Další kapitola, odsýpá to rychle, ne že ne... ! :D Ať se líbí... m.
Jen hra...
Ležela jsem na zemi a přála si zemřít. Všude bylo ticho... i hmyz jako by vytušil nebezpečí a neupozorňoval na sebe. Ozvalo se hlasité křupnutí a vedle mě s žuchnutím přistála (nebo spíše dopadla) harpyje. Zřejmě se už neudržela a spadla dolů, stejně jako před chvílí já. Naštěstí byla v bezvědomí... nevím, jak bych se ve svém stavu bránila. V duchu jsem děkovala komukoli, že jsem dopadla do křoví... nechtěla bych se vidět po tom, co bych spadla třeba na kořeny stromů. Rány na ramenou už jen tepaly. Myslím, že už je Samael vyléčil, jelikož už nekrvácely, ale jemné svědění na těch místech mě doháněl k šílenství. Pohla jsem nohou a dostala jí před sebe. Byla zlomená. Zatla jsem zuby a pak kost dorovnala. Po tomto úkonu se mi točila hlava a měla jsem v puse pachuť krve. Přidušeně jsem sténala.
Najednou se ozvalo ,,Křup!" a já stiskla zuby, abych nezakřičela bolestí... přávě mi Samael zlomenou nohu spravil. Lapala jsem po dechu a snažila se sklidnit svůj tep. Srdce mi bilo jako splašené. Namáhavě jsem se postavila a zkontrolovala, jestli nemám něco jiného zraněné, zlomené, rozdrcené... Odlehčovala jsem právě uzdravenou nohu a trochu omámeně se opírala o kmen stromu. Zamračeně jsem si uvědomila, jak se mi na rukou rýsují velké modřiny, které začínaly nabírat tmavší odstín... Samael léčil vše, kromě pohmožděnin kůže, jako například modřiny. Začala jsem slyšet a vidět nějak hůř, proto jsem si pro jistotu lokla ještě jednou Samaelu a přemýšlela, co dál. Rozhodla jsem se pro to, co se v tu chvíli jevilo jako nejjednodušší. Popadla jsem bezvládnou a naneštěstí stále živou harpyi za nohu a vláčela jsem jí "lesem", tam, kde jsem tušila zavřené železo-betonové dveře.
Za velkého úsilí jsem se dostala k betonovým dveřím po dobrých 10-ti minutách. Zařekla jsem se, že si musím prozkoumat znovu plány Základny, protože není možné, aby ten zpropadený skleník byl tak velký... přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem náhodou nevešla do opravdového lesa. Z přemýšlení mě vytrhlo to, jak se k sobě harpye vrhly. V první chvíli to vypadalo tak, že se chtějí navzájem sežrat, ale pak jsem pochopila, že se navzájem uzdravují.
,,Hej! Vy dvě hrdličky, od sebe, jinak skončíte jako pečínka... harpyjí maso jsem ještě nikdy nezkoušela, ale kvůli vám se překonám." řekla jsem unaveně (!) a pozorovala dvě Temné. Nic. S heknutím jsem se zvedla a opřela jsem se o ty zavřené dvěře. Svět se se mnou točil a bylo mi špatně, ale potlačila jsem to a došla k dvou načepířeným harpyjím a prudce je od sebe odtrhla. Jedna se zastavila až o jeden strom... druhou jsem bolestivě (pro nás obě, protože harpye mají na peří zvláštní poprašek, který funguje podobně jako kyselina) přitiskla blíže ke dveřím.
,,Řekla jsem od sebe!" sykla jsem naštvaně. Pak jsem si sedla ke dveřím zády a koukala na to, jak se druhá harpye plazí z lesa zpět ke mě. Neudržela jsem se a opřela si hlavu o chladivou ocel. Nebo ocelo-beton.. Není to jedno? Pořád to jsou dveře, skrz které se musím dostat.
,,Jak se odtud dostanu?" zeptala jsem se sebe nahlas. A odpověď mi kupodivu přišla...
,,Máme klíč." ...z té nejneočekavánější strany. Prudce jsem se k Temným otočila a zamrkala. Stály vedle sebe a podivně se na mě dívaly. A já pochopila. Oni pro nás pracují a vše byla jen hra. Jen já se nechala moc unést. A hrála jsem to doopravdy.
Zasténala jsem. A pak jsem znenadání kýchla.
,,Dáme ti ho, když...." snad aby harpye udělala tuto chvilku zajímavější, napínavější, tak se odmlčela a podívala se na svou partnerku. Pak střelila pohledem po mě. Klidně jsem se na ní koukala. Čekala jsem, jaká hovadina z ní vypadne.
,,Když mi na chvíli půjčíš své tělo. " zamračila jsem se. Nevěděla jsem co po mě chce. Nic o půjčení těla jsem se nikdy neučila.
,,Cože chceš?" zeptala jsem se zmateně. Harpye se ke mě zřejmě chtěla rychle dostat, ale vyšlo z toho neohrabané kulhání. Přikulhala až kě mě a z centimetrové blízkosti se mi zadívala do očí. Cítila jsem, jak se mě zase snaží ovládnout, ale v hlavě jsem si dokola opakovala Duchův nádherný hlas. Pomáhalo to mi vzdorovat harpyjí zkažené mysli.
,,Půjč mi své tělo!" křikla mi do obličeje a já se málem zalkla, když mě ovanul její smrdutý dech. Najednou mě do zad praštily betonové dveře, které se s trhnutím otevřely a dovnitř vniklo ostré světlo. Na chvíli mě oslepilo, ale pak jsem se rychle vzpamatovala.
,,Jakto že zlobíš! Jakmile tě požádala, měla jsi jí klíč vydat! Toto je podruhé.. potřetí je pak tvůj konec!" zřejmě někdo, kdo hlídal, jak test probíhá vše pozoroval a musel zasáhnout.
,,Ale ona mě nepožádala!" vřískla vztekle harpye a uraženě odletěla. Její družka jí po chvíli nerozhodnosti následovala. Já se mezitím vzpamatovala natolik, abych se nenápadně do dveří vplížila. Uviděla jsem, že jsem se dostala do čtvercové místnosti. Viditelný byl pouze jeden vchod, ten, kterým jsem přišla, ale já tušila, že je tu ještě druhý východ. Uslyšela jsem ohlušující ,,Buch!" z toho, jak se železobetonové dveře zavřely. Ani jsem se nenamáhala otočit. Věděla jsem, že je to ten muž, který zarazil harpyje a taky jsem věděla, že mi nechce ublížit. Vycítila jsem, že je tu z jiného důvodu.
Čtvercová místnost 5 x 5 metrů byla vymalována temně zelenou barvou. V rohu nejdále ode dveří nalevo byly dvě židle, malý stolek, na stolku štos papírů a průpisky (dvě) a potom malá lampička. Jediný zdroj světla. Zřejmě byla na baterky, protože jsem neviděla kabel, který tu lampičku napájí. Vydala jsem se tím směrem a slyšela, jak se za mnou můj dočasný společník vydal. I když byly jeho kroky na tlustém, temně zeleném koberci skoro neslyšné, já je zřetelně vnímala. Sedla jsem se ke stolku a koukla po papírech. Na jednom stálo toto:
Východ hledej tam, kde se ostatní nehledají..
,,Krása... tak to můžu začít hledat... nebo vlastně nehledat." broukla jsem si otráveně.
Dále na: http://moira.pise.cz/126290-zacatek-cesty-9-kapitola.html