Jsem tu...vím, po ohromně dlouhé době, ale rozhodně jsem se neflákala...připravuji povídku, ale sekla jsem se, tak jsem napsala tuhle jednorázovku....snad se vám bude líbit...je to klasická FF, Edward, Bella - upír, člověk. Děj se odehrává po Jamesově útoku...
V poslední době se hodně přikládají písničky.... tak si ji pusťte :)
http://www.youtube.com/watch?v=jiLb0IgKLok
Vitium (chyba)
Bella:
Ve tmě je to zvláštní. Je děsivá a zároveň tak poklidná. Ačkoliv mi tma nikdy nevadila, teď jsem ji proklínala. Potřebovala jsem otevřít oči. Ve tmě se až příliš dobře přemýšlí a vzpomíná. A moje poslední vzpomínky nebyly dvakrát příjemné. Až příliš jasně jsem si dokázala vybavit posměšný obličej toho, komu jsem dobrovolně vběhla do spárů. Ty jeho černé, lačné oči. Pohrdavý úsměv, přesto s náznakem vzrušení. To, jak jsem letěla přes celou zrcadlovou místnost a pak prudce narazila za zvuku tříštícího se skla. Jen o trochu příjemnější vzpomínka byla na jeho hlas – prosycený bolestí a zoufalstvím, ale stále s tím sametovým podbarvením. Ano, to je další nevýhoda tmy – nevidíte, ale slyšíte. Tu moji tmu mi narušovalo otravné pravidelné pípání. Přestože mi to začínalo lézt na nervy, jistým způsobem jsem to vítala – jako rozptýlení. Slyšela jsem vrznout dveře a následně se ozvaly velmi tiché kroky. „Za jak dlouho, Alice?“ zašeptal můj milovaný hlas. Dívka si tiše povzdechla. „Počkej! Co mi tajíš?“ ozval se Edward znovu. Ty jejich konverzace. Já bych taky ráda věděla, jak dlouho ještě budu v té tmě. Ale odpověď se tentokrát nejspíš nedostavila ani k němu. „Alice!“ zavrčel a znovu zaslechla to zoufalství, které jsem nesnášela. Jeho hlas, tak křišťálově čistý a jemný – neměl by mít smutný nebo co hůř, právě zoufalý. Andělé by neměli být smutní. To určitě ne. Poprvé jsem si uvědomila, že místo povalování v té tmě, bych se s ní mohla pokusit bojovat. „NE! Ne, ne, ne. Alice prosím, řekni, že to není pravda!“ požádal ji můj soukromý anděl bolestně a já konečně pochopila, co to znamená frustrace. Já chtěla vědět, o co jde! Prudké prásknutí dveří, při kterém téměř zaléhaly ušní bubínky, mě upozornilo, že někdo odešel. „Ach Bello…“ ozval se Alicin zkroušený hlas, „tak už se prober. Bojuj s tím. Pro něj. Pro nás. A slib mi, že budeš bojovat i potom“ tiše vzlykla a já ji poslechla. Začala jsem se probojovávat tmou. Nebylo to příjemné. Spolu s tmou mizelo i jisté otupění a já začala pociťovat bolest. Všude. Od hlavy, přes ruce až po žebra. Nohy jsem necítila vůbec, ale tím jsem se teď nezatěžovala. Musela jsem otevřít oči. První, co jsem zahlédla, byla moje nejlepší upíří kamarádka. Její tvář byla lehce osvětlena lampičkou. „Ahoj Alice,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně, ale pro ni nebyl problém to zaznamenat. „Že ti to trvalo,“ usmála se, ale ne očima. Ty byly přímo šílené. A vystrašené. Její výraz mi vzal z úst slova. Ale co bych měla říkat? „Víš, Bello… asi bych s tím měla počkat, ale pak by to možná bylo ještě horší…“ začala, ale já konečně věděla, na co se mám zeptat. „Co se stalo s Jamesem?“ vyhrkla jsem. „Postarali jsme se o něj, ale Bello…“ „Kde je Edward?“ přerušila jsem ji znovu. „Potřebuje si srovnat myšlenky. Nepřerušuj mě prosím. Necítíš... necítíš se nějak… zvláštně?“ zeptala se opatrně. Přemýšlela jsem. Jistě, bolest zaplavovala v podstatě každičkou částečku mého těla, ale to asi nemyslela. Jediné, co mohla mít na mysli… zmocnilo se mě neblahé tušení. „Alice… proč…proč necítím nohy?“ zeptala jsem se pomalu a zkoumala, jak sebou škubla. „Bello…totiž… on ti hodně ublížil, byla narušena mícha-„ „Ne. Ne, ne, NE! ALICE! ŘEKNI, PROSÍM, ŽE TO NENÍ PRAVDA!“ zopakovala jsem Edwardova slova a doufala jsem, že to popře. Že mi tu opravdu lže, že mi řekne, že to byl jen hloupý vtip a já…já…. „Bell, je mi…je mi to tak líto“ vzlykla, zvedla se a odcházela ke dveřím. A já pevně stiskla víčka k sobě a zavrtěla hlavou. „Bello, je to… ani kdybys každý den cvičila, už se to nepovede. Jen…nechám tě o samotě“zašeptala, když se mi zpod víček vyřinuly první slzy. Už nikdy nebudu moct chodit…Ne, já tomu nevěřím. Ale…nemám jiné vysvětlení, proč nemám v nohách cit. Takže je to pravda. Ale potom…co budu dělat?
