Věčnost s ní? Kapitola XXXII. - Družička

 Trošku nudná kapitola,, Blížíme se do finiše a já se furt rozhoduji, jak to mám ukončit xD... 
 
Od doby, co jsem se dozvěděla, že se Vicky bude vdávat, jsem nemohla myslet na nic jiného. Tížila mě představa, že nevím, co budu mít na sobě. (Družičkovské šaty vybírala ona a odmítla mi je jakkoliv popsat!) Nevěděla jsem ani, co jim mám dát jako svatební dar. Proto jsem zašla do Volturrské pokladnice, abych tam něco vyštrachala. Nic mi nepřišlo vhodné. Jediné, co jsem si odnášela byl modrý diamant, zasazený v náhrdelníku. Byl až oslnivě krásný. Nevydržela jsem to a zeptala se Marcuse, jestli neví, co je zač. 

„Tenhle diamant je ve světě známý pod názvem Hope, vaše výsosti. Byl nalezen roku 1664. Ludvík XIV. ho nazval Modrým diamantem koruny. Nosila ho i Marie Antoinetta. Pozdější vlastníci neměli zrovna šťastné životy a tak se o diamantu začalo zvětovat, že nosí smůlu. 1958 byl darován muzeu, odkud ho můj zesnulý bratr o týden později ukradl. Od té doby leží v pokladnici.“ Vysvětlil mi.

„Nevadilo by, kdybych si ho půjčila?“ zeptala jsem se opatrně.

„Patří vám, stejně jako všechno ostatní v tomto hradě!“ uklonil se.

„Tak tedy děkuji!“ řekla jsem a pospíchala dál.
Nechtěla jsem Vicky onen diamant dávat, né že bych byla tolik lakomá, ale myslím, že jí udělám radost spíš něčím osobním, než drahým. Ale poslouží výtečně na mou družičkovskou povinnost! Je modrý, starý a vypůjčený! Ha! Mám to z krku! Musela jsem ještě zavolat ke Cartierovi, aby vytvořili náušnice pasující k němu. 

O týden později

Svatba se blížila mílovými kroky a já zařizovala úpravy mého daru. Podle toho, co mi Vicky vyprávěla, narodila se v dnešním Minneapolis. Strávila jsem pět dní hledáním místa, kde se narodila. Když už jsem to začínala pomalu vzdávat natrefila jsem na krásný obrovský dům, který nebyl zcela v nejlepším stavu. Koukla jsem se do katastru a zjistila jsem, že je to nejstarší stavba ve městě. Bylo mi jasné, že to je přesně to, co jsem hledala.

Koupila jsem ho a začala rekonstruovat. Zase jednou se vyplatila moje upírská rychlost. Tapety, obložení, vše muselo dolů! Pro normálního člověka by to byla práce na týdny. Já a můj tým jsme to zmákli za neuvěřitelných 14 dní. Park byl skvěle přesazen, okolní les se hemžil zvěří a dům vypadal, jako z pohádky. Byla jsem naprosto spokojená a nemohla jsem e dočkat, až to tu Vicky uvidí!

Nevím, jestli to bylo tou prácí a vším tím plánováním, ale na Edwarda jsem skoro nemyslela. Samozřejmě jsem se těšila, až ho na svatbě uvidím, ale na druhou stranu ho po svatbě už nikdy nechci vidět. Proč se trápit něčím na co nemáte?

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Do Bostonu jsem přiletěla den před svatbou. Vicky a Christian na mě počkali na letišti. Když jsme se konečně přivítali, odjeli jsme domů. Tam už to vypadalo, jak po nějakém boji. Všude rozházené kytky, krajky apod. 

„Vicky, kde máš zbytek rodiny?“ ptala jsem se, když jsem vešla do místnosti, která jenom mírně připomínala obývák.

„Ang s Peterem odjeli na lov. Teda to aspoň tvrdili!“ mrkla na mě.

„Tady se fakt nic nezměnilo!“

„A co jsi si myslela, královno!“ smála se mi.

„Hele nech mě být a radši mi ukaž tu hrůzu, co budu mít na sobě!“ řekla jsem trochu uraženě.

„Tak poběž!“

Vicky měla šaty uložené ve velkém, bílém, saténovém vaku. Rozevřela ho a ven se vyvalila bílá vlečka.

„Ta asi nebude pro mě, co?“ řekla jsem na oko zklamaně!

„Zapomeň!“ zašeptala výhružně. A obě jsme se začali smát. Když nás to přešlo ukázala mi Vicky moje šaty. Ne, že bych jí nevěřila, ale tyto byli opravdu krásné! Modré, po kolena.
(tady). Pak přišli na řadu ty její! Nikdy jsem si Vicky nepředstavovala, jako nevěstu v obrovských bílých šatech, takže jednoduchost mě nepřekvapila. Bude vypadat naprosto božsky! (tady)