Hádka
Když jsem se vzbudila, slyšela jsem mamčin panovačný hlas. Chvilku se mi to míchalo s noční můrou o boji s vlkodlakem, kterou jsem tak "krásně" snila, ale mámin hlas začal nad vrčením vlkodlaka převažovat. Když se tak nad tím zapřemýšlím, radši bych asi brala toho vlkodlaka než mámu v ráži. Malá asiatka je mnohdy mnohem děsivější. Doufala jsem, že je to sen, že jsem sama v prázdném pokoji, ale... ale sen to bohužel nebyl.
,,To si tady nechte, ale tamto chci zbalit. Ano.. POZOR!! Je to křehké! Radši to nechtě a já to udělám a... Meye, zlatíčko, sluníčko moje, jsi vzhůru?" zeptala se máma, když si všimla, že se snažím posadit. Jo, tohle by se mi nemohlo zdát ani v nejhorší noční můře. Říct mi zlatíčko a sluníčko před cizími lidmi... trapas!!
,,Ty by jsi vzbudila i mrtvého!!" zabrblala jsem a uslyšela, jak mi několik lidí v místnosti přizvukovalo. Máma se zamračila.
,,Co tu vlastně.. Páni." vydechla jsem. Včera jsem si toho asi nevšimla, ale teď, v denním světle jsem viděla plno věcí z mého pokoje. Mé plyšáky, knihy, porcelánové panenky.
,,Co to tu děla?!" vyjekla jsem, když jsem zahlédla svýho medvěda, kterého jsem oblíkla do máminých kalhotek a podprsenky. Mohlo být zaměnitelné s mým... a o to to bylo horší. Máma se tím směrem podívala a když rozeznala své spodní prádlo (které už asi pět let neúspěšně hledá), okamžitě tam přiskočila. Vzala medvěda a strčila mi ho pod peřinu. Několik lidí v místnosti se zasmálo.
,,No balím ti? Když jsi byla v bezvědomí, donesla jsem ti tu nějaké věci.. no prostě aby jsi se cítila lépe!! Neuzdravila by jsi se tak rychle v té negativní energii, která tu vládla," ukázala rukou okolo sebe: ,,Věř mi!! Poradila mi to jedna věštkyně.. já vím že se jim nedá věřit, ale jednou za čas z nich vypadne něco smysluplného!! " zářivě se na mě usmála a objala mě. Nakonec z mámi vypadlo, jaký o mě měla strach a jak moc mě má ráda. Že mě nechce ztratit jako tátu a že na mě odedneška dá lepší pozor. Nakonec energicky odešla pryč a nechala mě s lidmi, co mi stěhovali věci zpět do pokoje, samotnou. Při odchodu jsem zahlédla v jejích očích slzy. No... páni!
,,Máš hyperaktivní mámu.." řekl nějakej chlápek a s heknutím si nahodil nějakou truhlici na rameno. Jo... ani mě nenapadlo, že z takové "maličkosti" bude máma tak vyšilovat. I když... došlo mi po chvíli, musí si to vyčítat. Přece jen nade mnou měla mít dozor. Ale i tak... už jí za to muselo dost sprdnout vedení. Chudák máma... začalo ve mě hryzat svědomí. A to vše kvůlii mě...
,,Né.. to je moc slabý slovo.. super nenormálně, optimisticky, mile, duvěřivě hyperaktivní máma.." řekla nějaká žena a bez ladu a skladu házela do pytle plyšáky a panenky. Usmála jsem se. Vlastně měli i pravdu. Taková má máma je... když se sebrala po smrti otce, chtěla mi jít příkladem a stala se z ní taková malá časovaná bomba radosti a veselí. Kdo s ní tráví tak tři hodiny času denně, po celý den se pak usmívá jak blbeček a to ani neví proč. Pokud s ní je ale déle než den... no potom vás z toho musí začít nevyhnutelně bolet hlava. Já jsem vyjímka. Já to prostě ignoruju a přehlížím.
,,Tak to vyklopte, nějaký nový drby pro spící princeznu co se po sto letech probudila?" zeptala jsem se se smíchem. Okamžitě ke mě na postel přiskočil asi 20-ti letý mladík a začal svérázně popisovat, jak se na Základně začali dít zmatky od té doby, co nějakej nováček porazil vlkodlaka, jak se zpřísňují hlídky okolo okolí tohoto místa a jak se cvičí dvojnásob tvrdě. Celou dobu mě svrběl jazyk, jak jsem se chtěla pochlubit, že já skolila toho vlkodlaka, ale můj instinkt mi to zakázal.
,,A něco jiného.. já nevím, zemřel někdo nebo naopak rychle stoupá, kromě našeho vlkobijce?" zeptala jsem se, když Marcus, kluk, který mi už asi 20 minut popisoval, jaké měl ten začátečník štěstí, udělal přestávku na oddech. Ale hned jak jsem se zeptala ožil a začal mlít dál. Poslouchala jsem ho, smála se vtipným historkám, zaraženě zmlkla, když se zjístilo, že Marika zmizela a pak se snažila vypadat zaujatě, když vyprávěl sám o sobě.
Vysvobodil mě doktor (ten stejný jako včera) že už můžu jít domů. Spokojeně jsem se protáhla a vyskočila z postele. Moje bosé nohy dopadly na podlahu a já se ihned vrhla ke skříni. Nabrala jsem tam SVOJE věci a celá nadšená jsem spěchala do koupelny.
............
Když jsem se vrátila zpět do svého pokoje, skoro nikdo a nic mého tam nebylo a čekala tam na mě máma. Seděla na židly vedle postele a něco si zamračeně četla. Vkradla jsem se za ní a přeletěla pohledem stránku:
... velká pravděpodobnst, že je to TEN lovec, který skončí s Temnými stvořeními.
Dokázáno, že je to možné na 62% z toho zbylích 38% se odebralo jen kvůli tomu že...
Dále na: http://moira.pise.cz/123675-zacatek-cesty-4kapitola.html