Věčnost s ní? Kapitola XXXIV. - ♥♥♥

www.youtube.com/watch
 Přijala jsem jeho ruku a nechala se odvést na taneční parket. Beze slov jsme se pohybovali do rytmu. Opatrně jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Štěstí mi proudilo žilami a srdce, které je už sice věčnost mrtvé, se chtělo rozeběhnout. 

„Myslela jsem, že tenhle song je věnovaný pouze zamilovaným.“ Konstatovala jsem potichu.

„Nejsem si jistý jestli to víš, ale já mezi ně patřím!“ zašeptal mi potichu do ucha a mě přejel mráz po zádech.

„Opravdu? A kdo je ta šťastná?“ zeptala jsem se opatrně, protože jsem tomu nemohla uvěřit tomu náhlému štěstí. Už několikrát jsem se přeci zmýlila, tak proč by to mělo vyjít tentokrát?

„Ta nejkrásnější a nejhodnější bytost pod sluncem. Jediná, kterou jsem ve svém život i existenci upřímně miloval! Teď zbývá jen otázka, jestli ona ještě miluje mne….“ Přiblížil svůj obličej těsněji k mému.

„Nikdy nepřestala a nikdy nepřestane….“ Pronesla jsem pomalu a přitiskla jeho rty na mé. V tu chvíli jako by se čas zastavil a jediné, co existovalo jsme byli my dva. Nejdřív váhavý polibek se prohluboval. Naše rty byli v jasné souhře. Jak za starých časů….

Když jsme se konečně od sebe odtrhli, zjistili jsme, že píseň už dávno skončila a na nás se upírají zraky našich blízkých. Každému se na obličeji rýsoval šťastný úsměv…. Esmé vypadal, že by se nejradši rozplakala. Začala jsem se trošku stydět, nikdy jsem neměla moc ráda pozornost. Sklopila jsem hlavu. Nádherná bílá ruka mě chytla za bradu a namířila na jeho oči. Ze kterých teď sálala láska. Když jsem v nich zahlédla svůj odraz, viděla jsem, že jsem na tom podobně….

„Co kdybychom se šli projít?“ chytl mě za ruku a táhl pryč. Zastavili jsme až po pár metrech v lese, když už jsme byli z dohledu ostatních. Chytl mě kolem pasu a začal opět líbat. Tentokrát jeho polibky byli jistější a naléhavější. S radostí jsem mu je oplácela v celé intenzivně.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit.“ Řekla jsem a zdálo se mi, že skoro zpívám. 

„Já taky ne lásko. Byl jsem tak hloupý, odpustíš mi to?“ podívala jsem se do jeho karamelových očí.

„Není co odpouštět! Hlavní je, že jsme se na konec našli!“ pohladila jsem ho po kamenné tváři a pronesla v tuto chvíli ta nejupřímnější slova.

„Miluju tě, Edwarde Cullene!“

„I já tebe.“ Jeho odpověď byla okamžitá a bez váhání. Skočila jsem na něj a dychtivě ho políbila. Vášeň, která se teď ve mně probouzela byla nekonečná. On byl naladěn stejně a tak jsme pomalu ze sebe začali sundavat šaty. Když už jsme byli ve spodním prádle, položil mě do trávy a líbal mě po celém těle. Jeho polibky mě pořád víc nažhavovali, začala jsem těžce oddychovat. Jakmile se vrátil k mým ústům přisála jsem se k nim a bez váhaní ze sebe i z něho strhla poslední zbytky oděvu. 

Leželi jsme v trávě. Všude na větvích vyselo naše oblečení. Edward mě hladil ve vlasech. 

„Co se vlastně změnilo od minule? To jsi nevypadal, že by jsi ke mně něco cítil!?“ zeptala jsem se opatrně.Edward se malinko zamračil. 

„Samozřejmě, že jsem k tobě něco cítil! Už od chvíle, kdy jsem našel naše fotky schované doma ve skříni! Sice jsem vůbec nevěděl, kdo jsi nebo jak se jmenuješ, ale cítil jsem jasnou lásku. Vyzpovídal jsem celou rodinu. Každý mi o tobě povyprávěl něco. Esmé s Carlislem mi vypravovali o tvém zlatém srdci a o tom, jak rychle jsi zapadla k nám. Alice o naší lásce a o vašem přátelství. Emmet zdůraznil tvou předešlou nešikovnost a Jasper s Rose mě uvedli do nynější situace.“

„Ale proč jsi tehdy utekl, když jsem ti ukazovala své vzpomínky?“

„Myslíš Bells, že jsem se po tom mohl na tebe kouknou bez toho aniž by mě nebolelo srdce z toho, jak jsem ti ublížil? Nezasloužil jsem si tě a vím to a v životě na to nezapomenu! Až to, jak mi Alice promluvila do duše mi dalo naději k tomu, že by jsi mě mohla pořád milovat!“

Koukla jsem se na své hodinky, které jako jediné na mě zůstali a zjistila jsem, že už jsme dobré dvě hodiny pryč. Edward to nejspíš zachytil.

„Měli by jsme se asi vrátit.“ Řekl a políbil mě na tvář.

Vstala jsem a začala shánět svoje oblečení. Šaty naštěstí přežily, avšak s kalhotkami a podprsenkou to bylo horší. Až přijdu domů musím si vzít jiné. Když jsem se ohlídla, zjistila jsem, že Edward už je taky hotový a tak jsme se ruku v ruce vrátili na svatbu.

Nevadilo mi, že si všichni domysleli, co jsme tam dělali. Jediné, čeho jsem se bála byli Emmetovi nemístné poznámky. Ty však nepřišli. Bylo mi to divné a tak jsem se koukla na Alici a ta jen mrkla. Nevím, co udělala, ale byla jsem jí za to vděčná.

„Já jsem za vás tak šťastná!“ vypískla jen co dostala příležitost si se mnou promluvit. „Teď budeme zase jako ségry!!“ povzdechla….

„Nic si Alice nepřeju víc, ale nebude to zrovna jednoduchý. Mám svoje povinnosti! Nevím jak to vyřeším!“ fňukla jsem.

„To teď neřeš a užívej si tyhle chvíle, sestro!“ křikla na mě rozjetá Vicky, u které bych si myslela (kdyby nebyla upír), že je opilá.

„Přesně!“ potvrdila Alice. V životě bych nečekala, že se tohle stane, ale z Alice a Vicky se staly docela dobré kamarádky. Rozuměly si čím dál tím lépe! 

„Lásko? Kde si?“ zavolala jsem na Edwarda, kterého jsem nemohla nikdy najít. Vešla jsem do domu, abych se po něm podívala. Seděl na schodech a smál se na mě od ucha k uchu.

„Copak tady děláš?!“ přiběhla jsem k němu.

„Myslím na tebe a zbavuju se nervozity!“

„A kvůli čemu jsi prosím tě nervózní?“ zajímalo mě.

„No…. Isabello Marie Alessio Volturi, chceš si mě vzít?“