Věčnost s ní? Kapitola XXVII. - Bitva

 Mlha se rozprostírala všude kolem nás a my bojovníci, jsme si to zamířili na Palazzo dei Priori. Neměli jsme strach z vlastní smrti, ale spíš ze smrti ostatních na kterých nám velice záleželo. Vedla jsem onen průvod, srozuměná s tím, že já budu ta, po které půjdou jako první. Mělo to více důvodů, ale jako hlavní bych považovala, že jsem vůdce a štít. Pokud budu já na živu, nikdo z nich nebude moct použít svojí schopnost na mé lidi. A to jim jisto jistě bude trnem v oku.

„Už jsme skoro tu! Nezapomeňte svoje bojové pozice!“ rozkazovala jsem sice všem, ale můj pohled padl jen na 7 upírů. Stáli tam vyrovnaně, neloučili se. Asi si nejspíš mysleli, že nemají proč. Tolik mi věřili…

„Sbohem…“ zašeptala jsem potichounku k nim. Viděli mě, ale jediné co udělali, bylo to, že pomalu kývli hlavou ze strany na stranu ve znamení nesouhlasu. Nechala jsem to být proč jim brát jejich iluze?

Vzpamatovala jsem se, až když jeden upír vykřikl: 

„Tohle asi nebylo podle plánu.“ Ukazoval někam daleko, kde se rýsovali čtyři postavy.

„Připravte se! Nevypadají, že by znamenali nebezpečí, ale co já vím!“ řekla jsem a po všech roztáhla štít. Avšak než jsem ho stihla jen zpevnit pochopila jsem, kdo to je. Štít mi šokem spadl.

„Né, to né! V tu nemáte být!“ zakvičela jsem zoufale.

„A to sis myslela, že tě necháme bez dozoru?!“ ozval se káravý hlas mé sestřičky.

„Vicky tohle jste neměli.“

„Vím, že jsme neměli, ale my museli, takže žádný keci, jdeme taky!“ 
„Vím, že to není vhodné, ale ráda vás všechny zase vidím.“ S tím jsem obejmula Ang, Petera, Vicky i Chrise.

„Tak a teď do boje!“, pronesla jsem nerada.

Přišli jsme na náměstí s malým předstihem. Pokryla jsem všecky body štítem, které jsem dokázala. Bylo zvláštní dělat to takhle s celou armádou. Jako by každý druh štítu, nebo spíš každý druh upíra vyzařoval jinou barvu. Má rodina, první i druhá, svítila jasně červenou barvou, tudíž jsem měla naprostý přehled, kde jsou. Moji nový přátelé z Voltturi byli jasně modří. A neznámí upíři byli zelení. Každá barva podle pro mě důležitosti upíra. Fascinující!

Byli jsme připraveni. Stačilo jen chvilku počkat. Všichni ztichli. BUCH, BUCH, díky našemu napětí a skvělému sluchu jsme slyšeli ty skoro neslyšné kroky našeho nepřítele. BUCH, BUCH. Blížil se. BUCH, BUCH. Přestali jsme dýchat. BUCH, BUCH. Byl na dohled.

Když se Rumunova armáda přiblížila dostatečně blízko, začal Igor rozmlouvat:

„Ach to ne! Zničila jsi nám úplně překvapení. Jak jsi to jako představuješ?“ ukázal zdvižený na znamení, že jsem zlobila.

„Mám ráda jen příjemná překvapení!“ odpověděla jsem mu a měla jsem co dělat, abych na něj nevlítla. Strach jako by zmizel a nahradil ho adrenalin. 

„Ale, ale vidím, že na dohodu nepřistoupíte. Odstoupení nebude?“

„Na to zapomeň ty rumunská kryso!“ Krav se ve mně začínala vařit!

„Nějaká drzá ne? To si vyřídíme za chvilku, až tě budu trhat na kousíčky………….“

Dál jsem Igora neposlouchala, přešla jsem plynule na náš další taktický bod. Vlezla jsem Edwardovi do hlavy a půjčila si jeho schopnost. Najednou se mi v hlavě rozeznělo stovky hlasů. Já však hledala jen jeden. 

„Má paní je jich asi o padesát víc než já. Ale většina novorozených.“ Poslal mi onu informaci, co jsem hledala Marcus. 

„……………………..Tak tedy můžeme začít!“ stihla jsem jen Igora a pak se ta obří masa rozběhla k nám…

Hlavou mi proběhl celý zbytek našeho plánu a zpevnění štítu. Okamžité útoky jsem cítila ihned potom. Avšak proti mé ochraně byly naprosto bezmocné. Když jsme se, se svými protivníky střetli, bylo to jako jedna velká vlna. Najednou jsem ztratila přehled o všem kolem mě. Štít jsem sice pořád držela, ale bylo to jen tak tak. Musela jsem se uklidnit! Začala jsem hledat svého hlavního protivníka. Stál u věže a nevypadal, že by se nějak toužil přidat. Myslel si totiž, že má navrch a jediný, koho si chtěl vychutnat, jsem byla já. Tak proč mu to neusnadnit. Vyběhla jsem naproti. 

„Tak se ukaž, co v tobě je!“ křikla jsem na něho a postavila se do bojové pozice. 

Vrhnul se po mě, ale já byla rychlejší. Já jsem se vrhla po něm, avšak on stačil uhnout. V boji jsme byli zhruba na stejné úrovni. 

„Tak už to vzdej! Koukni jak ta tvoje směšná armáda prohrává. Nemůžeš být královna!“ 

Koukla jsem se na bitevní pole a zjistila jsem, že mých bojovníků je opravdu nějak málo. Marcus asi dal pokyn k dalšímu bodu programu. 

„Cože? Moje armáda je směšná? Tak se koukni na tvojí!“ vysmála jsem se mu, když jsem povolila štít kolem naší pasti!

Novorození se rozběhli pryč, vedení vůní čerstvé krve, která sálala z obří kopy schované vedle v uličce. Nemohli se bránit. Jasná výhra!

„Ha, ha.“ Zasmála jsem se z plna hrdla a využila Igorovi nepozornosti! Rychle jsem mu utrhla pravou ruku. Zděšeně se na mě podíval. 

„Ty malá zasraná mrcho!“ rozeřval se a vrhnul se na mě. Jenže jeho úsudek teď řídil spíš vztek, než logika. A tak pro mě nebylo nic těžkého mu urvat i druhou.

„Hele! Nebuď na mě sprostej! Já nemůžu za to, že jsi takový hovado a nenechal jsi nás na pokoji!“ vyjela jsem na něj!

„Ty! Ty! Zemřeš, o to se postarám!“ křiknul těsně před tím, než jsem mu urvala tu jeho dutou hlavu.

„Ty už se nepostaráš o nic.“ Skončila jsem to.

Když už jsem měl Igora z krku, koukla jsem se, jak to vypadá vedle. Caius a Murcus, ještě bojovali s nějakými vyššími upíry, ale nevypadali, že by jim to dělalo problém. A tak jsem se rozhodla vydat k oné kupě. Spatřila jsem tam Culleny, jak se jeden po druhém zbavují novorozených. Nebylo to nic těžkého, ale rozhodla jsem se jim pomoct. Měli jsme to hotové rychle. Oddychla jsem si, když to skončilo. Ale to jsem neměla dělat! 

„Bello!“ uslyšela jsem jenom.

A pak byla tma…