Věčnost s ní? Kapitola XXX. - Pravda je pro tebe nejlepší!

 Poslední kapitola neslavila zrovna největší úspěch, tak aspoň doufám, že se tato bude mým  čtenářům líbit!
                                                                                    Kaxa
 
„Já.. já přesně nevím, jak… jak ti to mám říct.“ Potýkala jsem se slovy jako nějaký idiot.

„I když.. teď mě napadlo, že bude lepší ti to ukázat!“ rozevřela jsem svůj štít a nechala vzpomínky plynout. Edward vedle mě seděl, fascinovaný tím, co viděl.

Jako první jsem mu promítla tu z našeho osudného setkání. Střet našich očí, při hodině biologie. To jak se ode mě odkláněl, jak toužil po mé krvi. 

Náhle se obraz změnil a já mu ukazovala, náš první společný oběd, rozhovor o tom co mám ráda a co ne, moji až chorobnou nešikovnost, to, jak se mi hrozně nechtělo na ples, jak žárlil na Mike Newtona a mě to přišlo rozkošné, náš první polibek….

Vše co my připadal, krásné a magické na našem vztahu jsem mu připomínala. Záměrně jsem ukončila svoje vzpomínky před oslavou mých 18 narozenin. Nechtěla jsem si to připomínat a jamu taktéž ne.

Když jsem mu ukázala každý detail, seděla jsem jako na trní. Jak to asi vezme? Ucítí-li zase ten pocit, který ho uchvátil už před pěknou řádkou let. A chci vůbec aby mě začal opět milovat? Nechci aby se musel trápit tady ve Voltteře.

„Bello?“ zeptal se mě s obličejem nebezpečně blízko. 

„Ano!?“ vzpamatovala jsem se.

„Víš, já jsem se o tebe zajímal už předtím. Samozřejmě, že mi mí sourozenci nemohli popsat vše, do přesných detailů, ale sdělili mi, že jsem tě opustil, když jsi ještě byla člověk! Chtěl bych vidět tu chvilku! Moc prosím!“

Byla jsem opravdu zaskočená jeho žádostí a opravdu nerada jsem tu vzpomínku vyštrachala ve své mysli. 

Les…. Šero , už skoro tma. Stojíme na prašné cestě. Nikde ani živáčka. Koukla jsem se na Edwarda, měl v očích něco, co jsem u něj nevídala. Tedy nevídala jsem, že by se takhle díval na mě. Spíš tenhle pohled používal na Jessicu nebo Loren, když se mu vnucovali.

„Bello, nevím, jak bych měl začít…. Ale asi nejlepší bude, když nebudu chodit kolem horké kaše. Nikdy jsem tě nemiloval, byla jsi jen chvilkové povyražení. Mohla to být jakákoliv dívka na škole. Klidně Angela nebo Jessica. Ty jsi byla nová, tehdy zajímavá. Nudíš mě... Jdu to zkusit s Tanyou. Ta mi aspoň může dát vše, po čem toužím.“ A s těmito slovy se otočil a rozeběhl se pryč. 

Chtěla jsem tu vzpomínku ukončit, ale úplně mě pohltila a já z ní nemohla pryč….

Věděla jsem, že je rychlý a že i když budu za ním běžet, nic mi to nepomůže. Ale nevzdávala jsem se naděje. Snad vyskočí zpoza dalšího stromu a vykřikne „Apríl, lásko!“. Samozřejmě se to nestalo a mě došli síly. Složila jsem se na tvrdou chladnou zem a omdlela. Vše, co bylo v mém životě důležité mě opustilo, spolu s nadějí a chutí žít….

„Bello!“ křičel Edward a cloumal se mnou ze strany na stranu.
„Co se děje?!“ ptala jsem se zmateně.

„Jsi už nějakou dobu úplně mimo, natáhla jsi štít a odmítala reagovat!“ odpověděl s ustaranýma očima.

„Takže jsi to všechno neviděl?“ měla jsem naději v hlase.

„Viděl, tedy alespoň to podstatné.“ Řekl a svěsil hlavu. „Myslím, že teď nemusíš už nic říkat…“ dopověděl zvedl se a odešel.