Duch
Domů jsem musela dojít. Zas tolik mi to nevadilo. Uvědomila jsem si, že v autě bychom obě zarytě mlčely a obě si navzájem ubližovali. Myslím sebe a mamku. Takhle jsem si vše mohla promyslet. Co mám mámě říct? Že si to myslím, ale že si to nemá brát k srdci. To bylo nejhorší. Nechtěla jsem mámě lhát, ale nechtěla jsem jí ani ublížit. Snad poprvé jsem zalitovala, že jsem kdy poznala Samael. Domů jsem došla za 4 hodiny. Obyčejně mi cesta trvá nanejvíš hoďku a půl, ale hodně jsem se zamyslela a zašla jsem málem na opačnou stranu města. Došla jsem k našemu domečku a zasunula klíč do zámku. Okamžitě mi máma otevřela, ale já v její tváři nenašla ani náznak starostí nebo radosti. Zavřela jsem oči a zadržovala slzy. Proč by jsi bulela? Ty za nic nemůžeš! říkalo něco ve mě, ale přesto jsem se cítila mizerně.
,,Za 3 dny ti letí letadlo do Londýna a z Londýna poletíš do Prahy.." řekla mi máma. Zírala jsem na ní s otevřenou pusou. Nebo spíš na mizející záda.
,,Mam.. MAMI!! Počkej, co to děláš?!" zeptala jsem se zděšeně.
,,Zbalila jsem ti oblečení, ale nevím, co si chceš vzít sebou. Radila bych ti, abys toho vzala dost a zabalila si vše co bys později postrádala. Budeš tam možná déle než rok." řekla suchým hlasem. Přiběhla jsem k ní a trhnutím jsem si jí k sobě otočila.
,,Myslíš to vážně?" zeptala jsem se. Začínala jsem vydět rozmazaně. Proč asi. Ne, nebrečím. Nemůžu. Jsem Lovkyně a Lovci nebrečí!!
,,Ano, poletíš tam a nemůžu to vzít zpátky. Už je to zapsané v knize.." řekla a odešla do kuchyně. S třískáním chystala večeři. Já tam stála, uprostřed obýváku a brečela. Bulíš jak malá holka! okřikla jsem se a rychle jsem vyběhla do pokoje.
Otevřela jsem skříň a .. nic tam nebylo. Ani jedna ponožka. Na postely jsem měla nachystané nějaké věci na ty tři dny, než odjedu. Vedle postele stály dva kufry. A pak jeden, menší než ostatní a otevřený. A prázdný. Cítila jsem se jako malá holčička, kterou maminka zbalila na tábor. Tohle už jsem nevydržela. Vletěla jsem do koupelny na chodbě a zamkla se. Pustila na plno vodu a zhroutila se. Brečela jsem. Vztekala se. Bušila jsem do kachliček na zemi pěstí do té doby, než jedna křupla. Pak jsem unaveně vlezla do sprchového kouta a nechala na sebe dopadat vlažné kapky. Po chvíli jsem se svezla podél stěny a usla.
..............
Vzbudila jsem se a byla celá ztuhlá. Na bok mi pořád dopadaly vlažné kapky, které mi teď ale připadaly studené. S klením jsem se posadila a podívala se na sebe v odrazu přepážky. Na levé půlce obličeje jsem měla vzor kachliček, měla jsem zarudlé oči celá jsem vypadala nějaká opuchlá. Hlava mi třeštila, byla mi zima a vypadalo to, že asi co nevidět chytím rýmu. S povzdechem jsem se umyla a konečně ze sprchy vyšla. Nebylo slyšet nic jiného, kromě kapání kapek na kachličky. Konečky prstů jsem měla znecitlivělé, malé varhánky mě doháněly k šílenství. Začala jsem si okusovat oděrky. To jsem neudělala od svých deseti let. I zvuk kapání vody zmizel, když jsem v pokoji vstoupila na koberec. Máma nespala, protože při spánku mírně pochrupávala. Oblékla jsem si první věci, na které jsem šáhla a šla se podívat do kuchyně.
V celém domě byla tma. Tma a ticho. Došla jsem do kuchyně a potmě došla k ledničce. Zářil na ní bílí papírek:
Jedu navštívit tetu Ladiu..
Na letiště, v pondělí, doraz v 7:30 ráno.V 8:29 ti letí letadlo.
Peníze a vše co potřebuješ máš na stole.
Nevěřícně jsem ten lístek pořád dokola četla. Svírala jsem ho v prstech a ruce se mi třásly. Pálilo mě v očích, ale mrkáním jsem další slzy zahnala. Teta Ladia? Máma nemá ráda jakékoliv rodinné návštěvy a pokud si dobře vzpomínám tak tetu Ladii přímo nesnáší... Ihned mi došel význam toho všeho. Teta Ladia jako jediná bydlí blízko Phoenixu. Stiskla jsem lístek v ruce a zatla zuby. Nebudu přece brečet! vztekala jsem se. Byla jsem strašně naštvaná. Na sebe, na mámu a i na ubohou Ladii.
Otočila jsem se ke stolu a našla na něm balíček. Vzala jsem ho a otevřela ho. Byl v něm instrukce k tomu, jak se mám na letišti chovat, kam mám jít a jiné podrobnosti. Dále tam byla mámina kreditka a ,,menší,, (to byla mámina slova) hotovost. Dále jsem tam měla nový pas, nějaká povolení a tátův pentagram. Pentagram jsem si ihned pověsila na krk. Jsem právoplatný Lovec, tak snad můžu, ne? ¨pomyslela jsem si vzpurně a sevřela Pomoc v prstech. Už jsem chtěla obálku vyhodit, když z něj vypadl lísteček:
Zítra se stav na základně, musíš podstoupit obřad a stát se právoplatným Lovcem.
Jsi dcera svého otce, tak mu nedělej ostudu.
Ani tady, ani v Praze.
Ovládej se, nenech se vytočit a nauč se mluvit česky bez přízvuku.
Dotáhneš to daleko, ale na tvé přání u toho nebudu, abych ti nedělala ostudu.
Každé slovo mě zraňovalo.
Dále na: http://moira.pise.cz/123877-zacatek-cesty-5-kapitola.html