Další část a s ní i návrat domů.
Omlouvám se za chyby, ale jsem líná to kontrolovat, opravím to zítra. ;)
Dobře se bavte. Pajam
Bella vycházela z nemocnice už s nový přítelem na noze. Nenáviděla ho už předtím, než se vůbec mohl nějak dotknout jejího těla. Věděla, že s ním bude mít teď hodně problému a vyházky jsou u konce. Nesnášela ho a nejraději by si to sundala.
Charlie se tvářil velmi starostlivě. Přikládal si za vinu, že za tu nohu může on, protože na Bellu nedával pozor. On ale už počítal s tím, že je starší a naučila už se chodit. Jak bylo vidět, mýlil se. Stále byla stejně nešikovná a měla smůlu. Možná i větší než dřív.
Poslušně se doma posadila do gauče a s trpitelským výrazem pozorovala svou nohu.
„Nemám tě ráda,“ zašeptala směrem k sádře. „Nesnáším tě, ty malá potvoro! Měla by jsi utíkat na míle daleko, protože to se mnou nebudeš mít jednoduché!“ vyhrožovala tiše bílé věci na noze, která zarputile mlčela, skoro to vypadlo, jako by se Belle vysmívala.
„Nedáš si něco k jídlu?“ přerušil její nadávky Charlie, který chtěl, aby se alespoň trochu usmála.
„Ne nic, díky, tati.“ Otočila se na něj. Přisedl si k ní a následoval její pohled na nohu. Bella se odvažovala k jedné otázce, ale naštěstí Charlie začal sám.
„Ještěže tě ošetřoval doktor Cullen. Je nejlepší v naší nemocnici,“ pěl chválu.
„Doktor Cullen? To byl ten mladý doktor, co mi zkazil život?“ dělala ze sebe hloupou.
„Ano, to byl on. Ale není tak mladý. Má pět dětí asi ve tvém věku. A také manželku, kterou skutečně miluje, čímž kazí romantické sny sestřiček,“ smál se. Na jeho pleti to vykouzlilo roztomilé vrásky kolem očí.
„Byl s ním jeho syn. Tuším, že mi ho představil jako Eduarda,“ snažila se rozpomenout. Ve skutečnosti jeho jméno pokazila schválně. Nechtěla, aby viděl, že ji ten mladík velmi učaroval.
„E-edward,“ smál se. „Ano, je to jeho nejmladší syn. Občas je s doktorem v nemocnici, protože se prý chce zlepšit, aby mohl být také lékař, ale neposílají ho k žádným vážným případům. Jen k takovým obyčejným, kde ani neteče krev,“ uklidnil se.
„Byl moc pěkný,“ připustila plaše a schovala okamžitě svou tvář za vlasy, které si nechala spadnout do obličeje.
„Taky je jediný volný, ale minule si mi jedna sestřička stěžovala, že je příliš chladný a s každým se baví jen tak dlouho, jak je potřeba.“
„Jak to víš? Kde jsi potkal tu sestřičku?“ ptala se a její tvář vykoukla zpoza hnědého vodopádu jejích lehce netočených kudrlinek vlasů.
Zrudl. „No, minule jsem měl potíže s rovinou,“ začal opatrně a během řeči se zadrhával. „Spadl jsem a čelo si škrtlo s mým stolem na služebně. Ještě teď mám jizvu. Koukej,“ chlubil se jako malý klučina, který ukazuje svá poškrábaná kolena a vypráví k tomu příběh, jak porazil mimozemské příšery a udělal si jen toto.
Bella se usmála a ťuklamu do čela. Vzala své berličky a vyšplhávala se směrem do pokoje. Měla ještě týden a doufala, že na konci toho pobytu tady, s tím bude moct už chodit.
Dny ubýhaly, měsíc se s cípečku odvažoval do stále většího tvaru a částečně už přípomínal písmeno D, které znamenalo jediné. Brzy bude úplněk.
