Snažila jsem se něco k této povídce sesmolit a myslím, že se mi to docela povedlo... tady to máte. :))
Další dvě místnosti...
Nedalo mi to a dotkla jsem se té modré hladiny a ...
Ucukla jsem rukou a zalapala po dechu. Vyděšeně jsem si ruku přitiskla k hrudi a druhou jí zakrývala, neovladatelně jsem se třásla. V kolenou jsem měla strašně slabo a ten podivný zvuk bude nejspíše drkotání mých zubů. Celým tělem mi jako blesk projel chlad. Od konečků prstů rukou, po koneček nosu nebo konečky prstů nohou. Roztřeseně jsem se nadechla a instinktivně jsem o několik kroků ustoupila. Věděla jsem, že se přes to musím dostat, ale já nevěděla jak... a navíc jsem se teď příšerně bála se toho jen dotknout. Modrá přehrada předemnou... ledová přehrada, kterou musím překročit. Třásla jsem se jako osika. Uvědomila jsem si, že v puse cítím kovovou pachuť a zjístila jsem, že jsem se kousla do jazyka. Vzchop se! křikla jsem na sebe v duchu a soustředila se na to, abych pravidelně dýchala.
Vyzkoušela jsem se trochu vrátit a hledat jinou cestu, ale instink mě vedl k modré překážce. Nedala se podlézt, ani přelézt. Musela jsem jít skrz.
Uklidnila jsem se a přesvědčovala se, že ten pocit nebyl tak hrozný, jak jsem si myslela... že to bylo jen maličko nepříjemné.... Natáhla jsem ruku a horoucně si přála, abych, když se toho modrého dotknu, abych zase nezamrzla, ale bez úhony prošla dále. Vykročila jsem a těsně před tím, než jsem se toho modrého dotkla, ruku mi obalil bílý plamen, který se po chvíli stáhl do dlaně na maličký plamínek... možna větší jiskru. Netrvalo to ani vteřinu a bílý se přeměnil na žlutý.
Překvapeně jsem se zastavila. Ruku mi obalila žlutá kopule, která se rozšiřovala z plaménku v mé dlani. A ta kopule mi stoupala po loket a dál... a já se musela držet, abych se nepoškrábala. Rozšiřování toho žlutého strašně svědilo. Za okamžik mě žlutá hmota, dost podobná té modré obalila. Potlačila jsem pocit mírné klaustrofobie a donutila se klidně dýchat. Žlutá byla mírně teplejší, než okolí, ale na dotek vlažná. Rozhodně lepší, než to modré přede mnou.
Ochráněnou rukou jsem se dotkla modré stěny a ruka narazila... ale žádný nepříjemný pocit. Zatlačila jsem na stěnu trochu více a žlutý plamínek se změnil v jednom silném záblesku v zelený. Ruka se pohnula o kousíček dopředu, ale neprošla... modrá stěna se protáhla a byla celá gumová. Zatla jsem zuby a zatlačila více, když najednou plamínek v mé ruce zaskomíral a uhasl. V křeči jsem se zhroutila na zem, když mnou projel blesk snad horší než ten první.
Ležela jsem na zemi a lapala po dechu. Cítila jsem, že mi po tvářích stékají slzy a bylo mi to jedno. Vlastně... vzlykala jsem děsem a bolestí. Třásla jsem se jako osika a to nejenom zimou. Za chvíly jsem se uklidnila, ale nic se mi nechtělo dělat. Chtěla jsem se stočit do klubíčka a ani se už nehnout. Ta modrá překážka ze mě vysála veškerou rozhodnost.
Nakonec jsem se donutila znovu se zvednout. Nutno poznamenat, že po dost dlouhé době. Musela uběhnout minimálně jedna hodina.
Přemýšlela jsem, jak jsem poprvé dokázala to, že se mi v ruce ten plamínek objevil... Pomyslela jsem na zelenou jiskřičku, která hřála o hodně více, než žlutá, ale stále nebyla natolik teplá, aby mě zahřívala od okolní zimy. Pomyslela jsem na zelenou jiskřičku tančící mi v dlani a... a ta se mi zhmotnila v dlani. Nejdříve jsem na to užasle hleděla a zkoumala to, pak jsem začala uvažovat. Zelený plamínek není dostatečně silný, aby modrou porazil. Zatím. Musela jsem mít silnější. Modrá přepážka mě stále děsila, ale já chtěla projít, já jsem chtěla být silnější, než tvůrce modré. Pomýšlela jsem na to, jak se jiskřička zvětšuje a stává se z ní plamínek... a ono se to opravdu stalo! Tak jsem pokračovala dál, když mě kopule celá jakš takž obalila, pořádně jsem se napřáhla a s veškerou rozhodností, která mi zbyla jsem do modré stěny praštila.
