněně jsem na něj hleděla z okna, když mě kolem pasu objaly silné ruce. „Na co myslíš?“ zeptal se. Musela jsem se zasmát. Bylo to pořád stejné. Některé věci se prostě nezmění. „Na minulost.“ Opřel si hlavu o mé rameno a čekal, co ze mě dál vypadne. „Víš, tehdy jsem si zvolila špatně… ale přesto se mi splnilo to největší přání. Jsem tady s vámi, nejšťastnější upír na světě a to jen díky tobě, a díky tomu, že jsi předtím zůstal. Vždycky jsem věděla, že jsi to nevětší štěstí, co mě potkalo. Díky za všechno.“ V odrazu jsem viděla, jak se pousmál. „Tak to opravdu nemáš zač.“ Otočil si mě čelem k sobě. „Ale jedna věc mi nesedí“ pokračoval s úsměvem. Zvedla jsem jedno obočí. Nechápala jsem, co myslí. „To s tím nejšťastnějším upírem. Znám jednoho, co by ti rozhodně mohl konkurovat“ jeho úsměv se ještě rozšířil. „Koho prosím tě?“ zeptala jsem se skepticky. „Sebe“ zašeptal a spojil naše rty v polibku.
 
                Happyend? Jo! Pravý americký nefalšovaný happyend. Ale vlastně to není tak úplně pravda. Tohle není konec. Věčnost nemá konce. Ani láska ne. Ne ta naše. Je věčná. A překoná všechno. Stačí si jen zvolit správnou volbu. A věřit. Hlavně věřit…