Vittoria není jen vítězství - 7. kapitola

Narodila se téměř před tisíci lety. Jako Primus. Čistý vlkodlak. Dítě královské krve. Vittoria bylo synonymem zkázy a vítězství. Dokud nepotkala jeho. Christian, zašeptala jeho jméno a on se otočil zpět. Jeho upíří smysly zaslechly i tento zvuk, který jí sotva splynul ze rtů.

Bylo kolem půlnoci, když se konečně odhodlala. Připadala si jako špion. Oblékla si černé legíny, černý tenký rolák a na nohy měkké tenisky. Vlasy si dala do drdolu. Poběží po zemi, i když není tak rychlá jako v podobě vlka, i tak je schopna uběhnout těch pár kilometrů k upířímu domu za pár minut.
 
Zastavila se kousek od domu a nastražila všechny smysly. Ticho, někde v dálce slyšela projíždět auto, ucítila skupinku srnců asi kilometr na západ, ale jinak nikde nic podezřelého. V domě vládla tma. Přeskočila plot a potichu se přikradla. Byla lovec, její pohyby byly neslyšné. Skočila dovnitř otevřeným oknem v přízemí a ocitla se v obýváku. Usmála se – jde se na výzvědy. Kdyby mohla nadšením by zatleskala.
 
Obývák byl velká prostorná místnost s televizním koutem, dvěmi menšími sedačkami a čtyřmi křesly. Knihovna se táhla po celé délce nejdelší stěny. Nakoukla do chodbičky. V pořádku. Všude klid. Do kuchyně napříč jen mrkla, stejně nevařili, takže se jí nemusela zabývat. Dole bylo ještě sociální zařízení a jinak nic.
 
Pomalu se plížila podél zdi po schodech nahoru. Dlouhá chodba a čtyři pokoje. U každých dveří se zastavila a nasála vzduch. První dveře to byl Alberto s Rebeccou. O kousek dál naproti Sam s Mariou. Další, nasála vzduch dvakrát, aby se ujistila. Vůně patřila pouze Andree. Šla tedy o dveře dál, kde konečně zacítila své oblíbené plané růže s něčím navrch a trochu nasládlé upíří vůně, která se do toho zamíchala. Přikrčila nos. Nesnášela upíří pach, zvedaly se jí z něho chloupky vzadu na krku.
 
Pootevřela dveře a oddechla si, žádné zavrzání. Na vteřinu se zastavila a představila si, jak by to asi vypadalo, kdyby jí nachytali. To by byl trapas. Proklouzla škvírkou dovnitř a dveře zase nehlučně zavřela. Nevšimla si záblesku modrého světla v pootevřených víčkách. Přejela Christiana pohledem. Ležel na zádech, jednu ruku pod hlavou a nedýchal. Alberto ji kdysi vysvětlil, že pokud upír nedýchá, spí opravdu tvrdě. Jinak pokud se to nenaučí potlačovat je jejich přirozeností dýchat, i když kyslík nepotřebují. Tělo podvědomě přebírá věci, co mu byly za života vlastní. Také říkal, že pokud jsou mezi lidmi, vypadá to alespoň přirozeně a člověk/upír na to nemusí stále myslet.
 
Vzala to ode dveří. Vedle dveří byla malá knihovnička. Začetla se do titulů knih. Samé sci-fi a fantasy. Vtipálek. Málem se neudržela, když objevila knihu od Brama Stokera – Dracula. Říkala si, zda se u té knihy bavil tak jako ona. Další dveře, pootevřela je jen na škvírku. Koupelna, záchod, a zase dveře. Asi šatna. Nechtěla to jít zkoumat, i když … Ne, nechá si to na potom. O kousek vedle police s CDčkama a DVDčkama. Jeho řazení hudby tedy nepochopila. Nešlo to ani podle abecedy, ani podle let a ani podle žánru. Kroutila nad tím hlavou. DVDčka, to byly hlavně PC hry a nějaké sci-fi filmy. Pak už jen pod oknem stůl, vedle něj rohový PC stolek a postel. Jakmile zalétla očima ke spícímu Christianovi, už nic jiného nevnímala.
 
Seděla tam snad hodinu a pozorovala ho. Snažila se porovnat tu dokonalou tvář s tváří ze svých vzpomínek. Stále tam byl. Její Christian. Spal do půl pasu nahý. Alespoň doufala, že jen do půl pasu, ale nehodlala to jít zkoumat. Co kdyby byl celý nahý. Při té myšlence zčervenala tak, že se bála, že ho teplo z její kůže musí probudit. Měl dokonalou, tak akorát, svalnatou postavu. Problém byl, že čím déle ho pozorovala, tím více toužila se ho dotknout. Musela sevřít ruce v pěst, aby to nutkání potlačila. Jeho bledá pokožka se ve tmě leskla a vypadla naprosto neodolatelně. Ještě jednou nasála jeho vůni a snažila si odmyslet novou sladkou položku, kterou obsahovala. Pak se zvedla a otevřela pootevřené okno téměř dokořán. Naposledy se na něj otočila a vyskočila.
 
