Vittoria není jen vítězství - 12. kapitola

Narodila se téměř před tisíci lety. Jako Primus. Čistý vlkodlak. Dítě královské krve. Vittoria bylo synonymem zkázy a vítězství. Dokud nepotkala jeho. Christian, zašeptala jeho jméno a on se otočil zpět. Jeho upíří smysly zaslechly i tento zvuk, který jí sotva splynul ze rtů.


12.kapitola Rande. Tak normální, tak uklidňující.

 
Dorazila domů až docela pozdě večer. Rychle do sebe naházela jídlo a šla si lehnout. Hlavu měla stále ještě v oblacích. Uprostřed noci se probudila noční můrou. Vzdychla si. Je šťastná a tak se dostaví noční můry. Nic prostě nemůže být úplně dokonalé. Sny o vraždění a mučení se jí vždycky jednou za čas vracely. Její přirozenost nebyla násilnická. Její dětství bylo harmonické a milé. Všichni ji od násilí drželi dál a tak se s tím nikdy úplně nevyrovnala. Dávno jí sice nevadilo zabíjet a trápit, jen její vnitro to prostě nebylo schopno přijmout. Věděla, že musí zabránit tomu, aby se Christian dostal ke kronice vlkodlaků. Byla tam přesná čísla jejích obětí. Přemýšlela o tom a připadal si divně. Ona za svůj, i když několika násobně delší, život zabila o tisíce víc než Christian. A to byl voják a upír. Ta představa byla děsivá. Toužila po tom uchránit ho od všeho zlého. Toužila uchránit ho před touto skutečností. Chtěla ho v bezpečí. Také se bála, aby se mu nezhnusila.
 
Ráno se probudila rozlámaná a nevyspalá. Nejraději by se zavrtala zpět do postele a ve škole se omluvila, ale Christian ji měl vyzvednout. Vysoukala se z postele a nějak se dala celkem dohromady. Nasnídala se, nevnímajíc moc, co se děje okolo. Když zaslechla přijíždět Christianovo auto, sebrala svoje věci do školy a vyběhla ven. Už zaparkoval a stál u dveří spolujezdce, aby ji pomohl nastoupit. Pomyslela si, že je to strašně sladké, jak se choval. Jakmile byla v autě a i on nastoupil, natáhl se k ní a přitáhl si ji k jemnému polibku.
„Dobré ráno.“ Zašeptal, když se od ní odtáhl. Pouze jemně zčervenala a usmála se na něj. Cesta do školy jí uběhla tak rychle, že ani nevěděla, jak se tam dostali. Pomohl jí vystoupit a obmotal ji ruku kolem pasu. Dívala se na něj, nechtěla pozorovat reakce svého okolí a nechala se od něj odvést na první hodinu.
 
Den jí ubíhal prapodivně. Když měli společné hodiny, pozorovala ho celou dobu a tak jí čas utekl strašně rychle. Pokud, ale spolu nebyli měla pocit, že snad hodina nikdy neskončí. Setkávali se na chodbě a povídali si naprosté blbosti. Ale podle ní to bylo strašně krásné a romantické. To, že nemohl být bez ní stejně jako ona bez něj. Den uběhl a Christian jí zavezl domů, že ji kolem šesté vyzvedne. Film začínal v sedum.
 
Vybrala si obyčejné džíny a černé tričko. K tomu si přes ramena hodila mikinu, aby nebyla nápadná. Venku už začínalo být chladno. Vyzvedl ji na minutu přesně. Byl také ležérně oblečený a tak k sobě dobře pasovali. Zaparkoval a ruku v ruce se vydali ke kinu. Koupil lístky a velký popcorn. Šťastně ho políbila na tvář. Byla z toho nadšená. Ani si už nepamatovala, kdy naposled takhle někam vyrazila večer ven. Občas se dělala nějaká párty nebo se koukali na televizi, ale jinak bývala večer sama. Marian se Sebastianem se brzo zdejchli k nim do pokoje, Věděla proč a snažila se je chápat. Předpokládala, že až s Christianem dospějou až tak daleko také bude toužit jen po soukromí s ním. Ale zatím tak daleko nebyli a moc se jí líbila tahle „předehra“. Zavedl ji na místo a film začal.
 
