Vítej v říši divů, Alenko!
Na tyto stránky to budu dávat po částech a na eu jako celou jednorázovku. Snad se Vám to bude líbit. Je to o Belle, které se do cesty přimotá upírství. :) Pajam
„Tohle je mé město!“ rozčiloval se mladík s nezvykle bílou kůží a červenýma očima, které mu nenávistně jiskřily.
„Ale, drahoušku. Pleteš si to, tohle město jsem získala ještě, když jsi byl v plenkách,“ odpovídala mu klidně žena, která vypadala jako jeho příbuzná. Bledá pleť, červené oči, ale na rozdíl od něj neměla hnědé vlasy, ale černé.
„Ty mrcho!“ prskl. „Tohle místo jsem získal já ještě před zasáhnutím Volturů,“ podal jasný fakt.
„Ale teď je moje,“ zvýšila hlas. „Prohrál jsi, získala jsem ho já!“
„Zabiju tě!“ pronesl muž chladně svůj slib a vzdálil se, protože se za ženou začali trousit novorození, které ona stvořila. Nechtěl zemřít on, ale ona bude muset pykat.
Říká se, že moudřejší ustoupí, právě podle toho se tento muž řídíl. Nehodlal začít boj teď, když je nepřipravený a ona byla ve značné přesile. Musel ji dostat, i kdyby měl přeměnit půlku města, musel ji nakonec vidět na kolenou prosící o svůj život. Toužil být ten, který bude jejím posledním soudcem a oddělí jí halvu od těla. Chtěl, aby věděla, že prohrála, a přál si, aby jediný, co před smrtí pocítí, byl pocit bezmoci a vzteku.
Naposledy se za tou ženou otočil a neslyšně si šeptal, že tohle jen tak nenechá.
***
Ve stejný čas, nedaleko od toho místa, se jedna dívka právě loučila se svou matkou. Odjížděla na čtrnáct dní k otci. Už nevydržela jeho smutný hlas, který jí říkal, jak mu schází, už nechtěla, aby se on musel trmácet až sem – do prosluného Phoenixu. Rozhodla se, že s ním bude a pomůže mu tak alespoň na chvíli zahnat chmury.
Naposledy se rozloučila a šla si najít své místo v letadle. Jako odreagování si sebou vzala MP4, do kterého si nahrála pohádky. Možná dětinské, ale rozhodně to umělo uklidnit a uspat. Stiskla tlačítko PLAY a ve sluchátkách se rozezněla hudba Disney znělky, po kterém následoval začátek Popelky.
Celou dobu dívka ani nedutala. Znala tuhle pohádku na zpaměť, ale pokaždé ji dokázaly naštvat Popelčiny sestry a její macecha. Rozesmát zase neposedné myšičky, které se jí snažily se vším pomoct. Na konci se jako obvykle jen zasnila a představila si i své „A žili šťastně až navěky.“ Nakonec nad tím zatřásla hlavou, lehce se usmála nad svou naivitou a spustila další pohádku – Šípková Růženka.
Neuvědomila si kdy, ale usnula. Ve svých snech se vracela do pohádkové země a znovu a znovu se jí zdály romantické příběhy, kde princeznou byla ona a princ byl nějaký tajemný mladík, který ji vysvodil ze spáru čarodějnice, nebo jen zlé macechy. Jak sama tvrdila, princ nemusel mít bílého koně, spokojila by se i s hnědým, právě proto vždy přijížděl na svém hnědém oři a pomocí meče nasazoval svůj život, aby ji zachránil.
Probudila se s lehkým úsměvem a rychle chytala přehrávač, který jí sjížděl z klína. Vzpomínala na to, co se jí zdálo a měla z toho lehce růžové líce. Byla ještě dítě, ale vystupovala jako dospělá.
Po oznámení, aby se cestující připoutali, dosedli bezpečně na zem a dívka mohla začít hleda svého otce. Slíbil jí, že nemusí v Seattleu přestupovat na další let, protože ji tam vyzvedne. Proplétala se tedy davem lidí, kteří pospíchali na let, nebo domů, a konečně se dostala před letišní halu. Vyzdvihla se na špičky a už hledala svého kníratého tatínka.