Stál kousek od hranic pozemku domu, opíral se o strom a kouřil. Zahlédla ho ještě při skoku. Doběhla k němu:
„Co tady, do pekla, děláš?“ vybafla hned na Sebastiana. Ten pouze vyfoukl kouř a pobaveně si ji změřil.
„Na výzvědách? Na výzvědách?“ za ten laškovně lascivní tón by mu nejraději jednu vrazila.
„Ne, samozřejmě, že ne. Nemohla jsem spát a tak jsem šla na procházku.“ Sarkasmus z jejího hlasu sálal. Sebastian se potichu zasmál a nabídl jí cigaretu. Přijala. Sice si, jako většina nadpřirozených stvoření nemohla vybudovat závislost, ale občas se hodila, když nevěděla, co s rukama.
„Tak, co jsi zjistila?“ vyzvídal hned, jak zašli kousek od domu. Pověděla mu všechno, tedy skoro všechno, samozřejmě o tom, že tam hodinu seděla a zírala na Christiana, jak na svatý obrázek, o tom se nezmiňovala.
 
Druhý den, ve škole, měla dojem, že na ní Chris nějak divně kouká. Jako by ji rentgenoval očima. Asi sedmkrát si kontrolovala blůzku a kalhoty, jestli se někde neušpinila při jídle. Několikrát byla na toaletě zkontrolovat jak vypadá. Ke konci dne už uvažovala nad vraždou. Christian se nepokrytě bavil její starostí, co je na ní v nepořádku. Probíhala mezi nimi tichá komunikace. On si ji prohlížel ona ho vraždila pohledem. Ale stále se drželi jeden od druhého daleko.
 
Večer zase běžela k upířímu domu. Věděla, v kterém pokoji Christian spí a okno bylo otevřené. Potichu vyskočila nahoru. Všude bylo uklizeno. Ne, že by včera tam byl nějaký velký svinčík, ale sem tam se něco povalovalo. Nyní to vypadalo jako ze škatulky. Pokrčila rameny a rozhodla se to neřešit. Sedla si k němu a začala se svou, od včerejška, nejoblíbenější činností. Pozorování a zkoumání Chrise.
 
Takhle to šlo až do pátku. Vittoria téměř celý týden nespala a začalo to být na ní znát. Hlava jí padala. Měla tmavé stíny pod očima. Ale i tak se nehodlala vzdát. Večer, pro změnu, zamířila kolem půlnoci k upírům. Posilněna řádnou dávkou kofeinu, doufala že vydrží. Zítra je sobota, tak se bude moct vyspat. Seděla tam, zírala na Christiana, opřela si ruce o jeho polštář, hlava jí padla a Vittoria usnula.
 
Probouzela se. Ruku pod hlavou, seděla. Proč sedím?!? Blesklo jí hlavou. Dlaň měla položenou na polštáři, asi. A z vrchu jí něco studilo. Pohla rukou a ucítila, jak se ruka někoho jiného jemně sevřela kolem té její. Otevřela oči a střetla se s blankytně modrým pohledem. Rozespalá si ještě nic neuvědomila. Zakoukala se. Dívali se z očí do očí snad minutu. Než Christian zašeptal: „Dobré ráno.“ A usmál se. Usmála se taky. Pak jí to začalo v hlavě šrotovat. Ráno? Ráno? RÁNO!!!! Panebože, já tady zaspala. Vyskočila na nohy. Zmateně se rozhlížela ze strany na stranu. Christian jí stejně zmateně pozoroval. „Ježíši kriste, já jsem blbá.“ Nadávala si polohlasně. Rozběhla se k oknu a vyskočila, v letu se proměňujíc na vlka.
Boty dopadly pod okno. Ona pokračovala dál. Nevšimla si, jak se hned za ní objevil v okně Christian.
 
„Moje vlčice …“ uslyšela za sebou zašeptání. Zasekla se jen na vteřinu než opět plnou rychlostí vyrazila dál. Christian už to ví. Ví vše. Nikdy jí neviděl přeměněnou. A sněžně bílá byla v tomto kraji pouze ona. Tedy pravděpodobně úplně všude pouze ona. Nikdy nikoho se stejnou srstí nepotkala. Bude si s ním asi muset promluvit. Na tu skutečnost se, v tuhle chvíli, vůbec netěšila.