Odlet do spojeného království...
Seděla jsem v letadle a koukala se z okínka. Vedle mě seděla tak trochu mrzutá Věštkyně a něco četla v budoucnosti... nebo jsem si to aspoň myslela, protože už 10 minut nehnutě koukala přímo před sebe do záhlavníku sedadla toho, kdo byl před ní.
Kde to jsem? pomyslela jsem si zmateně, když jsem se vzbudila v nějakém pokoji. Pak se mi vybavilo setkání s vlkodlakem a mé ponižující omdlení.
,,Nevyčítej si to... viděla jsem začínající Lovce, kteří začali křičet jako holka a utelki, když poprvé spatřili vlkodlaka. Ty jsi bojovala tak dlouho, jak bylo nutné a dokonce jsi přivolala posily... jsi statečná, to se ti musí nechta." promluvil hlas Věštkyně. Vnímala jsem jí jako za mlhou a než dořekla, znovu jsem upadla do spánku.
Když jsem se probrala a doktor mi dovolil odejít, zbývali mi 3 hodiny do odletu. Spakovala jsem vše potřebné a vyrazila jsem. Díky tomu spěchu jsem si ani nevzpomněla na matku.
,,Bude se ti tam líbit, ať si myslíš co chceš." prohlásila zničeho nic Věštkyně a poprvé se na mě usmála. A byl to dokonce nehraný úsměv...
,Jo... Ehm... díky." vykoktala jsem ze sebe překvapeně. Právě jsem přemýšlela nad tím, za jak dlouho asi uvidím mamku (teď jsem na to měla času dost) a Věštčina věta mě vyvedla z míry naprosto nepřipravenou. Má spolucestující se na to jen mírně pousmála.
,,Jak dlouho budeme v Británii?" zeptala jsem se.
,,Asi týden." odvětila Věštkyně.
,,Tak dlouho?" vyhrkla jsem bez přemýšlení. Potřebovala jsem čas na vzpamatování a potřebovala jsem vysvětlit i to, co bylo naprosto jasné. Sice jsem to chápala, ale tímhle si nějaký ten čas získám.
,,To víš, budeme se muset registrovat v tom jejich papíry zavaleném systému. Než vůbec příjdeme na řadu, uběhnou tři dny. Další zhruba tři dny se budeme jen registrovat. A pak nejbližší let letí až další den." odtušila Věštkyně a pak se zase zakoukala před sebe. Vypadalo to, jako by si tyto věci zjístila už předtím a teď to jen četla z nějakého koutku své mysli, kde to měla uložené. Říkala to pomalu, téměř líně, jako by věděla o co se snažím a s pobaveným úsměvem dospělejšího a moudřejšího mi to dávala.
Vytušila jsem, že teď mě už poslouchat nebude a zabořila se do pohodlného křesla.
Dále na: http://moira.pise.cz/7744-zacatek-cesty-17-kapitola.html