Běžel jsem. Bylo mi jedno kam, bylo mi ukradené, jestli někdo postřehne moji rychlost. Prostě jsem utíkal. Jak zbabělé. Měl bych se tomu postavit čelem. Ale jak? Copak se můžu ještě někdy podívat Belle do očí? Už nikdy nebude moci chodit. A proč? Protože já existuju. Protože já jsem ji vystavil nebezpečí. Protože jsem to byl já, kvůli komu ji James pronásledoval. Protože jsem to byl já, kdo ji neuchránil. Co teď můžu dělat? Vidím tu pouze tři možnosti. Možnost jedna – opustím ji. Okamžitě jsem to zavrhl a nadával si do srabů. Budu platit za to, co jsem způsobil. Musím vidět její bolest, ač mi to ubližuje. Uvidím to, abych si znovu a znovu pokaždé uvědomil, jaká jsem zrůda. To je tedy možnost druhá – zůstat s ní, pokud bude chtít. Nechat ji tu samotnou po tom, co jsem způsobil by bylo odporné. Nechat ji tu, když mě nejvíc potřebuje. Možnost třetí – proměna. Zdálo se to být ideálním řešením – mohla by znovu chodit a smát se a zůstala by napořád se mnou. Jenže za štěstí se platí a v téhle situaci by byla cena až příliš vysoká. Její duše. Ta nejčistší duše v celém vesmíru. Ne, to nejde. Jen s ní zůstanu. Zůstanu s ní a budu s ní i trpět. Protože já si to zasloužím.
Bella:
Slzy se mi kutálely po tvářích. I když se zdálo, že už dávno nemám co plakat, ony neustávaly. Co budu dělat? Vždyť tu jen budu všem přitěžovat! Starost navíc. Mrzák, co si ani nezaslouží lásku, protože je prostě příliš ubohý. Nemluvě o všech těch lítostivých pohledech! A Edwardových. Vsadím všechno, že se teď někde obviňuje z něčeho, za co vůbec nemůže. To já jsem byla tak hloupá a vběhla stopařovi přímo do rány. Mohla jsem jen hádat, pro co se Edward rozhodne. Teď už se mu ani malilinko líbit nemůžu. Co když odejde? Bylo by to logické. Neměl by se zahazovat s někým , jako jsem teď já. Ale to on neudělá. Na to se jistě cítí až příliš provinile. Ale chci tohle? Aby se mnou zůstal jen proto, že se cítí provinile, jen z lítosti? Do pokoje tiše vstoupil nějaký chlapec a tím přerušil moje myšlenky. „Ahoj,“ pozdravil tiše, „Jdu ti jen dát další dávku sedativ.“ Kývla jsem a otočila hlavu k oknu. V tu chvíli mi probleskl hlavou nápad. „Hele…jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se a on se zdál být vážně zaskočený. „Kyle, proč?“ „Ehm…no Kyle…ty víš, co se mi stalo?“ ozvala jsem se a potlačovala slzy. Ať to vyjde, prosím, ať to vyjde, já tu nechci být jako Charlieho a Edwardova přítěž. „Vím,“ odpověděl mi velmi tiše s náznakem lítosti. „A…pomohl bys mi s něčím?