Užívám toho, že můžui na počítač a přidávám další kapitolu VNN... :)) m.
Druhý útok
Najednou se mi začal duch ztrácet před očima. Za chvíli vypadal jen jako mžiky před očima. Po chvíli zmizel i chlad. Trochu jsem se uvolnila. Zmizel. Je pryč. Díky Hell...
,,Vy jste ho zavolala?" zeptala jsem se Věštkyně rozzlobeně. Duch se jen tak po šesti letech sám od sebe neobjeví! Musela ho zavolat!! Chtěla jsem té Lovkyni, Věštkyně Nevěštkyně, říct pěkně něco od plic, co si o ní myslím, ale když zakroutila hlavou, tak mi vyrazila dech. Nezavolala ho?
,,Ale proč tedy..." zašeptala jsem zmateně a odmlčela se. Proč se najednou zjevil? Bylo to snad tím, že vycítil Gabrielu a byl na ní zvědavý?
,,Zavolala jsi ho." vytrhla mě svými slovy Gabriela z myšlenek. Koukala jsem na ní jako na blázna málem s otevřenou pusou. Pak mi přejel mráz po zádech. Cítila jsem, že má pravdu. Já ho vážně zavolala! Chtěla jsem něco šíleně říct. Přímo mě z toho svrběl jazyk. Ty dvě slova. Bojím se... Ale něco mi v tom zabránilo. Něco v obličeji Gabriely mě donutilo mlčet. Jsem Lovec, nesmím se bát!
,,Pověz mi o tom něco!" vyzvala jsem Věštkyni nakonec roztřeseně. Sedla jsem si ke stolu a ona se na mě podívala.
,,Měla by jsi jít spát, zítra bude náročný den..." řekla a já zamrkala. Koukla jsem se na hodiny na mikrovlnce a nadzvedla obočí. Tři hodiny ráno? Má pravdu, je toho na mě moc.
,,Jestli tu přespíte, tak vyjděte po schodech nahoru a třetí dveře na levo je pokoj pro hosty.." zamumlala jsem a plížila se do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, doploužila se do pokoje a spokojeně, vlastně velmi nespokojeně jsem usnula. V první chvíli jsem nedokázala uvěřit, že opravdu po takovém šokujícím zážitku jen tak zalehnu. Nechápala jsem, jakto, že Věštkyni nezahrnuju malou horou otázek. Ale Gabrielino slovo pro mě bylo jako rozkaz. Nemohla jsem jejímu slovu odolat. Nedokázala jsem odporovat.
.............
Vzbudil mě zbloudilý paprsek sluníčka, který pronikl mezi temně zelenými závěsy. Nespokojeně jsem se na to podívala. Pak jsem se koukla na budík. Hlásil 5:49 hodin. Zasténala jsem. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, ale i tak jsem už neusla. Se sprostým klením jsem se vyštráchala z postele a doploužila jsem se do koupelny. Nepřítomně jsem si vyčistila zuby a pak jsem si vlezla pod sprchu. Vše by bylo fajn, kdybych pravděpodobně neusla a neopřela se o kohoutek, který poslušně spnil můj příkaz a pustil ledovou vodu.
Zaklela jsem ještě peprněji (ani netuším, jak se mi to podařilo, protože už předtím jsem byla tak sprostá, že by mě srovnávali s dlaždičem) a pak se začervenala, když jsem si uvědomila, co mi vyšlo z pusy. Ale něco dobrého sprcha přinesla. Byla jsem čilá jako rybička. Ale přece jen.. tři honiny spánku jsou i mým rekordem....
Došla jsem do kuchyně a našla Věštkyni, jak si v klidu popíjí kafíčko a dívá se z okna. Nenáviděla jsem kafe, ale mnohokrát jsem ho potřebovala, aby mě vzpružilo. Ale teď se mi jen z jeho vůně obracel žaludek. Sáhla jsem do skřínky a po chvíli jsem před sebou měla teplý hrnek čaje s citrónem. Naštěstí tak trochu přebil pach kávy a já se cítila jakš takš spokojeně.
,,Měla jsi ještě aspoň tu hodinu spát." pronesla Věštkyně a já na ní zamžourala. Seděla naproti oknu, proti slunci a já z ní viděla jen tmavý obrys ženské postavy.
,,Mám vnitřní hodiny, vstávám okolo 6 hodin ráno nejpozději..." sdělila jsem Lovkyni s pokrčením ramen. A pak hlasitě zívla. Věštkyně nic neřekla, jen pozorovala vstávající slunce. S mámou jsme bydleli na kraji města a bylo tady krásné ticho. Vůbec jsem odtud neodcházela ráda. Věštkyně se na mě zase podívala.
Dále na? http://moira.pise.cz/123957-zacatek-cesty-6-kapitola.html