Jop, je tady další část Alenky. Snad se bude líbit.
Jeden výlet, co nedopadl podle představ.
Pajam
„Ráda bych se přestěhovala k Charliemu,“ vyslovila konečný verdikt a čekala na odpověď nic se nedělo. Jen dva odevzdané povzdechy.
Do konce snídaně už nikdo nepromluvil.
Bella se šla zeptat i otce, zda by u něj mohla bydlet. Znala až moc dobře odpověď, ale musela mu to známit. Ten byl samozřejmě nadšený, sliboval, jak sii to spolu užijí a že už teď se těší. Dohodli si termín na poslední víkend v srpnu, aby začala chodit do školy už rovnou tam.
Renée mezitím zařizovala věci ve Phoenixu. Nebyla z toho nadšená, ale její dceři se vrátil úsměv do tváře a pro to byla ochotna udělat cokoliv.
„Co kdybychom vyrazili společně na poslední výlet?“ navrhla jednoho večera Renée.
„A kam?“ ptala se podezřívavě Bella.
„Do Kalifornie,“ zasnila se. Phil se tomu jen uchechtl a dál se nevyhadřoval.
„A kdy?“ pokračovala s otázkami.
„Třeba hned pozítří. Vyrazili bychom brzy ráno a jeli na dva dny. Mohli bychom spát v nějakém hotelu. Co ty na to?“
„Já jsem pro.“ Usmála se na svou matku.
„Já taky. Mám teď volno,“ souhlasil Phil.
„Dohodnuto.“
Na druhý den skutečně vyrazili autem do Kalifornie. Renée básnila, že by tady chtěla bydlet, jak je tam krásně sluenčno. Z každého kamínku byla nadšená a nedalo se jí zastavit.
Večer se společně domluvili, že si udělají noční procházku a jako obvykle z toho byla Renée unešená.
„Podívej se na tu uličku. No není kouzelná?“ Ukazovala Renée na slepou ulici mezi rozpadlými domy.
„Jo, je,“ vzdychli ostatní, kteří z toho tak unešeni nebyli. Navíc měl Phil pocit, že předtím zabočili špatně a teď jsou ztraceni.
„Tuhle cihlu chci domů,“ pokračovala Renée a ti dva už se ani nenamáhali s odpovědí. Nemělo to smysl.
„Vídíte tamhle tu lavičku? Tam si musíme sednout!“ rozkázala a hned se k ní hrnula.
Oba poslušně šli za ní a sedli si kolem ní.
Phil měl potřebu se někoho zeptat a ujistit se, že ví, kde jsou. Jenomže kolem nich nikdo nebyl. Renée si ničeho nevšimla, jen nadšeně naskakovala na lavočce a žvatlala cosi o překrásné rýze v silnici. Bella si všimla jeho znepokojení. Zvedla obočí v němé otázce, ale jen se na ni usmál a zatřepal hlavou. Nechtěl znepokojovat i ji.
Najednou se za rohem objevila mužská silueta, která se k nim přibližovala. Phil se chopil naděje, zvedl se a mířil si to směrem k němu. Zastavili se kousek od sebe.
„Můžu se vás zeptat, jak se dostaneme do centra?“ zeptal se Phil zdvořile.
„Do centra?“ promluvil nádherný, jemný hlas trochu zmateně. „Ale jistě, právě tam mířím. Pojďte za mnou.“ V jeho hlasu se objevilo nadšení. Jako by byl rád, že může jít s nimi. Phil to připisoval tomu, že nechtěl jít sám.
Bella se svou matkou se na jeho pokyn zvedly a šly za nimi. Renée se snažla krotit, ale její nadšení bylo strašně velké. Alespoň šeptem říkala, jak jsou zdejší lidé milí a rádi pomůžou. Potom začala popisovat toho muže, jak má krásnou postavu, pevné držení těla. Jen ji udivio, že měl bělostnou pokožku, ale přisuzovala to albínství jako měla ona. Jen oči nespatřila. Ty měl věčně sklopené k zemi.
Vedl je po všech možných uličkách. Důvěřovali mu, neměli žádné pochybnosti. Jen šli za ním a snažili se krotit nadšení nejstaršího člena výpravy.
„Už tam budeme,“ zamumlal po chvíli a zabočil do nějaké uličky. Po vstupu si všimli, že na druhé straně je jen nějaká zeď.
„Jste si jistý?“ zeptal se Phil a začal trochu panikařit.