Viděla mnoho mužů s knírem, ale ani jeden neměl hnědý, kudrnatý vlasy, jiskřičky šibalství v také hnědých očí a přátelský úsměv, který Bellu vždy uměl přivítat. Věděla, že jeho pohled lásky je věnováný jí – jeho jedinému dítěti. Pro všechny ostatní to byl nepřístupný náčelník policie, který byl oddán své práci a usínal teprve, když si byl jist, že jeho městečku nehrozí žádné nebezpečí. Byl ve své práci zodpovědný a odpovědný. Kde kdo říkal, že se oženil se svou uniformou, kterou měl neustále na sobě. Nikdo, kromě jeho blízkých přátel, ho neviděl v něčem jiném.
Stále se rozhlížela po celém okolí, ale nikde ho nemohla najít. Chvilku začala uvažovat, že by na ni zapomněl, ale pak uviděla, jak před ní zastavuje policejní auto a vytřeštila oči.
„Prosím, ať to není on,“ zašeptala zoufale a pro jistotu zkřížila prsty. Její přání ale nebylo vyslyšeno. Z místa řidiče se vysoukal muž v letech, který byl dívce velmi podobný.
„Bello,“ zaburácel a řítil se k ní. Auto nechal otevřené, byl si jist, že by mu ho neukradli. „Tak rád tě vidím.“ Pevně ji objal a Bella, jak se dívka jmenovala, překvapeně vydechla, a potom ho více neohrabaně taky objala – nemohla hýbat rukami.
„Ahoj, tati,“ špitla přidušeně.
„Holčičko, tak rád tě vidím. Páni, ty jsi vyrostla. Už je z tebe velká holka.“ Ačkoliv nebyl její otec nikdy velkým řečníkem, nyní z něj padal vodopád slov, který neměl konce. Bella jen trpělivě přikyvovala a občas se usmála.
„Tak pojď, nasedneme si a pojedeme,“ ukončil konečně to tsunami slov, které se přes dívku opravdu převalily jako velká voda a konečně ji nasměroval k autu, které skutečně nikdo neukradl.
Oba nasedli a ujíždělí několika hodinovou cestu do městečka Forks. Ačkoliv byl předtím Charlie takový řečník, teď jen mlčel a na tváři mu pohrával úsměv. Byl nadšený, že má svou dceru u sebe a slova pro něj teď byla zbytečná. I Bella to tak cítila. Nebyla přímo nadšená, ale za ten jeho úsměv jí to stálo.
Ticho prolomil až Charlie, když s tichým „Vítej doma.“ ji přivítal u něho v domě. Velmi si přál, aby se Bella rozhodla žít u něj, ale tušil, že každá matka je pro dítě něco víc, a proto se snažil si ji užít alespoň teď. Je jeho vytoužených čtrnáct dní.
Vzal jí její jediné zavadlo a vedl ji do pokoje, který obývala už jako maličké miminko, které z toho ještě nemělo rozum. Ačkoliv v něm byla naposledy před třemi lety, poznávala každý detail. Zažloutlé záclonky se stále jemně vylnily v oknech a jejich původní vzor už na nich byl jen málo patrný. Dřevěná komoda měla stále ty rýhy od prstýnku, který tam Bella udělala, když o ni zakopla a rukou sjížděla až dolů. I postel zůstala stejná. Stále měla na sobě jeden okopaný roh, do kterého jako maličká naštvaně kopala a v myšlenkách nadávala. Jen jedna věc se tu změnila. Její houpací křeslo už nebylo rozpadlé, bylo opravené. Usmála se nad vzpomínkou, kdy skočila na svého otce, který v něm seděl, a ono se rozpadlo.
„Tak...“ začal rozpačitě. „Nechám tě tu samotnou, až budeš chtít, jsem dole.“ Usmál se na ni nervózně a odešel dolů. Bella si s výdechem sedla na postel a přemýšlela, co bude dělat.
Jako první se rozhodla si vybalit, protože jí mobil hlásil jasně: Prázdná baterie. S povzdychem se tedy sehla a začala pokládat hromádky oblečení na postel, která voněla čerstvou aviváží.
Po zapojení nabíječky se šla kouknout do okna, jaký je tu výhled. Rozhrnula záclonky a zadívala se na les za domem. Působil tajemně až skoro strašidelně, ale i přesto si vybavila, jak v něm kdysi hrála s nějakým chlapcem na schovávanou a Charlie je hledal. Jemně se usmála nad vzpomínkami, a pak sešla dolů za otcem.