“ „Jistě. Od toho jsem tady,“ odvětil s jemným úsměvem. „Slibuješ, že mi splníš moje přání?“ tázala jsem se dál. Zatvářil se podezřívavě. Dlouho bylo ticho, přerušovalo ho jen pravidelné pípání přístroje. „Ano,“ řekl nakonec. „Děkuju,“ řekla jsem jen. Chvíli jsem přemýšlela, jak to podat. „Víš…já už nebudu chodit vůbec. Nikdy. A nechci, aby se můj… ehm…přítel, a můj otec trápili pohledem na mě. Prosím. Strašně moc tě prosím. Mám k tomu všemu ještě bolesti. Pomoz mi. Nech mě odejít na lepší místo,“ dokončila jsem šeptem. On se na mě podíval jako na blázna. Vzpomněla jsem si, jak mě Edward vždycky přesvědčí jediným pohledem. Upřela jsem na Kyle prosebně oči, snažíc se o co největší sílu toho pohledu. Viděla jsem v jeho očích, jak se zarazil. Po tváři mi samovolně steklo pár slz, které jsem se předtím snažila skrýt. Otevřel pusu, jako kdyby chtěl něco říct, ale hned ji zase zavřel. Opět se rozhostilo ticho. „Můžu…můžu ti zkusit vpíchnout do žíly vzduch…“ šeptal bezmocně, já svým pohledem neuhýbala. Zadívala jsem se na něj ještě upřeněji. „Ale oni to poznají,“ namítl chabě, ale jeho ruka už sahala po injekční stříkačce. Slabě jsem se usmála. „Velmi brzy pocítíš slabost…nemělo…nemělo by to moc bolet.“ Jehla mi propíchla kůži, ale nic jiného jsem necítila. Tázavě jsem se na něj zadívala. „Za chvíli,“ zašeptal. „Díky,“ odvětila jsem mu co nejtišeji a on odešel. Rozhodla jsem se poslední myšlenky věnovat svojí lásce. Asi bude nešťastný. Ale to se spraví. On si brzy najde nějako krásnou upírku a budou spolu šťastní až na věčnost. Přeju mu to. Už se mě začínalo zmocňovat otupění. Ostrá bolest mě bodla na hrudníku a já tlumeně vykřikla. A najednou to přestalo. Před očima se mi začínaly rozbíhat tmavé skvrny, až se spojili v jednu černou, nekončící tmu.
Edward:
Nevnímal jsem čas. Dokonce jsem si ani nevšiml, že už hodnou chvíli stojí o jeden ze stromů opřená Alice a pozoruje mě. „Rozhodl ses správně,“ poslala mi myšlenku. Doufal jsem, že má pravdu. Zkrátka jsem udělal chybu a tak za ni bude platit. Najednou Alicin obličej nabral už tolik známý prázdný výraz. Vize. Jen jsem se napojil na její myšlenky. Bella leží na lůžku a povídá si s nějakým chlapcem. Snaží se ho o něčem přesvědčit, nasazuje pronikavý pohled. Chlapec párkrát zamrká a chvíli na to popadne stříkačku a píchne ji Belle. Tma. Nebylo na tom nic zvláštního. Jen ji píchnul lék. Tak proč to Alice viděla? „Edwarde! Já ji nevidím!“ vyjekla hystericky a vyběhla. Okamžitě jsem ji následoval a celým svým mrtvým srdcem doufal, že bude Bella v pořádku.
