Další dílek. Ať se líbí... :)) m.
Hodnocení
Znovu jsem se rozhlédla. Velký stůl, za kterým seděli mí porotci byl, aspoň mě se to tak zdálo, uklizenější než předtím. Pohled mi zabloudil po dřevěné podlaze. Né, že by jsem se v ní viděla, ale nebyla ani špinavá. Šlo poznat, že se o ní někdo pravidelně stará. V koutech nebyly žádné chomáčky prachu a nebyly na ní šmouhy. A těch pár důlků, které se tu a tam objevily, byly šikovně zamaskované.
Můj pohled upoutala hra světla a stínů na čistě bílé zdi. Sledovala jsem, odkud ty paprsky proudí a uviděla jsem nalevo od sebe okno. Obyčejné okno, teď ale zatažené dřevěnými roletami. I přestože byly zatažené, tak jsem cítila jemný vánek, který pronikal škvírami a přinášel s sebou svěží vůni lesa. Mezi roletami byly škvíry, díky nímž slunce proniklo dovnitř, proto ty paprsky. Podle sklonu, intenzitě a barvy paprsků slunce zapadalo. Já sem přišla hodně brzy ráno. Tak dlouho jsem tam byla? neubránila jsem se mírnému údivu.
Ve vzduchu visela jemná vůně dvou voňavek. Odděleně by asi byly příjemně svěží a přitom ženské, ale dohromady tvořily těžký oblak, který se držel v místnosti a každému se vnucoval. Jemně, skoro neznatelně mě to svědilo v nose. Musela jsem děkovat bohům za to, že Lovce nenapadlo si brát kolínské a mužské parfémy. Jestli mě jemné, neznatelné vůně Lovkyň dráždí, z pachu kolínské bych každou chvíly kýchala. Kdyby jsme byly venku, tak bych to možná ani nevnímala, ale v malé, těsné místnosti by to asi nevadilo jen mě. Zato jsem ale z Lovců cítila jejich charakteristický pach. Bylo to tak přirozené, až to bylo děsivé. Jejich pach, teď a tady v té uzavřené místnosti na mě působil jako... droga. A hlavně Vlkův pach byl výrazný a... dráždivý. Myšlení se mi zamlžilo a já ucítila horké bodnutí v podbřišku. Toužila si sednou Vlku na klín a pak...
Před tímhle mě kdysy otec varoval a já tedy udělala to, co mi doporučil: Vzpoměla jsem si na chuť a vůni heřmánkového čaje. Ale věřte nebo né, ono to pomohlo. Zase jsem se cítila svěží a pach Lovců jsem vnímala asi stejně, jako voňavky Lovkyň.
Svým citlivým nosem, posíleným nedávnou dávkou Samaelu jsem ale zachytila i další, skoro ztracenou pachovou stopu... mě až příliš známou: Mamčin tělesný pach. Mamka vždy voněla po borovém jehličí... a já vlastně taky. Mamka totiž kupovala aviváž s touto vůní a když vaše věci voní takhle, po nějakém čase tak začnete vonět i vy. Stáhlo se mi hrdlo.
... dobře, můžeš na ní být pyšná...
Takže to byla má máma, ten, kdo se ptal na mé výsledky. Došla si sem dříve, než jsem sem dorazila já, abychom se nepotkali. Sice se o mé hodnocení zajímala, ale nezůstala tu na to, aby mi gratulovala. Všechno veselí ze mě jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo. Cítila jsem se... prázdná. Rozhlédla jsem se po východu.
Pokud tedy nechci jít ještě jednou kolečko zpět a skončit zase tady, tak jsou jediné únikové dveře za stolem mých porotců... chvíli jsem se rozmýšlela nad tím, jestli se prostě neseberu a nepůjdu domů bez ohledu na to, jestli mi chtějí něco říct, ale pak jsem se rozhodla, že zde zůstanu, možná mi řeknou něco, co ještě nevím...
Vzhlédla jsem od země... vždy když přemýšlím, tak se zadívám na nebe nebo na zem, málokdy se dívám před sebe a všimla si, že mě Vlk pozoruje. Překvapilo mě to, ale pak jsem si něco uvědomila... když myslím, tak to taky nějaký ten čas trvá, ale mě došlo i něco jiného... Samael skvěle rozmotává jazyk... tak jako s mamkou, kvůli tomu jsem se s ní přece pohádala:
,,Neříkala jsem nic, že ne?" vyhrkla jsem ze sebe. Vlk mě dále pozoroval a pak utrousil:
,,To je to podivné... všichni jsme viděli, že jsi se před chvílí ztratila v myšlenkách, ale nic jsi neřekla... to je u tak mladého Lovce neobvyklé... zvlášť, když má v sobě tolik Samaelu , že to cítím přes celou místnost..." zamyšleně se na mě koukl a pak se zhluboka nadechl.
,,Nebudeme to protahovat, Lovci určitě chtějí jít za svou prací," utrousil škodolibě Vlk a Lovkyně, která si právě brousila nehty do ostrých špiček se ušklíbla.
Dále na: http://moira.pise.cz/10892-zacatek-cesty-13-kapitola.html