Ten se schovával v kuchyni, kde se snažil Belle udělat překvapení a udělat jí něco k jídlu. Rozhodl se pro tu nejjednoduší věc – špagety. Člověk by nevěřil, že i to se dá pokazit. Nejen, že se mu slepily na dno hrnce, ale ještě na ně zapomněl a ony se úplně rozvařily. Bella sešla dolů do nelibně voňavé místnosti a zůstala stát ve dveřích. Charlie se právě pokoušel tu věc scedit.
„Nechceš pomoct?“ špitla potichu a očima zkoumala bílou hmotu.
„To je dobrý, za chvilku to budu mít,“ ujistil ji a dál bojoval. Bella pokrčila rameny a šla do obýváku, kde se posadila na gauč a pustila si televizi.
Charlie to mezitím vzdal a začal volat poslední pomoc – pizzerie. Po skončení hovoru se trochu nesměle doplížil za Bellou a odhodlával se k zeptání.
„Bells, vadilo by ti moc, kdybychom měli k večeři pizzu?“
„Ne, vůbec ne.“ Věnovala mu úsměv, aby se necítil kvůli tomu špatně. Viditelně se uvolnil a posadil se vedle ní.
Po výborné večeři si popřáli dobrou noc a šli spát.
Říká se, že co se zdá první noc pod novou střechou, to se prý vyplní. Bella si určitě teď přála, aby to byla jen povídačka. Ačkoliv nemohla ze začátku usnout kvůli dešti, tak později by chtěla vůbec nespat. Zdálo se jí o vlastní smrti, kde vypadala stále tak mladě jako nyní.
Další den ráno se vzbudila a nemohla si vzpomenout, co jí v noci vyděsilo. Věděla jen, že to nebylo nic pěkného. Rozhodla se, že to nebude řešit, a šla otci udělat snídani.
Celý týden ubýhal jak voda. Oba dva byli nadšení ze společného soužití, ale nepovedlo se přesvědčit Bellu, aby tu zůstala i po prázdninách. To se ale mělo brzy změnit.
Bella byla už od malička nešikovná, tak se nebylo čemu divit, že když šli společně s tátou na procházku do lesa, upadla a zlomila si nohu. Charlie pohotově zareagoval a vyvedl ji ven do svého auta, odkud se vydali okamžitě do nemocnice.
Ačkoliv dívka nemocnice nenáviděla, zkoušela přetrpět tuto dobu, protože ji ta noha začínala bolet. Předtím jí to nepřišlo, dokonce na ni mohla i došlápnout, ale teď s ní téměř nehla a začínala jí natékat.
Lékaři ji poslali na rentgén, aby věděli, co se přesně stalo.
Bella už ležela na pokoji a čekala na nějakého doktora, který by jí řekl, že to má jen naražené a může jít domů. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil elegantní mladý muž v bílém plášti, který se tiše s někým dohadoval. Šel za ním až na pokoj a dívka tak mohla vidět velmi atraktivního mladíka s hnědými vlasy, které ve světle zářivky házely bronzové odlesky.
„Je mrtvá,“ stál si na svém ten mladík.
„Podívej se sám, že není,“ vymlouval mu doktor a pokynul nepatrně směrem k Belle. Ta jejich diskuzi sledovala a moc ji nechápala. Mladík se na ni zakoukal a překvapeně vydechl.
„Není,“ připustil a nadechl se. To však způsobilo, že se jeho tvář zkřivila do bolestné masky a on s pohledem na doktora urychleně opustil místnost.
„Omluvte, prosím, mého syna, slečno. Ještě se nenaučil způsobům,“ začal lékař.
„Nic se neděje.“ Polkla a zavřela tak konečně pusu, která se při jejich návštěvě překvapeně otevřela. „Jsem Bella,“ dodala.
„Těší mě. Jmenuji se doktor Cullen a budu vás teď ošetřovat. Tamten nezdvořák byl Edward,“ představil sebe i syna.
„Těší mě,“ špitla potichu.
„Tak to vypadá, že si od nás odnesete sádru.“ Usmál se na ni zlehka.
„To ne,“ zaúpěla Bella a svalila se do bílích polštářů. Lékař se jen tiše zasmál a dál vypisoval papíry.