Jubilejní desátá kapitola!! Slavme!! Chtěla bych podat věnování pár milý osůbkám, jenž si je zaslouží, mezi něž patří: myska, lela, Alice C., wampýrka1107, mischa a chuckyna!! Díky moc za to, že jste to se mnou vydrželi... :)) m.
Mám to!
S Davidem jsem se jaksi zapovídala a až po chvíli jsem si uvědomila, proč tady jsem.
,,Ehm, Davide a co ta rada? Víš... teď tam asi má porota zařezává a diví se, kde jsem..." řekla jsem, ale při tom jsem se musela uchychtnout nad tím, jak tam na mě čekají. David mě bohužel zklamal.
,,Nikdo nedokončil přijímací zkoušku za méně než za den." prohodil jen tak mimochodem David.
,,Vědí, že za dvě hodiny se asi neobjevíš a určitě si zašli domů nebo tam, kde minule zkončili.... měli tě jen přivítat. Nejtěší je první místnost, potom třetí a čtvrtá místnost... ostatní je brnkačka... Jestli si pohneš kostrou, tak možná trhneš rekord. Máš docela dobrý čas... zažil jsem jen dva Lovce, co to profrčely tak rychle.. i když je to teprv začátek...
A k té radě:
Věříš v boha? Obrať se k němu.."
Chvíli jsem na něj koukala jako na zjevení, než mi došlo, že to myslel vážně.
,,Není to nic v tom smyslu, že jsem se měla dát ke křesťanství, že ne?" zeptala jsem se po krátké úvaze. Byla jsem zmatená... pokud jsem si vzpomínala, tak na Základně nebyly žádné kříže s umučením Krista a jediná bible byla ta v knihovně... a ta se nepoužívala moc často. Jedině, když jsme obdržely šifrovanou zprávu ke které je bible klíčem.
,,Jen tato pomůcka... víc ti prozradit nemůžu" řekl David a vyčkávavě na mě hleděl. Jako by čekal, že s výskotem vyskočím a hned se k východu vrhnu. Začala jsem urputně přemýšlet. Šla jsem si sednout zpět ke stoličce (kterou jsme s jejím veškerým příslušenstvým postavily do správné polohy) a vzala jsem do ruky průpisku. Začala jsem si črtat nákres místnosti. Nejdříve půdorys, potom pohled ze čtyř protiúhlých stran a nakonec jsem si ho začala črtat jen tak pro radost. U posledního jsem na stěnu nakreslila kříž na stěně proti dveřím, stočený koberec, o který se opíral David.
Jako malou ze mě taťka doslova vychoval kluka a máma se snažila jakkoliv mi vštípit alespoň nějaké ženské vlastnosti. Proto jsem uměla zpívat, hrát na klavír, trochu se ochomítat v domácnosti, ale hlavně jsem uměla bravurně kreslit. Nejlépe mi to šlo s úhlem. A také tanec. To byla taková moje tajná vášeň, které jsem se kvůli Lovcům nemohla věnovat. Ale tanec (hlavně samba, tango, salsa a flamenko), které jsem se nějak dokázala naučit v klubech (nejsem tak naivní, abych si myslela, že v tom jsem dobrá), ale díky těmto tancům mé tělo získalo jakýsi rytmus a lásku k hudbě. Napadlo mě, jak dlouho už jsem netančila a přišlo mi to líto.
Nevědomky jsem se začala místo kreslení místnosti věnovat kreslení detailů Davidových rysů. Začala jsem prohlubovat obrázek tím, že jsem improvizovaně stínovala, naznačila jsem, jak lampička září, jak má nedomalovaná osoba stojí uprostřed místnosti a pěstí hrozí Bohu (v kterého jsem sice nevěřila, ale stejně jsem to s potěšením nakreslila). Najednou mi na mysl vyplula jedna vzpomínka. Byla jsem kdysy s tátou v přírodě a taťka mě učil základy lovení a stopování zvěře.
,,Musíš si dávat pozor na to, aby jsi ty stopy nezničila... vidíš... zlomená větvička, mírná prohlubeň v trávě...A take vždy dávej pozor na své okolí. Dívej se všude... nikdy nevíš, odkud na tebe mohou zaútočit."
Tehdy jsem se otočila od prohlubně v trávě, kterou jsem spíše vycítila, než viděla, ale taťku jsem nezahlédla. Nezačala jsem panikařit, toto dělal táta pořád. Začala jsem zrakem bystře prohledávat okolí, ale tatínek nikde. Začala jsem mírně panikařit a proto jsem se mírně lekla, když za mnou zašramotilo něco ve křoví.. ale byl to jenom zajíc, co už pelášil pryč.
,,Jsi stejně nepozorná, jako mí žáci!" řekl mírně zlobně můj táta někde nade mnou. Ozval se skoro až po 15- ti minutách, kdy jsem z panikaření přecházela na vyděšení k smrti. Vylekaně jsem nadskočila a stočila zrak nahoru, kde si přímo nade mnou hověl táta na větvi. Nebral vůbec v úvahu to, že já mám teprve sedm a jeho žáci jsou minimálně 16-ti letí.. (ano, táta mě i přes zákaz matky tajně občas cvičil), ale to jsem něvěděla a tehdy jsem se cítila strašně mizerně. Ale nerozbrečela jsem se... tohle můj táta nesnášel... chtěla jsem, ne prahla jsem po tom, aby na mě byl otec pyšný.
Nevesele jsem se nad tou vzpomínkou ušklíbla, ale pak jsem se srdečně rozchechtala, když jsem si uvědomila souvislosti k tomu, abych rozluštila, kde ten východ je.
,,Tak obrátit se k Bohu!!" dostala jsem ze zebe mezi záchvaty smíchu. I David se mírně usmíval, ale to jsem zatím nezaregistrovala.
,,Sakra, na to, jaké mám IQ mi to trvalo moc dlouho!!" řekla jsem, když jsem se poměrně uklidnila. Bylo to tak jednoduché, když jsem věděla odpověď. Bylo to až dětinsky přímé. Znovu jsem se uchychtla, když jsem si vzpoměla, jak jsem probírala mé skromné znalosti okolo křesťanství. Pohled mi padl na obrázek a já se na něj překvapeně podívala.
,,Měla bych více důvěřovat svým instinktům.." řekla jsem si pro sebe. Na obrázku jsem na první pohled hrozila neznámé síle nade mnou. Přitom jsem ale pěstí také ukazovala nahoru. Ucítila jsem za sebou Davida. Neslyšně se za mě přesunul. Uvědomila jsem si, že předtím svou hlučnou chůzi hrál.
Dále na: http://moira.pise.cz/88-zacatek-cesty-10-kapitola.html