Na konci toho týdne šla Bella na poslední kontrolu ve Forks. Později si ji převezme její lékaž ve Phoenixu, který ji potají podezřívá z toho, že chce na pojistce vydělat.
Vstopila do bílé budovy a už automaticky se začala strachovat. Zcela jistě se začínala bát nemocnic. Nebylo se čemu divit. Trávila tam téměř více času než doma.
Sestřička ji uvedla na pokoj a řekla jí, že za chvilku za ní příjde doktor.
Shodila nohy z lůžka a začala s nimi jemně kopat, zatímco se dívala po pokoji. Nelišil se moc od jiných pokojů, ale přesto si všímala každičkého detailu, aby se nenudila.
Po chvilce se za jejími zády otevřely dveře a slyšela dvojí kroky, jak vstoupily dovnitř. Ohlédla se a opět uviděla doktora s jejím synem. Ten si bez řečí sedl naproti jí a vzal si její nemocnou nohu do rukou, kde už měl připravený vraždící nástroj pro sádru.
Dívala se na něj, zatímco on sledoval pouze její nohu. Všimla si, že téměř nedýchal. Pozorovala každou jeho grimasu, ale téměř nehýbal s mimickými svaly. Lékař na ni mezitím mluvil, ale ona ho neslyšela viděla pouze jeho syna. Ten, jakmile to dokončil, se na ni usmál a Belle se nepatrně zvýšil srdeční rytmus.
Po odstranění sádry se Bella ještě svezla na rentgén, a pak čekala na svůj verdikt.
Dopadlo to dobře, protože si nohu zlomila šikovně, takže to srůstalo bez problému, proto už dostala chodící sádru a s posledním pohledem na doktora a jeho syna, opouštěla nemocnici.
Mrzelo ji, že už Edwarda neuvidí, ale nemohla s tím nic dělat. Bydlela jinde a i kdyby... Neměla šanci, myslela si.
Charlie se s ní dlouho loučil na letišti. Nechtěl ji pustit a ještě stále doufal v to, že by mohla změnit názor, místo toho mu ale přislíbila vánoční a jarní prázdniny.
Naposledy se na sebe podívali a Bella mířila do letadla, které ji mělo dovést domů.
Její maminka ji přijala opravdu velmi nadšeně. Začala okamžitě poskakovat, jakmile spatřila jen tričko, které má Bella ve svém šatníku. Její nový manžel ji musel krotit, ale bral to s úsměvem, protože se mu to vůbec nedařilo.
Nakonec se Bella objevila a ji už nikdo neudržel. Vrhla se rychle na svou dceru a div ji neumačkala.
„Zlatíčko, tak moc se mi stýskalo,“ špitala stále dokola. Bella ji uklidňovala, že na tom byla podobně, ale sama cítila ve svém hlasu lež. Uvědomila si, že za celých těch čtrnáct dní na svou matku myslela pouze tehdy, když jí musela večer zavolat.
Renée ji rychle odváděla ven a Bella se pomalu trmácela. Pohledem hypnotizovala letišní budovu, u které měla pocit, že ji spojuje s domovem. Ačkoliv by se sama sobě předtím za tohle vysmála, musela si přiznat, že má raději déšť než slunce, zelenou než žlutou, tátu než mámu. S okýnka se naposledy podívala ven a s povzdechem se vrátila zpět do své polohy. Poslouchala, co všechno se tu událo, ale myšlenkami byla jinde. Ve Forks a částečně i v nemocnici.
Phil si všiml, že je více zamlklá než obvykle, ale nechtěl na to upozornit. Domníval se, že je jen unavená a až se vyspí, bude na tom líp.
Jenomže spánek nepomohl.
Byl už týden od návratu zpět a i Renée si Bellu začala zkoumavě prohlížet. Stačil jí nepatrný náznak a věděla své. Bella se dívala na nějaký dokument o pralesích. Právě tam pršelo. Obvykle jí to způsobilo zhnusenou masku na tváři, ale teď se jen zasněně usmála.
