Věčnost s ní? Kapitola XXIX. - Odměny

 Měla jsem už v sobě nějakou tu potravu, když jsem spatřila nádherného medvěda. Chtěla jsem se rozběhnout, ale nějak to nešlo! Když jsem se ohlídla, spatřila jsem Emmeta, který mě držel za rukáv.

„Na mého medvídka ani nešáhneš!“ vyhrožoval.

„Jak víš, že je tvůj! Máš ho snad podepsanýho?!“ řekla jsem a vytrhla se z jeho sevření. Neběžela jsem úplně na plno. Chtěla bych Emmeta ještě pozlobit. Avšak když jsem vymýšlela plány, jak ho donutit narazit do stromu. Podrazil mi nohy!

„Ty sketo!“ zařvala jsem za ním!

Slyšela jsem jen vzdalující se: „Chi chi chi…“ 

Fajn tenhle boj jsem asi prohrála! Ale příště mu to tak lehce nepřenechám.

„Bello, ty čuně, proč se ještě válíš na zemi? Carlisle, Esmé vidíte to? To je ale špindíra.“ Žaloval a já dostala nepopsatelnou chuť mu jednu vrazit! Výhružně jsem zavrčela!

„Ale, ale. Že by se na mě to zablácené kotě zlobilo?“ řekl a pohladil mě, když jsem se postavila na nohy!

„Emmete! Radši bych toho nechala!“ varovala ho Alice, která viděla, co mám v plánu.

„Copak mi může asi udělat?“ naparoval se.

Šťouchla jsem do něho prstem a donutila ho couvat. Nechal se, protože nevycítil nebezpečí. 
Věděla jsem, že Emmet nikdy nebyl ani nebude moc pozorný, atak jsem předpokládala, že si nevšimnul hlubokého jezírka, které bylo několik metrů za ním. Proto jsem se brala šišku a hodila jí po něm. Trefila ho do hlavy a spadla za něj. Ten hlupáček se otočil a chtěl ji sebrat. To už jsem se rozeběhla. Skočila. A nakopla ho do zadku. Gravitace udělala své a on se svalil do hluboké vody!

„Carlisle, Esmé vidíte to? Emmet se rozhodl po dlouhé době umýt! To je zázrak!“ dobírala jsem si ho, když vstával. Byl ověšený chaluhami a listy, jako nějaký vodník.

Celá rodina při tom pohledu vybuchla v obrovský smích (tedy až na Emmeta, který se tvářil uraženě!). 

„Jedna, jedna bráško!“ připomněla jsem mu a utíkala rychle do hradu. Tam už na mě netrpělivě čekali Edward s Jasperem, kteří se nabídli, že mi pomůžou se splněním mého slibu.Každý kdo přežil a pomohl ve válce má u mě odměnu. Proto ještě nikdo neodcestoval. Ta chvíle nastala právě teď!

Rychle jsem se došla převlíknout do společenského. (www.formaldress4u.co.uk/acatalog/Prom_Dresses_LE07.html
 Alice mi pomohla se namalovat a vybrat doplňky. Samozřejmě nemohli chybět boty na vysokém podpatku a mohla jsem vyrazit.

Slyšení se konalo v přijímacím sále, kde jsem se posadila na trůn. Edward a Jasper mi vodili jednotlivé upíry, klany, či rodiny postupně. Tak jsem měla možnost se s nimi na nějaké úrovni sblížit a vyslechnout jejich žádosti. Někteří chtěli zlato (hlavně novorození, kteří neměli nic do začátku), jiní ochranu a případnou pomoc, kterou jsem jim mohla zajistit a pak tu byli i tací, kteří nechtěli nic víc, než být mými přáteli. Každému jsem se snažila co nejvíce vyhovět! Každého jsem se také zeptala, jestli se nechce přidat k Voltturiovské armádě. Většina upírů k mému údivu přijala moji žádost. Seznam jmen už se blížil ke konci, když došlo na poslední dvě rodiny. Ty přišli součastně. Slezla jsem z trůnu a mluvila k nim jako vždy před tím!

„Jsem moc ráda, že jste mi i přes mé zákazy pomohli! I když jsem měla o vás strach! Chci se vám, za vaši statečnost nějak odměnit, co by jste si přáli?“ nikdo nepromluvil a tak se na konec rozhoupal Carlisle.

„My chceme, abys se vrátila zpět k rodině Bello! K nám patříš, ne sem!“

„A já bych chtěl pořádnou blyštící se korunu!“ ozval se Emmet, který chtěl uvolnit atmosféru. 

„Korunu ti Emmete nadšeně dám, ale odsud odejít bohužel nemohu! Tedy dokavaď nevymyslím, nějaké jiné řešení vlády!“

„A v čem je takový problém?“ zeptala se Rose.

„Ve válce jsem utrpěli mnoho ztrát a většina nových vojáků, kteří se přidali na naši stranu se zavázala královně Alessie a ne Volttuře. Kdyby teď odešla, její vojáci by šli s ní. To by Voltturu velice oslabilo a čekalo by nás něco podobného jako s rumuny!“ vysvětlil jí Marcus.

„Je mi to moc líto, že s vámi teď nemohu odejít, třeba se mi za pár let podaří najít nějaké řešení a připojím se opět k vám!“ řekla jsem své opravdové rodině!

„V to pevně věříme!“ opáčil Peter.

Tím jsem ukončila své odměňování. Měla jsem spoustu nových poddaných i příslib rodiny, že na mě budou čekat. Chápala jsem, proč tu nechtějí zůstat a ani jsem je nenutila! Byl to jejich život! Teď už jsem potřebovala vyřídit jedinou věc! 

„Edwarde nechceš se jít projít?“ zeptala jsem se ho!