Překvapeně jsem zavrávorala, když jsem málem proletěla skrz. Málem. Modrá stěna se protáhla a já stála asi metr za tím místem, kde se dotýkala stropu a podlahy. Modrá se podrážděně vlnila, pomalu se zase smršťovala a vydávala zvláštní šumivý zvuk. I přes svou zelenou ochranu jsem cítila smrtelný chlad vycházející z modré a musela se držet, abych při vzpomínce na blesk v mém nitru nezačala panikařit a neudělala nějakou hloupost. Ale třásla jsem se. Po zádech mi stékal ledový pot a přistihla jsem se, jak lapám po dechu. Ale co bylo ještě horší, modrá se smršťovala čím dál více a nejen že mě tlačila zpět, ona mě začala i obalovat a tlačila na mou ochrannou kopuli.
,,Nepanikař!" křikla jsem na sebe pomyslně klidným hlasem.
,,To bude v pořádku... běž dál." nabádala jsem se nahlas. Cítila jsem, jak mi plamínek v ruce rozhořčeně světélkuje, jak na jeho kopuli tlačí cizí modrá. Mysli na to jak jsi silná.. a tvá síla se ukáže v podobě toho, že projdeš! nabádala jsem se v duchu dále a vůbec si nevěřila.
Vyjekla jsem, když na mě modrá přitlačila tak, že jsem zavrávorala dva kroky dozadu. Fajn!! Postavila jsem se a snažila se soustředit. Na co? To jsem nevěděla. Snažila jsem se zklidnit dech, který mnou lomcoval. Donutila jsem se přemýšlet nad věcmi, které mi dělají radost... zarazila jsem se. Co mi vlastně dělá radost? Kreslení?.... asi ano, ale ne takovou, jakou bych chtěla. Běhaní? Miluji běh lesem, ale je to spíše potěšení pro tělo a né ducha. Bojové sporty? Krasobruslení? Skaut? Vše jsem dělala pro mámu.. a hlavně pro potěšení otce. A co tanec? Ano. Pomyslela jsem na hudbu, mé tělo se v rytmu vlnící, na svého partnera, zatím bez tváře, ale úžasného tanečníka...
Otevřela jsem oči, které jsem nevědomky zavřela a natáhla jsem před sebe ruku s plamínkem. Podívala jsem se na mou drobnou, hladkou ruku. Takovou, za jakou by princové v minulosti zabíjely. pomyslela jsem si nelogicky jedovatě. Otočila jsem dlaň nahoru a objevil se plamínek. Malý plamínek, který sotva skomíral. Proč to vlastně dělám? Proč se chci stát dobrým Lovcem.... Pro ochranu lidí? Vždyť mi na nich v jistém slovasmyslu ani nezáleží... neznám je... ano, mám mezi nich kamarády, ale né takové, kvůli kterým bych obětovala život. Kvůli otcově památce? To by byl dobrý důvod, ale už mě ten otec tak nějak omrzel... Ne že bych o už nemilovala, ale nějak vše, co jsem pro něj dělala ztratilo smysl, když zemřel. Matce záleželo jen na tom, abych měla vše co chci... ale co chci?
Chci jednu věc, kterou nikdy mít nebudu... uvědomila jsem si. A myslím, že to není ani tanec, i když se to k tomu dost blíží. Já chci svobodu, bezpečí, rodinu a lásku. Chci život bez Lovců...
Vrátila jsem se do přítomnosti, když mnou modrá přepážka mrštila ještě o pět kroků zpět.
,,Sakra!" zaklela jsem, když jsem nešikovně spadla a narazila si kostrč. Fajn, filozofické řečičky si necháme na později...
,,Ti nahoře mě asi musejí nesnášet, když jsem musela uvíznout tady... je tu průvan a jestli odsud okamžitě nezmizím, tak chytím rýmu.." brbrala jsem si pro sebe. Podívala jsem se už na malinkou zelenou jiskřičku, která prskala a běhala mi po dlani tam a zpátky. Tanec... mysli na rytmus hudby a sladěné pohyby partnerů...
Soustředila jsem se na jiskřičku a ona se zvětšila v plamínek.. a pak v plamen. Zhluboka jsem se nadechla a šla jsem v před. Kráčela jsem a pomalinku mě obaloval zelený plamen... z nějakého důvodu plamínek v ruce sílil a v druhé ruce se mi objevil další. Spojila jsem ruce dohromady a začala jsem cítit mírné teplo, které mě obklopilo. Šla jsem dál a modrá se pořád natahovala... dokud jsem se nezastavila dva kroky před dveřmi. Dál se modrá už natáhnout nechtěla.