„Ale jistě. Jsem si jistý. Tady je konec vaší cesty.“ V jeho hlase šel slyšet smích.
Postupoval stále blíž, až byl jen kousek od Belly.
„Krásně voníš,“ zašeptal. „Ty budeš poklad mé armády,“ sklonil jí poklonu, o kterou skutečně nestála. Začala se třást strachy a nevěděla, co má dělat. Phil s Renée se před ní postavili a snažili se ji bránit, ačkoliv nevěděli proti čemu.
„Taky na vás dojde.“ Usmál se. „Nejdřív se musím nakrmit, zlatíčko, pak se budu věnovat jen tobě,“ zašeptal něžně Belle do ucha, když nepozorovaně obešel její tvář. Potom stejně neviditelnými pohyby se zastavil před Philem a rychle se mu zakousl do krku.
Obě ženy vykřikly a běžely k nim. Snažily se ho od něj odstrčit, ale ani s ním nehly. Neznámý jen hltavě pil a Phil upadal do bezvědomí. Ještě předtím zašeptal dvě slova, se kterýma se chtěl rozloučit.
„Miluju vás.“ Potom se ještě párkrát mělce nadechl, ale nakonec jen zavřel oči a propadl se do temnoty. Nakonec ho neznámý nechal být. Jen si otřel ústal od krve.
Teď se obě vzdalovaly. Zastavila je až zeď, která jim překazila možnost útěku.
„Hmm... Vážně voníš skvěle.“ Nadechl se neznámý kousek od Belly. „Vážně jsi mě zaujala. Chtěl jsem Vás zabít a toho muže si nechat, ale ty jsi mě učarovala,“ promlouval k Belle a nevšímal si na smrt vystrašené Renée. „Uvidíme se za tři dny, sluníčko. Nechám ti tvou mamku jako dezert.“ Usmál se a pohladil ji po tváři. Potom se velmi nežně sehl k jejímu krku, u kterého se labužnicky nadechl.
Bella ani nedýchala. Strach ji svazoval a ona nemohla hnout ani prstem. Vystrašila se i jeho posledními slovy, ačkoliv jim moc nerozuměla. Najednou ucítila na svém krku řezavou bolest. Slyšela jeho hltavé polykání a modlila se, aby už to skončilo. Nevěděla, kde je její matka, ale přála si pro ni, aby rychle utekla a nic se jí nestalo.
Najednou se odtrhl a zatnul čelist. Bella se svalila k zemi a pomalu cítila, jak ji začala obklopovat tma. Najednou cítila, jak tma odstupuje před velkým pánem, který si dělá nároky na její tělo. Vevnitř se téměř thala na kousky. Tma utekla, jako by se začala bát a namísto toho tu byl jen velký tyran, který spaloval její tělo a zřejmě mu to dělalo potěšení.
Neznámý popadl zmítající se tělo Belly do náruče a Renée tvrdě přikázal, aby ho následovala. Poslechla ho, protože se bála o svou dceru. Ta vykřikovala bolestí a prosila, aby odešel a nechal ji zemřít. Neznámý se uchechtl a přitiskl její tělo víc k sobě, aby ji udržel a nespadla mu na zem. Držel ji pevně, ale přitom něžně.
Bella se mu zalíbila. Její viditelná křehkost pro něj byla kouzelná a fascinovala ho. Cítil, že bude opravdu jedinéčná, až dokončí svou přeměnu.
Mezitím jen prosila, aby ji někdo zachránil, aby někdo uhasil to pálení. Prosila o jediné. Smrt.
Neznámý ji zavedl do polorozpadlé budovy. Nejdřív do jedné místnosti zavřel její matku, aby ji ty tři dny, kdy se bude její dcera měnit v krvelačné monstrum, přežila. Měla být její první potrava.
Potom Bellu odnesl so klepení, aby alespoň trochu zdi ztišily její řev a ona nepřilákala nechtěnou pozornost. Už před ní tu takto trpělo pět mužů a dvě ženy. Ona byla podle něj nejhezčí. Hotový klenot. Diamant, který hází duhové odlesky na Slunci.
„Budeš stejná,“ zašeptal jí do ucha, ačkoliv ho nevnímala. „Taky se budeš třpytit. Budeš můj malý, kouzelný diamant. Určitě budeš i nadaná,“ zasnil se. Potom se zvedl a šel dát její matce vodu. Musela vydržet. Byl to jeho dárek pro ni.