Ty jsi se nepřipomněla!! Tak ti to píšu k této kapitolce: Věnováno Zulíkovi (doufám, že jsem to napsala dobře, skloňování mi v přezdívkách moc nejde!! :))
Emoce jsou až strašlivě mocné
Nevysvětlujte si to špatně. Já nejsem zbabělec.
,,Nejsem zbabělec!" křiknu na strom, který právě minu. Zrychlím, abych utekla nevítaným myšlenkám, ale nepovede se mi to. Dohonili mě a já nevím, jak je mám zaplašit.
Bojím se. Ale nebojím se Věštkyně. Ani Vlka. Ani nikoho jiného. Bojím se strachu. A také se bojím toho, že nevím, čeho se bojím. A také té bolesti, kterou sužuje Věštkně. Přeskočím spadlý strom, ale kousek nohavice se zahákne o větev, kterou jsem při skoku neviděla. Navíc ve mě je jen troška Samaelu. Tělo většinu už spotřobovalo. Stočím se saltem a dopadnu na nohy. Nohavice se roztrhla a cáry látky mi narážejí do nohy. Studený vzduch bičuje kůži nohy náhle odhaléné téměř až ke kolenu. Rychle se zvednu a běžím dále. Kam? To nevím... pryč!
Co mě tak vyděsilo? Proč utíkám? Kde je ten můj klid? Ta má rozvaha, kterou jsem si chtě nechtě pěstovala už od tak brzkého věku? Nohy se mi zabořují do hlíny a já podvědomě vím, že bych tam, kam mířím, chodit neměla. Ale něco podvědomě vědět, když jsem v pořádku a racionálně a logicky přemýšlím a něco podvědomě vědět, když svůj rozum vypnu, je rozdíl.
Proto se nezastavuju a běžím. Dál, a pomalu si uvědomuji, jak těžce se mi zvedají nohy z toho řídkého bahna. Rychle se rozhlédnu a automaticky skočím. Skok nebyl tak vysoký a dlouhý, jak bych si přála, když ale vezmeme v potaz to, že jsem se něměla skoro od čeho odrazit, byl ucházející. A hlavně byl dostatečně dlouhý na to, abych se chytla větve před sebou a zhoupnutím se přenesla na pevnější půdu.
...když se dostaneš do úzkých, chováš se stejně jako zvíře zahnané do kouta. Získáš sice velkou sílu, kterou ti poskytně strach a beznaděj, ale úplně hodíš za hlavu taktiku a místo, aby jsi své výhody použila, tak je promrháš...
Tentokrát jsem si už pečlivěji vybírala místa, na která budu skákat. Bylo to čím dál obtížnější. Zřejmě jsem se dostávala do středu bažiny a navíc Samael pomalu ale jistě vyprchával.
Dostala jsem se do situace, kdy jsem na první pohled žádné pevné místo nenašla. Ani jsem se nad tím nepozastavila a mocně jsem se odrazila. Spoléhala jsem na to, že mé tělo vykoná to, co po něm žádám. A protože jsem věděla, že mé, pečlivě trénované tělo mě nezklame, ocitla jsem se na stromě o čtyři metry dále. Ani jsem na něm chvíly nepočkala a znovu jsem se odrazila. Strom byl bohužel dále, než jsem předpokládala a kdyby tam nebyla větev, nehezky bych spadla to té odporné bažiny.
Díky této námaze jsem dokázala to, co jsem plánovala od počátku. Přestat se zabývat nežádoucími věcmi a zapomenout na podivné emoce. Teď jsem byla já, stromy a bažina pode mnou. Další z mnoha cvičení, kterými jsem zaháněla nudu a udržovala jsem si kondičku.
Nevím, jak dlouho jsem tam po stromech skákala, ale když jsem tichounce a obratně dopadla na zem a zabořila prsty do hlíny, docela se mi ulevilo. Naučeným pohybem jsem důlky, které mé prsty vytvořily a nenápadné stopy zahladila a vyběhla dále.
..........
O pár sekund později na to samé místo, kde jsem skočila já, dopadlo jiné tělo. Trochu těžší a také unavenější. Zanechalo v bahně dva neznatelné otisky stop. Stop s drápy ve tvaru pětkrát větší vlčí packy.
Dále na: http://moira.pise.cz/12254-zacatek-cesty-15-kapitola.html