Už u úvodních titulek se musela držet, aby nezatleskala nadšením rukama. Četla, že v tomto díle vlkodlaky neuvidí, ale i ztvárnění upírů po lidsku bude zajímavé. Ušklíbla se a natočila hlavu, aby viděla na Chrise. Ten jako by její pohled vycítil, se na ni otočil také. Usmáli se na sebe a zase se věnovali plátnu.
 
Opravdu se snažili krotit. Už jen pro to, že spousta dívek v sále vypadala, že je brzy nechá vyvést ven. Ale nedalo se tomu zabránit. Od prvního objevení se „upírů“ na plátně se smáli tak, že skoro slzeli. Potichu tak, že to lidské uši nemohli slyšet si to pro sebe i komentovali.
 
Když „upíři“ vešli do té jídelny. Když viděli, jak se tváří. Bože, pomyslela si Vittorie, že kdyby tam byla asi jim podá něco na žaludek. Vypadalo to otřesně. Ty výrazy. Jejich rychlost, tak pomalá oproti opravdové rychlosti upíra. Jejich krása, nikdy dostačující ke kráse upíra a vlkodlaka. Edwardovo vrčení – další záchvat. Upíři nevrčí, oni ne. Pokud, tak je to spíš takové to lidské, naštvané. Ale Vittoria by mu předvedla vrčení, že by se strachy po. Když začal Edward pobíhat a skákat po lese Vittoria pošeptala Chrisovi: „Co kdybychom to vyzkoušeli. Budeš mě taky takhle vozit.“ Další společný záchvat smíchu. Hlavně pro to, že ona byla ve své vlčí podobě rychlejší než on. Také by chtěla vidět, jak by si takhle hodil na záda člověka. Pravděpodobně by mu buď vykloubil rameno nebo něco zlomil. A šplhání po stromě, to je dostalo oba. Proč by to někdo dělal? Proč by tím chtěl někoho vyděsit? A nejvtipnější jim přišla ke konci scéna boje. To už se snad ani nekrotili a opravdu se smáli na plné kolo. Stejně jako zastavení přeměny. Nejen, že člověk musel umírat, ale ve chvíli kdy se jed dostal do krevního řečiště a bylo jedno jak daleko, byl konec. Přeměna začala už ve chvíli, kdy se jed do těla dostal.
 
Jakmile se objevily závěrečné titulky, vystřelili ze svých sedadel. Díky bohu seděli na kraji. Měli obavu, aby je slintající fanynky, veřejně nelynčovali. A že slyšeli výlevy typu : Ach ten je božský. Toho chci domů. Ten je tak krásný. A podobně. Oddechli si až venku. Oddechli a znovu rozesmáli. Byl to kouzelný večer pro oba. Dlouho se tolik nesmáli, což si navzájem potvrdili. Ještě celou cestu film rozebírali. Domluvili se, že za rok půjdou na pokračování. Vittoria toužila vidět vlkodlaky. Možná by mohla vzít celou smečku. Bude to legrace pro všechny. A taky by se mohli něco přiučit. U téhle myšlenky se ušklíbla. Samozřejmě to nemyslela vážně. Na chvíli se zamyslela, jaké by to bylo, kdyby ona byla člověk a on upír. Což samozřejmě byl. Pravděpodobně by se pokusila před ním vykrvácet. Raději být navěky monstrum než být celý život bez něj. To bylo jediné v čem Bellu chápala. Pokud člověk miluje, doopravdy miluje nemá na vybranou. I když lidská láska je tak pomíjivá.
 
