Jedině já můžu mít tak velkou smůlu...
Měla jsem obrovské nutkání sednout si na zadek a proplesknout se zleva zprava. Možná bych se vzbudila... vlastně na to stačí se jen štípnout...
Jemně jsem zatřásla hlavou, abych tyto nežádoucí myšlenky vyhnala z hlavy... teď jsem se měla, vlastně musela soustředit jen na jednu věc... a to na boj. Jen... neznám nikoho, kdo by měl takovou smůlu, že narazí sám na vlkodlaka... a to hned dvakrát. Někdo tam nahoře... nebo spíše někdo tam dole mě musí pořádně nenávidět, že mi do cesty staví takové... překážky? Dá se vlkodlak popsat jako JEN překážka?!
Vlkodla se pomalu začínal ovládat a upřel na mě oči plné nenávisti, opovrživosti a ... až odstrašující inteligence.
,,Tak ty jsi ta maličká, která mi zabila bratra?" zeptal se milým hlasem. Na chvíli jsem ztuhla... nemohla jsem uvěřit, že tak milý a přátelský hlas patří tomuto tvorovi.
,,Ano, jsi to ty, tvůj pach vídám ve snech. Ve snech mě můj milovaný bratr, jediná rodina co mi zbyla, volá na pomoc. Ty jsi ho zabila, ty jsi mi ho vzala... a za to si vemu ted já tvůj život!!" konec věty vlkodlak spíše zavrčel než řekl a vystartoval. Stačila jsem se jen nohama zapřít do země, než do mě Temný narazil.
Nabral mě na sebe a porazil mě. Zastavily jsme se až o kmen nějakého stromu. Vlkodlak měl hlavu na mém trupu a zřejmě co největší silou tlačil vpřed. Jeho pozice mi trochu připomínala rozzuřeného býka, co se snaží nabrat toreadora.
Jenže to byla jen prchlavá myšlenka, protože jsem se teď zabývala něčím důležitějším... vyrazila jsem si dech. Lapala jsem po dechu a to, že mi vlkodlak tlačí na hrudní koš tak silně, že mi málem drtí kosti na prach, mi moc nepomáhalo.
Zmohla jsem se na slabou obranu, prudce jsem vykopla kolínkem. Podle jemného zakňučení jsem vlkodlakovi zlomila nos. Temný nevěřícně ustoupil a já se s žuchnutím svezla podél stromu. Drsná kůra kmene mi poškrábala záda, jelikož se mi triko vyhrnula skoro až k podprsence.
Naštěstí jsem dopadem chytla druhý dech a konečně mé tělo získalo kyslík. Rychle jsem se postavila a natáhla před sebe meč.
,,Kdyby mě tvůj bratr nenapadl, nechala bych ho na pokoji!!" vyrazila jsem ze sebe. Velký vlk, vlastně né vlk, na to byl Temný až moc velký, obří vlkodlak velký jako medvěd na mě vrčel. Cenil na mě své, palec dlouhé a jako dýka ostré zuby.
,,Ty jedna čubko Lovecká, cítím z tebe To. Ty by jsi ho nenechala na pokoji, ani kdyby se ti obloukem vyhnul!!" vlkodlak začínal vidět rudě a přestával se ovládat. Pro zkušeného Lovce by to bylo dobře, protože ti vědí, jak si lehce poradit s vlkodlakem, který se neovládá, ale pro mě to bylo jako ten nejjasnější důkaz výsměchu těch, kdo ho na mě poslali. Vlkodlaci se sice úplně přestanou ovládat, ale získají i obrouvskou sílu a rychlost.
,,Jednoduše, jsem v hajzlu.." šeptla jsem si pro sebe. Zvažovalka jsem útěk, ale vlkodlak je i tak rychlejší než já. Možná bych měla šanci, kdybych měla aspoň tři loky Samaelu, ale jen s jedním lokem... prostě jsem v pytli.
,,Ustup, jinak zavolám posily a jsi mrtví dřív, než se naděješ." řekla jsem jak nejklidněji jsem dokázala. Klamala jsem, protože jsem opravdu netušila, jak to udělám. Hvězdu totiž mám v batohu. Sundala jsem si jí totiž z krku a navlékla na řetízek i dva prsteny... prsten Loki a Mystika. Vlkodlak si přestal olizovat tlamu, nezlomila jsem mu totiž nos, ale nečekaným kolínkem jsem mu přivřela tlamu a on si prokousl jazyk a váhavě se na mě podíval. Zřejmě zvažoval, jestli to opravdu udělám. Sebejistě jsem se usmála a jistěji sevřela meč.
Dále na: http://moira.pise.cz/13247-zacatek-cesty-16-kapitola.html