Poznala to. A realita ji zasáhla nepřipravenou. Její holčička se u ní nemá dobře.
Večer, když se Bella vydala spát, si s Philem sedli do obýváku a Renée potichu spustila.
„Všiml sis, že je Bella více zamlklá?“ začala optraně.
„Všiml,“ připustil.
„Mám dojem, že se jí stýská po otci,“ povzdychla si.
„Je to možné, ale my s tím nic nenaděláme.“ Pohladil ji chlácholivě po rameni.
„Něco mě napadlo, ale nechtěla bych o ni přijít.“ Odmlčela se. „Co kdyby se přestěhovala do Forks nastálo? Stejně věčně nejsme doma a jestli by jí tam bylo dobře...“ Hlasitě pokla. „Možná by to pro ni bylo ideální řešení.“ Schovala svou tvář do jeho trika a pokusila se zahnat zrádné slzy. Nechtěla, aby od nich Bella odjela, ale také si nepřála, aby zbytečně trpěla.
„Zeptáme se jí,“ zašeptal jí do ucha. Pohladil ji po vlasech a lehce ji políbil na čelo.
Další den ráno se Bella probudila do nového dne a v celém domě bylo cítit napětí. Sestoupila dolů a až ji mrazilo z toho podezřelého ticha. Vždycky si dole povídali, ale teď bylo slyšet jen skřípání příboru o talíř.
„Dobré ráno,“ zašeptala přivstupu do kuchyně. Všichni se na moment zasekli, ale hned nato pokračovali ve své činnosti.
„Dobré.“ Usmála se na ni křečovitě mamka.
„Stalo se něco?“ zeptala se na otázku, která ji trpápila nejvíce.
Ticho. Nikde se nic neozývalo. „Chtěli bychom s tebou mluvit,“ pronesl Phil a pohledem hypnotizoval Renée.
„Stalo se něco?“ zopakovala svou otázku, ale teď v tom byl menší hysterický podtón.
„Neboj, nic se nestalo.“ Sebrala se její matka a sedla si naproti ní. „Jen se nám nelíbí, že jsi poslední dobou tak zamlklá.“
Sklopila zrak. Štvalo ji, že si všimli, že s ní něco je. A to se snažila, aby na nic nepřišli. Velmi se jí stýskalo po jejím otci, ale ještě víc po tom chlapci s tajemnýma očima. Chtěla o něm zjistit víc a poslední dobou ji její sny dost nervují. Nezdá se jí o nikom jiném než o něm.
„Víš, napadlo nás...“ začala, ale nemohla to vyslovit.
„Třeba bys chtěla bydlet u svého otce a ne u nás,“ dokončil Phil, ale připadalo mu to, jako by to bylo strašně nevděčné, jako by se jí chtěl zbavit.
„Myslíte to vážně?“ Vykulila překvapeně oči a zrakem sjížděla po každém z nich.
„Ano, holčičko, já nechci, abys ses trápila, pokud ti je u Charlieho dobře, tak nám to vadit nebude.“ I přes to, co říkala, všichni věděli, že jí to vadit opravdu bude.
„Líbilo se mi tam,“ připustila potichu.
„Takže se přestěhuješ?“ pronesla šeptem Renée s pohledem ukřeným k zemi. Pociťovala menší zradu, ale nechtěla to přiznat ani sobě.
„Jestli nechcete, tak tu zůstanu,“ vyhrkla hned.
„Je to tvůj život, se mnou už jsi byla dlouho.“ Snažila se na ni usmát, ale lesknoucí oči prozradily, že to nebude pro ni tak snadné.
„Ráda bych se přestěhovala k Charliemu,“ vyslovila konečný verdikt a čekala na odpověď nic se nedělo. Jen dva odevzdané povzdechy.