Vlčí anděl - 1. kapitola

 Tááákže...Něco totálně new...=D...Je to hodně kraťounký, protože je to úvod...Prosím, prosím, komentíky jak se líbí...=)...

Lusik...=)


Udělala jsem několik kroků vpřed. Vážně nechápu, jak jsem se mohla nechat přemluvit k něčemu takovému. Nechala jsem se totiž přemluvit k výletu na starou skálu v naší vesnici, na kterou lidská noha nevstoupila už hodně dlouho. Mé nejlepší kamarádky Charlotte Lusha a Rosemarie Mille mě dokážou přinutit ke všemu. Tak mě přinutily jít sem, kde se nohy propadávaly několik centimetrů pod povrch změti hlíny, písku a kamení. Ony sami šli napřed a vášnivě debatovaly o tom, jak půjdou na rande s tím a tím a dalších nesmyslech. Debatovaly tak vášnivě, že si ani nevšimly, že se blíží k okraji skály a pod ní je několikametrová propast. Zastavila jsem se a pozorovala jsem je. Šli asi deset metrů přede mnou a šli dál do nebezpečné blízkosti srázu. "Holky! Holky! Zastavte!" křičela jsem ze všech sil. Můj křik ale pohltil šum lesa. Už byly jen pár metrů od propasti. Ony dál kecali. Věděla jsem, že musím zakročit. Rozběhla jsem se. Běžela jsem veškerou svou rychlostí, což nebylo moc rychle, protože jsem spíš pomalejší vytrvalý typ. Mé kamarádky dál kecaly a místo toho, aby se dívaly dopředu, tak si zíraly do očí. Už byly moc blízko propasti. I kdybych zakřičela, tak ztratí rovnováhu a spadnou. Já jsem ale dost blízko, abych je mohla zachránit. Udělala jsem rychlý krok, chytla jsem je za mikiny a škubla jsem jimi dozadu. Škubnutím jsem je povalila na záda, ale jakmile mi jejich mikiny vyklouzly z rukou, tak jsem zavrávorala dopředu a jen tak tak jsem vyrovnala rovnováhu. Cítila jsem, jak země pod mýma nohama povoluje a pak se seběhlo všechno strašně rychle:
Děsivé křupnutí.
Pištění ze všech stran.
Pohled na cca patnáctimetrovou propast.
Lehký let vzduchem.
Náraz na zem. 

Ležela jsem a zírala jsem vzhůru. Nevnímala jsem čas, jen tu příšernou bolest na hlavě, zádech a ruce. Byla jsem tam a zírala jsem vzhůru, pak se ozval křik: "Ellie! Panebože, prober se! Řekni něco!" Pak se mě někdo dotýkal a pak někdo řekl: "Je mi to líto."  Děsivý nářek. Pak mi někdo zakryl výhled na nebe a před mýma očima se objevil obličej Rose celý červený a napuchlý. "Ellie." znělo to jako prosba. Jako modlitba. Věděla jsem, že na mě volá, ale já nemohla odpovědět. Prohlédla jsem si všechny co tu byly. Rose, Charlotte, dva lidé v červené kombinéze s reflexními žlutými pruhy. Pak tam přišel ještě někdo. Někdo zvláštní. Byla to žena. Vypadala...zvláštně. Tvářila se ochranitelsky a na tváři měla smutný úsměv. Dívala se na mě. Byla oblečená ve zvláštních černých šatech. Černé vlasy měla spletené do copánků. "Ach má malá Ellie. Už přišel tvůj čas." řekla ta žena. Její hlas byl jako ozvěna v mé hlavě. "Čas na co?" zeptala jsem se. S ní jsem mluvit mohla. Rose ale dál pokračovala ve svých prosbách ať se proberu. "Přišel tvůj čas, Ellie. Prošla jsi první zkouškou. Jsi úžasná osobnost." řekla mi znovu ta zvláštní žena. Nikdo z přítomných nevypadal, že by slyšel mě nebo jí. Já jsem jí sice slyšela, ale nic nedávalo smysl. Jakou zkouškou. Přišla ke mě a natáhla ke mě ruku."Chyť se malá Elaon." řekla mi a já jí poslechla. Přesně ve chvíli, kdy jsem se jí dotkla, tak všechno zhaslo. Všechna bolest i všechno ostatní zmizelo. Už byla jen tma a nicota.