Zastavil před domem a jemně zadržel Vittorii, která chtěla vystoupit. Otočila se zmateně na něj, ale on se na ni jen usmál a pomalu si ji k sobě přitahoval. Atmosféra v autě zhoustla. Vittoria si uvědomila, že ji chce políbit a zapřísahala se, že se musí ovládnout. Vydržela to. Vydržela to do prvního doteku úst. Pak už ji nic nezajímalo. Co, že má řadící páku bolestivě zaraženou v boku. Co, že asi brzo dostane křeš protože leží v podivné polo ležící polo sedící poloze. Nic nebylo důležité. Jen Christian a jeho rty. Toužila po splynutí. Chtěla mu být, co nejblíže. Proklínala své plíce, že potřebují vzduch.
 
Po hodně dlouhé chvíli se od sebe oddělili. Vittoria zrychleně dýchala a snažila se zpomalit tep svého srdce. Christian se usmíval. Strašně se mu líbilo, jak na ní působí. Zadíval se jí upřeně do očí:
„Miluju …“ v tu chvíli ho přerušila tím, že mu položila ruku na pusu.
„Neříkej to, neříkej to ještě.“ Viděla jak se zamračil. Nechápal. Setřásl její ruku a zeptal se na to, co ho momentálně vyvádělo z míry.
„Proč?“ Věděla, že jí řekl, že se do ní zamiloval, ale nikdy to neřekl tak přímo, tak plně, tak zavazujícně. Zatím to slyšet nechtěla, měla strach. Věděla, že mu to bude muset vysvětlit, jen hledala správná slova.
„To, co k tobě cítím je stálé a trvalé. Nejen prověřené léty, ale vždycky jsem cítila, že tě budu milovat navždy. Je to o tolik silnější než to, co jsem cítila dřív.“ To Christiana vyvedlo z míry. Nevěděl o tom, že už někoho milovala. Vyděsilo ho to. Skočil jí do řeči.
„Kdo?“
„Kdysi v době kdy jsi ještě nebyl na světě, před více jak třemi sty lety. Jmenoval se Peter, byl to jeden z vůdců mého bratra. Nejlepší bojovník. Nejúžasnější člověk. Je to dávno, co zemřel. Padl měsíc před naší svatbou. Opravdu už je to dávno.“ Christiana bolel pohled na Vittoriin zasněný výraz, když mluvila o jiném muži. Ale říkala, že ani jeho nemilovala tolik jako nyní Christiana a tak se rozhodl to momentálně odsunout. Zajímalo ho něco jiného.
„Proč ti to nemohu říci?“ vrátil se k prvnímu problému.
„Ne, že mi to nemůžeš říci, jen chci, abys si byl jistý.“ Pohybem ruky ho zadržela, když chtěl protestovat.
„Jak už jsem říkala, to co k tobě cítím je stálé a trvalé. Ale ty jsi byl ještě nedávno s Andreou, teď jsi se mnou. Chci, abys řekl ty slova, až si budeš jistý. Ne jen pro to, že máš dojem, že cítíš zamilovanost nebo okouzlení. Chtěla bych s tebou být navěky, ale pokud ty to nechceš, zvládnu to. Vyrovnám se s tím.“ Chtěla ještě pokračovat. Ale přerušil jí tím, že se k ní naklonil a políbil jí. Začal cítit z jejího hlasu zoufalství. Sama sobě tím způsobovala bolest. Musel jí zastavit. Když se od ní odtáhl, uvedl věci na pravou míru.
„Nikdy a zdůrazňuji slovo nikdy jsem Andree neřekl, že ji miluji. Možná pro to, že jsem ji nikdy nemiloval. Byl jsem s ní proto, že nebyl nikdo kolem mě. Potřeboval jsem se občas někoho dotýkat. Cítit něčí přítomnost vedle sebe. To, co cítím k tobě jsem necítil ani k Raqel, ale podřídím se. Budu zpytovat své svědomí, popřemýšlím o tom a řeknu ti to příště, jo?!?“ Při poslední větě se ušklíbl a nevěřícně zakroutil hlavou. Co s ním jenom ta holka dělala. Vittoria pouze kývla. Naposledy ho políbila něžně na rty a s přáním dobré noci se odebrala spát.
 
Pozn. autora : Jsem anti-movie twilight. Knihy miluji, ale film prostě mé očekávání nesplnil. tak se tímto omlouvám všem, kterým se film líbil i scény mnou popisované:-)