Natáhla jsem před sebe ruce a zapřela se. Nepohlo to s modrou ani o píď. Zatla jsem zuby a znovu se do toho opřela tak velkou silou, ale jako bych chtěla pohnout se zdí... vlastně se zdí bych možná s touto silou pohla, ale modrá hladina se ani nepohla. Nešumněla, naprosto tiše mi jen bránila v postupu. Jako by ani nebyla.
,,Dělej, pusť mě!" řekla jsem naštvaně a pak se staly 3 věci. Zelené plameny se proměnily v rudé a začaly příjemně hřát, modrá stěna se tam, kde se jí rudý plamen dotkl začala rozpadat a uslyšela jsem, jak se celým bludištěm nese kvílivé zavytí. Na nic jsem nečekala a rozběhla se do chodby. V první chvíli jsem se lekla, že dveře jsou zamčené, jelikož mi nešly otevřít a když jsem si byla jistá, že to, co tak kvílelo je za rohem, trhnutím jsem dveře konečně vyrazila. Byly jen zrezivělé. Tady zřejmě dlouho nikdo nebyl.
Při prchání mě napadlo, že tím, že jsem zrušila modrou překážku u sebe jsem musela zrušit vězení nějakého Temného i někde jinde. Dvousečný meč, mě to pustilo dále a nějakou příšeru to pustilo na mě. Pozitivum to ale mělo. To něco za mnou mě zaměstnávalo natolik, že jsem nemyslela na nic jiného, než jak co nejrychleji utéct. Neměla jsem čas ani se bát a už jsem se netřásla ani strachem, ani zimou.
.............
Celá zadýchaná (asi 2 kilometry jsem soustavně běžela prudce dolů a něco z bludiště mě honilo) jsem rozrazila dveře a rychle je zavřela. Zády jsem se o ty dveře opřela a vydechla jsem. Rychle jsem se rozhlédla a hledala nějaké známky nebezpečí. Překvapeně jsem si uvědomila, že jsem v nějaké kanceláři... byl tu stůl a u něj dva počítače... u obou seděli dva muži, na hlavě mikrofón a tichou konejšivou řečí rychle něco sdělovali.
,,... musíte zastavit krvácení a potom vysát skřetí jed..."¨řekl ten vzdálenější ode mě.
,,... nezapoměňte na protilátku na vlkodlačí kousnutí, jinak budeme mít o jednoho nepřítele více..." mumlal do mikrofónu ten mě bližší a mě si zatím nevšiml ani jeden. Seděla jsem opřená o dveře, které se mírně prohýbaly nad nárazy toho tvora a asi 20 minut jsem poslouchala, jak tito muži radí Lovcům, jak léčit nejrůznější škálu zranění. Někdy to byla obyčejná zlomenina, jindy to byl i polibek ducha. To se vždy nad počítačem rozsvítilo červené světýlko a operátor byl nervóznější.
,,Jdu na kafe... hned se vrátím.." řekl z ničeho nic muž, který mi byl blíž. Zvedl se a chtěl odejít, když si mě všiml.
,,Áááha! Ty musíš být nováček do rady že? Máš jít tamtěmi dveřmi.." řekl muž a ukázal na dveře vedle mě. Usmál se a odešel. Ale já strnula. Cože to řekl? Nováček do Rady?
Nechala jsem si tuhle informaci na později, kdy jí rozeberu důkladněji a zvedla jsem se. Nárazy toho zvířete přestaly asi před dvěmi minutami, tak jsem doufala, že na operátory potom nezaútočí. Unaveně jsem si povzdechla a vydala jsem se ke dveřím, když mě upoutalo, jak se nad prázdným počítačem rozzářilo rudé světýlko. Zarazila jsem se. Není to moje starost, to on si neměl jít pro kafe... znovu jsem se obrátila ke dveřím, ale těsně nad klikou jsem svou ruku zarazila. S dalším povzdechem jsem se tedy vydala ke dveřím, kde zmizel operátor a rychle vběhla do kuchyňky, ale operátor nikde.
,,Halóóó! Máte naléhavý případ!" křikla jsem, ale nic se neozívalo. Rychle jsem prošla kuchyňku, kde jsem našla dveře na záchod, ale ani tam muž nebyl. Rudé světýlko.... to znamená naléhavý případ... co když zatímco tu marním čas, tam jiný Lovec umírá... co kdybych zraněná byla já?
Koukla jsem se i po stropech, hledala další dveře, ale nikde nic. Přece se jen tak nemohl rozplynout ve vzduchu, ne? říkala jsem si. Ale jedno byla pravda... nějaký Lovec možná právě teď umírá a já se tu zdržuju hledáním někoho, kdo se jednoznačně propadl do země. Rozhodla jsem se, rychle jsem se vrátila do té místnosti a sedla jsem si do pohodlného křesla. Vzala jsem si sluchátka a nasadila jsem si je.
Dále na: http://moira.pise.cz/5576-zacatek-cesty-11-kapitola.html :))