Přátelství?
Osvobodit. Došlo mi to. Chtěl mě zabít.
Uslyšela jsem zalápání po dechu. Zmateně jsem otevřela oči a podívala se na překvapenou Věštkyni. Věštkyně je překvapená? To musela přestat působit gravitace! pomyslela jsem si otráveně. Chtěl mě zabít. Sakra, ten duch mi chtěl dát Poslední polibek!! Podívala jsem se směrem, kterým se ta Lovkyně dívala. Zalapala jsem po dechu hlasitěji, než přede mnou Lovkyně. Naproti mě seděl duch. Ale...
,,To je ten můj?" zeptala jsem se nejistě a odsunovala jsem se dál od něj.
,,Já nevím.." řekla Věštkyně a já se na ni šokovaně podívala.
,,Ty to nevíš?!" zeptala jsem se ohromeně a zapomněla jí vykat.
Snad mě nepoznáváš? zeptal se duch. Podle toho, jak sebou má společnice trhla, tak ho slyšela taky. Zase ten nádherný hlas.
,,Ne.." řekla jsem. ,,Jsi.. dospělý!" řekla jsem. Duch se na sebe zmateně podíval a pak se stejně překvapeně jako my dvě zadíval do blba. Asi né do blba, protože pak se zatvářil ustaraně.
Sakra! zaklel. Zasmála jsem se, protože jsem ducha slyšela mluvit skoro poprvé v životě a on už nadává. Můj smích, pravda, zněl trochu histericky.
To není k smíchu! Teď už se sebe navzájem nezbavíme! řekl duch. Zdálo se to jen mě, nebo to řekl až nějak moc spokojeně? A jak mě mohlo napadnou, že to řekl spokojeně? Může být duch vůbec... spokojený? A nemělo by ho to štvát? Myslím tím, že se sebe navzájem nezbavíme. Mě se to taky až moc zamlouvalo. Přiblbě jsem se usmála.
,,Co se stalo?!" zeptala se Věštkyně a snažila se udržet klidný tón. Nevím, jestli se jí to podařilo, protože jsem jí moc nevnímala. Až když se mě zeptala jsem si uvědomila, že by mi to mělo vadit. Co to se mnou je?
,,Asi mám problém.." řekla jsem a na tváři se mi objevil úsměv.
Dále na: http://moira.pise.cz/124797-zacatek-cesty-7-kapitola.html