Bella:
Znovu jsem byla ve tmě. Ve tmě je to zvláštní. Je děsivá a zároveň tak poklidná. Ačkoliv mi tma nikdy nevadila, teď jsem ji proklínala. Potřebovala jsem otevřít oči. Ve tmě se až příliš dobře přemýšlí a vzpomíná. Nevěděla jsem, zda jsou mi poslední vzpomínky příjemné či ne. Ale v tuhle chvíli ke mně začali doléhat hlasy. Stále se zesilovaly, jako když zvyšujete hlasitost u rádia. Brzy jsem je začala vnímat možná až příliš jasně. Ano, to je další nevýhoda tmy – nevidíte, ale slyšíte. Trhavé vzlyky dvou skvělých bytostí v mém životě. Nepotřebovala sem je vidět, abych je poznala. „Čas smrti: 2:02“ oznámila další osoba z mého života – Carlisle. Aliciny vzlyky se ozvaly ještě hlasitěji než předtím. Naproti tomu ty Edwardovy utichly docela. „Proč?“ zeptal se zoufale. Už zase je tu to zoufalství. Jaká to ironie. Situace se opakuje. Jediný rozdíl je v tom, že já se už neprobudím. „Proč, proč, proč…“ opakoval jeho hlas stále dokola. Neubránila jsem se slabému úsměvu, Již brzy si tu otázku přestane klást. Zapomene. A bude šťastný. „Ne, Alice, nech mě s ní. Ještě chvilku… jen jeden kratičký okamžik…prosím,“ šeptal zlomeně. „Edwarde,“ zamručel Carlisle nesmlouvavě. „Carlisle…prosím,“ dal na to ohromný důraz, přesto nebyl jeho hlas hlasitější nežli zašeptání. „Odvezu ji,“ zamumlal Carlisle směrem k ostatním lékařům. Na pár minut nastal hluk a pak se znovu rozhostilo ticho. „Bello… já…já vím, že mě teď asi neslyšíš. Ale budeme zase spolu…uvidíš. Dokážeme to… půjdu za tebou,“ šeptal konejšivě, jako kdybych plakala a on se mě snažil utěšit. Docházel mi smysl jeho slov. Přála jsem si, aby to tak nemyslel. Tak strašně moc jsem si to přála. On nesmí zemřít. On ne. To přeci nejde! On má žít! Žít šťastně až na věčnost! Tak jsem to plánovala! „Miluju tě… už brzy se uvidíme, ano? Počkáš tam na mě, viď?“ ubezpečoval se, jako kdybych mu mohla odpovědět. Sakra ne! Ani na to nemysli! No tak…prosím! Jistě že mě neslyšel. Uvědomila jsem si, jak velkou jsem udělala chybu. Jak moc jsem podcenila jeho city. Jak moc jsem podcenila jeho. „Nashle, Belli,“ zaslechla jsem jeho poslední slova.
Protentokrát byla tma jen a jen děsivá. Slyšela jsem, jak za mnou přišel Charlie a plakal. Ochraptělým hlasem se mě ptal na totéž co Edward – proč. A já mu nedokázala odpovědět. Slyšela jsem i slova kněze, a pláč a nářek mých blízkých. Další a další lidé, kterým jsem způsobila bolest svojí jedinou hloupou chybou. Vždycky jsem byla a budu jen slabým, ubohým, hloupým a nepodstatným člověkem. Alespoň z hlediska světa. „Světu jsi možná jen jednou osobou, ale jedné osobě můžeš být celým světem.“ Zapomněla jsem, že jsem tohle mohla znamenat pro několik pár lidí. Nebo pro jednoho jediného upíra. Už nikdy jsem ho neviděla. Mého Edwarda. Rozmyslel si to tedy? Zůstal naživu? Bylo to to jediné, co mi zbylo. Naděje. Naděje, že milovaná osoba je opravdu šťastná. Jen jeden hlas uvnitř mi říkal, že se stejně se svým životem rozloučil, a jen jsme se nesetkali. Nebylo nám to souzeno. Nebo to byla jen jedna velká, ale především moje chyba.
Edward:
No tak! Bello! Kde jsi? Kde?! Já tě potřebuju! Nic. Jen odporná tma. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem nás dát znovu dohromady. Jsem odsouzený k věčné samotě, jako jsem byl předtím, než jsem ji potkal. Nebyl jsem si jistý, jestli ještě existuji. Někde. Ale stočil jsem se imaginárního klubíčka a rozvzlykal se. Bello, Bello, Bello… Vybavil jsem si její obličej a hned se mi mírně ulevilo. V téhle chvíli jsem byl rád za svou upíří paměť. Nikdy na ni nezapomenu.
Tma je poklidná. Ve tmě se tak dobře přemýšlí a vzpomíná. A já jen vzpomínal. Navždy.